Pan Vít zcela správně píše, že nikdo nechce platit nic. A já dodávám, že když už něco platit musím, tak co nejméně. K tomu slouží metody dvou kategorií: legální a ilegální. První skupina zahrnuje například důkladnou znalost daňových zákonů nebo najmutí služeb daňového poradce. Možné je také přestěhování do země s nižšími daňovými sazbami. Druhá kategorie znamená stát se de iure zločincem a neplatit daně vůbec.

Všechny uvedené možnosti však přinášejí další náklady. Čas strávený studiem nepřetržitě novelizovaných zákonů mohu například věnovat práci na zakázce, za kterou dostanu zaplaceno. Služby daňových poradců nepatří k těm nejlevnějším a přestěhování firmy do daňového ráje taky není zadarmo. V případě ilegálních aktivit se vystavuji minimálně černému svědomí spíše však riziku zpětného doměření daní včetně tučných pokut či dokonce ztráty svobody. Chci-li tedy platit co nejméně, neustále poměřuji částku, o kterou přijdu zaplacením daní, s náklady, které vynaložím na to, abych se jim vyhnul. Čím vyšší jsou odvody státu, tím více se vyplatí investovat do protiopatření. Z tohoto hlediska jsou optimální daně právě tak nízké, aby se nevyplatil žádný způsob, jak si je dále snižovat.

Kromě poměřování nákladů a užitku existují ještě faktory psychologické. Do určité výše vnímá člověk obvykle daň jako morálně zdůvodnitelnou. Při překročení hranice však začne pociťovat nespravedlnost a dříve či později se rozhodne nespravedlivý systém obcházet. Úplně stejný dopad má samozřejmě pohled na plýtvání či neefektivitu při nakládání s vybranými penězi. Není pochyb o tom, že státní správa dokáže nasát jakékoliv množství financí, které se jí dá k dispozici. Chová se v tomto ohledu jako organismus připojený ke zdroji živin. Dokud živiny tečou, organismus roste (srovnejte s vývojem počtu úředníků v posledních letech).

Organismus je navíc vybaven pudem sebezáchovy. Jakákoliv opatření směřovaná proti jeho přebujelosti se proto setkávají s aktivním odporem. Jediné účinné řešení, jak docílit zeštíhlení je přiškrcení zdrojů. Vycházím z předpokladu, že čím méně peněz bude na vstupu, tím více bude třeba přemýšlet, jak je rozdělit na výstupu, a tím těžší bude nesmyslné rozhazování.

Josef Vít se naopak zřejmě domnívá, že vybrané daně se vracejí do ekonomiky produktivním způsobem a cestou do záhuby je ponechání peněz boháčům "s jednou hubou a jedním žaludkem". Za jeho argumentem se skrývá nesprávný předpoklad, že dotyční boháči sedí na svých penězích jako na zlatých vejcích. Ve skutečnosti si je ovšem ukládají do bank, které pak mohou poskytovat úvěry lidem, kteří by také chtěli podnikáním dosáhnout bohatství. Tito podnikatelé budou pravděpodobně vyplácet mzdy a tak se peníze dostanou k pracujícím, jak pan Vít požaduje. Za výhodu naznačeného procesu lze navíc považovat skutečnost, že každý rozhoduje o vlastních penězích a jen o vlastních penězích.

Nejspíš nelze docílit toho, aby lidé platili daně rádi. Na druhé straně je nanejvýš žádoucí, aby vyměřování a placení bylo maximálně jednoduché. Současná rozkošatělá, chybami, nejednoznačnostmi a výjimkami promořená legislativa je dokonalým příkladem systému, který nechuť k placení zvyšuje.