Když Winston S. Churchill neúnavně a osamoceně varoval britské poslanecké kolegy před nacistickým Německem, které z Versailleské mírové smlouvy udělalo cár papíru, byl v rámci Hitlerovy propagandy označován za válečného štváče. Evropa ve strachu z nové války raději naslouchala Hitlerovým řečem o nutné ochraně německého národa před útlakem a nechala do jeho chřtánu padnout československý stát. A to se mělo zopakovat opět po třiceti letech. Díky Bohu se tehdy také objevil nový Churchill -- Roland W. Reagan.

Komunismus byl od svého začátku imperialistickým režimem se světovládnými ambicemi. Ba Lenin, zakladatel komunistického hnutí a komunistických vyhlazovacích koncentráků, chápal revoluci v Rusku jako pouhý prostředek k ovládnutí Evropy. Představa, že šíření socialismu mělo někdy něco společného s dobromyslnou snahou pomoci utlačovaným dělníkům v cizích státech, je absurdní. Sověti chtěli jen vládnout a pomoc byla perfidní záminkou (úplně stejně k tomu přistoupil Leninův obdivovatel Hitler) pro uskutečnění mocenské expanze. První obětí sovětské imperiální politiky byly neruské národy bývalého carského státu. Např. ukrajinští rolníci, jež se KSSS nakonec nepodařilo převychovat na socialistické družstevníky, byli na počátku třicátých let vyhlazeni záměrně vyvolaným a udržovaným (sic!) hladomorem, jemuž podlehlo asi sedm miliónů lidí. Není divu, že se SSSR velice blízce přátelil s hitlerovským Německem a že ho útok v červnu 1941 výrazně překvapil. Během války, již Stalin přežil jen díky masivní pomoci Západu a Hitlerovým diletantským chybám, se imperialistické ambice komunistů utlumily. Potom ihned zase vzplály. Na Jaltě chtěl Stalin celou východní a střední Evropu. Sápal se i po Rakousku, po Finsku nebo po Švédsku. V zemích, které spadaly do Stalinova pásma a v nichž ještě vládla demokracie, byť okleštěná, se ji komunistům zdařilo brutálním nátlakem zničit a zavést teror. To se stalo i v Československu. Rád bych ocitoval (dle knihy Dějiny zemí Koruny české II, Paseka Praha 1992) slova prezidenta E. Beneše, která vyslovil v únoru 1948 ke komunistické delegaci, již vedl K. Gottwald:

Tušil Beneš, co nastane, když se komunistům vzdá? Obětí politických procesů se stalo na 230 tisíc občanů Československa nemluvě o těch, kteří byli zavřeni nebo umučeni bez jakéhokoli procesu. Vyrostly koncentráky a zemi ovládl teror a tyranie, nenávist a lež.

Komunisté pevně svírali své impérium a brousili si zuby na nové oběti. To, že centrem tohoto impéria byla Moskva, že komunistický svět nikdy nebyl složen ze samostatných států, nýbrž ze států podobných satelitům nacistického Německa, je obyčejný truismus a svědčí o tom i nesmírné pnutí uvnitř bloku, jež vyvolávala jakákoli rebelie (Titova nebo později čínská). Maďarské obrodné hnutí bylo utopeno v krvi stejně jako obrodné hnutí v Československu (a čínští komunisté to u sebe doma v roce 1989 udělali i bez sovětské pomoci... komunismus je všude stejný, i kdyby byl sebevíce nezávislý na ÚV KSSS). Po Stalinově smrti se toho změnilo jen velice málo: koncentrační tábory zůstaly, rudé gestapo též, stále se o všem lhalo a imperialistická politika dostala dokonce své explicitní vyjádření: Brežněvovu doktrínu. Hitler se kdysi oháněl tím, že musí bránit slabé a utlačované Němce, Brežněvova doktrína říká totéž v bleděmodrém a za stejným účelem: komunistické strany mají podle ní povinnost bránit socialismus, a to také v mezinárodním měřítku. Komunistický blok měl právo zasáhnout do vnitřních věcí svého člena, pokud by se odchyloval od socialismu. Ale nejen to... Komunisté novou doktrínou jasně vysvětlili své teroristické aktivity ve třetím světě, kde podněcovali občanské války a hnětli nové satelity. Cílem byla světovláda. USA či jiný demokratický stát nikdy žádnou světovládu a žádný skutečný imperialismus naopak nemohly uskutečnit. I kdyby USA imperialistickou politiku dělaly, jejich impérium by se přinejhorším podobalo tomu britskému, kdežto sovětské by se navlas podobalo tomu, o čem snil Hitler (jen v jiných barvách). Komunisté tedy obviňovali USA z imperialistické politiky z úplně jiných důvodů, než by odpovídalo pravdě, a úplně stejně lživě, jak to činil Hitler vůči Churchillovi.

Po prohrané válce ve Vietnamu se politika USA ubírala cestou ústupků, naopak komunistický blok rostl... a s jídlem roste chuť. Na sklonku roku 1979 SSSR otevřeně porušil výsledky druhé sv. války a sféry vlivu, jak byly po ní nastaveny, a svými tanky vpadl do Afghánistánu. A tehdy se v USA dostal k moci bývalý herec a filmový producent, guvernér státu Kalifornie, bývalý demokrat a nyní republikánský prezidentský kandidát Reagan. Nebyl to žádný zapšklý konzervativec, jeho úmyslem nebylo bojovat proti těm hodnotám, jež přinesla šedesátá léta se svou úžasnou uvolněností, měl naopak dva hlavní cíle, jež vyplývaly ze zdravého rozumu. Liberalizovat neefektivní ekonomiku USA a zničit SSSR. Zvláště je pro mne obdivuhodné to, že Reagan navzdory všem západním intelektuálním spřažencům komunismu chtěl pojmenovat věci pravým jménem a označil SSSR za říši zla. Byl to první velký a jasný signál všem lidem mučeným a šikanovaným komunistickými režimy, že je tu někdo, kdo chce myslet více na ně a na to, aby se celý svět nestal velkým komunistickým lágrem, než na pseudovzdělanecké pózy. A tak Roland Reagan navázal na Churchillovo vyhlášení studené války Sovětskému svazu a hledal způsoby, jak ji dovést do šťastného konce.

To, že se mu nakonec podařilo Sovětský svaz uzbrojit, že dokázal svá slova podepřít činy (a na gaunery platí slova mnohem méně než činy), to bylo výsledkem složitých, ne vždy čistých a bezchybných zahraničněpolitických akcí. Měl štěstí, že se sovětským prezidentem stal právě reformátor M. Gorbačov, ale opět i zdravý rozum v tom, že s ním jednal a že jasně dal najevo, že cílem zbrojení na straně USA není válka, nýbrž ústupky (a posléze zhroucení) SSSR. Pro korektní, i když obecný, popis těchto událostí bych uvedl tři citace z Oxfordského slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství Praha 2000), nejprve ze stran 704-705, potom se stran 804-805 a ze strany 857:

Snad by se dalo říci, že se Reagan stal klíčovou osobností dějin minulého století jen díky zvláštním náhodám, jež mu mimořádně přály. Na druhou stranu bez jeho zdravého rozumu mohl SSSR živořit dodnes, Gorbačov -- jehož perestrojka nic nemohla vyřešit -- by byl smeten a satelity by byly nadále ovládány klikou bývalých stalinistů podobně, jako je tomu dodnes na Kubě. Bez pochopení pravé povahy komunismu (jak ji identifikoval již T. G. Masaryk v knize Světová revoluce) nelze pochopit úžasné kouzlo zdravého rozumu pana Reagana -- ale nejen to: bez toho, že si konečně přiznáme, co byl komunismus zač, z něho nikdy nevystoupíme a bude v nás žít i nadále jako jakýsi Mr. Hyde v dr. Jekyllovi.