Pokud si dobře pamatuji na svá školní léta, byl nám marxismus představován především jako materialistický pohled na svět a minimálně v tomto jako jakýsi protipól náboženství. Materialistický z hlediska víry ve věčnost hmoty, mimo niž neexistuje nic jiného a už vůbec ne nějaký Bůh, v kterého prý už dnes stejně nikdo nevěří. Náboženský přístup naopak automaticky předpokládá existenci Boha, který je na hmotě a čase nezávislý. Osobně jsem měl to štěstí, že jsem na základní škole jako jeden z mála navštěvoval i vyučování náboženství, takže jsem k těmto otázkám, na rozdíl od většiny ostatních spolužáků, rozhodně neměl pouze jednostranné informace.

Už z těchto základních faktů by se dal vcelku logicky učinit závěr, jaký že jsme to národ neznabohů a radikálních materialistů. Nezanedbatelný podíl obyvatelstva silně s komunisty sympatizující jako by toho byl nejlepším důkazem.

Jenže co když je tomu přeci jen o trochu jinak, co když tyto základní filosofické rozdíly nejsou tím pravým důvodem pro sympatie obyčejných lidí ke komunistické straně?

Hlavním důvodem, proč tomu tak asi opravdu není může být třeba i ten fakt, že ony zmiňované rozdíly v názoru na prvotnost bytí zajímají podle mých zkušeností poměrně málo lidí, nebo přesněji, jen málo lidí je schopno o nich opravdově uvažovat. Zůstává tedy otázkou, co tyto vesměs obyčejné a nepříliš vzdělané lidi vlastně tak oslovuje, když úvahy o věčnosti hmoty to evidentně nebudou.

Já sám jsem kdysi zaznamenal od několika skalních komunistů názor, že křesťanství vlastně není zase tak špatné, vždyť sám Ježíš řekl, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského, což je prý velmi krásná myšlenka. Nevím sice úplně přesně, co je na ní tak krásného, ale spíše mě přitom napadlo, zda právě v tomto není klíč k pochopení myšlení prostých komunistů.

Od té doby se totiž stále silněji domnívám, že obyčejní komunisté jsou nejspíše určitá skupina pomýlených křesťanů, kteří si toto podobenství vyložili v tom smyslu, že tedy každý chudý je tak nějak vždycky ten dobrý a každý bohatý naopak vždy špatný. Pro většinou chudého, ušlápnutého a v neposlední řadě i závistivého českého člověka jistě ideální světonázor, kterým se dá ospravedlnit mnohé, včetně nejhorších zločinů spáchaných proti těm zlým bohatým, které vlastně odsuzoval i samotný Ježíš.

Že má zmiňované podobenství přeci jen o trochu jiný význam, už bohužel tyto lidi jaksi nezajímá a je myslím dost jasné proč. Správnější výklad tohoto podobenství je totiž spíše ten, že špatné je lpět na svém majetku, dávat mu přednost před vším ostatním, dovolit, aby se mi tento jakkoliv velký majetek stal středobodem mého snažení a uvažování, v náboženské mluvě Bohem.

To znamená, že špatný člověk může být úplně stejně tak boháč, který celý život hromadí velký majetek a na nic a nikoho jiného nemyslí, tak i naprostý chudák, který ale rovněž celý život pouze sní o tom, jak by mohl zbohatnout a svoji situaci oproti tomu bohatému vnímá jako velikou nespravedlnost, jako největší ohrožení smyslu svého života.

Snad tedy především proto, že by tím přišli o svůj status automaticky dobrého člověka, na kterém si nepochybně velmi zakládají, odmítají tvrdohlavě mnozí komunisté chápat zmiňované podobenství z tohoto úhlu pohledu. Není totiž příliš jasné, co by jim z jejich světonázoru zbylo poté, pokud by jen trochu připustili, že i oni mohou být špatnými lidmi, ačkoliv nikdy žádný velký majetek nevlastnili.

Že by na této úvaze mohlo být něco pravdy se myslím dá v naší republice poznat i podle celoevropsky vzato neobvykle velkého počtu sympatizantů komunistické strany v kombinaci s mimořádně malým podílem lidí hlásících se ke křesťanství. Jsou-li totiž komunisté opravdu především skupinou pomýlených křesťanů, pak je evidentní, že počet křesťanů a komunistů v populaci nemůže nikdy být současně u obou skupin vysoký nebo naopak nízký, už proto ne, že by to bylo proti všeobecně známému principu fungování spojených nádob.

Možná by bylo na tomto místě vhodné, abych zde vyzval tyto pomýlené křesťany k návratu mezi opravdové křesťany, ale nejspíše by se to minulo účinkem, protože dobrovolně opustit pozici automaticky a za všech okolností dobrého člověka musí být pro někoho, kdo v této víře žije celý svůj dosavadní život asi opravdový problém. Ale na druhé straně nic není nemožné a každý má šanci.