Navzdory tomu opětně "Izrael tuto rezoluci ignoruje a hodlá pokračovat ve výstavbě bezpečnostní bariéry", podle zprávy ze stejného zdroje a stejného datumu to řekl Gissin agentuře Reuters krátce poté, co VS OSN přijalo rezoluci požadující po Izraeli, aby se podrobil rozhodnutí haagského Mezinárodního soudního dvora OSN (ICJ) a bezpečnostní bariéru zbořil. Podtrhl: "Výstavba plotu bude pokračovat. Izrael nezastaví její výstavbu či se nevzdá svého nezadatelného práva na sebeobranu." Pro přijetí rezoluce se vyslovilo 150 delegátů, proti šesti, 10 se hlasování zdrželo. Pro rezoluci hlasovalo mimo jiné všech 25 zemí Evropské unie. Proti se kromě Izraele postavily například Austrálie a zejména Spojené státy.

Co se týče druhé intifády, dopodrobna jsou rozebány její příčiny v překladu článku z 21. 5. 2003 "Intifáda byla odpovědí na neuskutečněný mírový proces" kde v rozhovoru o své knize Palestina - Izrael, mír nebo rasová diskriminace na stanici Al-Jazeera hovořil dr. Marwan Bishara, palestinský spisovatel a profesor mezinárodních vztahů na Americké universitě v Paříži, s dr. Mustafou Barghouti, ředitelem Ústavu pro informace, zdravotní politiku a rozvoj v Ramalláhu. V žádném případě se nedá říci, že Palestinci nevědí co chtějí, jasně se k tomu ve zmíněném rozhovoru vyjádřili i oba debatující: "V dohodách šlo o to, aby se jednalo s Palestinci a jejich půdou jako o jednotnou geografickou součást. To, čeho jsme byli svědky v roce 1993, se mohlo pozitivně rozvíjet v mírový proces, zatímco Izrael místo stažení vojsk, pokračoval v novém způsobu nadvlády a nakonec za Baraka mírový proces definitivně ztroskotal. Izrael byl sám nerozhodný v postupu, vyměnilo se pět vlád, ale nakonec izraelská armáda byla vždy připravena bránit další osídlování a zrodil se nový druh rasové diskriminace. Palestinci po dohodách v Oslo zastavili boj, prakticky k němu byli donuceni, ale Izrael dál pokračoval v expanzivním osídlování. Postavil nových 87 osad a zvýšil plán osidlování o 60 % a začal s diskriminací Palestinců například ve vodním hospodářství, zmocnil se vodních zdrojů a povoluje Palestincům 50 m³ na osobu a rok, zatímco osadník má příděl 1450 m³, to znamená více jak 29x, intifáda tak byla reakcí na tuto situaci, byla lidovým povstáním." Dále: "Snažíme se, aby světové mínění neposuzovalo záležitost palestinského lidu tak, že to je střetnutí kvůli hranicím, není to boj mezi dvěma stranami, který potřebuje jen prostředníka k vyjednávání, musíme přesvědčit svět, že je to národní osvobozovací válka lidu, kterému bylo odňato právo na sebeurčení, které mají všechny národy, kromě palestinského národa, ten bojuje o toto jeho nejzákladnější právo a navíc proti apartheidu, kterému je vystaven. V zápase mezi námi a Izraelem od roku 1967 jde o jednu věc, zda budeme mít samostatný suverénní palestinský stát anebo jen samosprávu okleštěnou o pravomoce a pod izraelskou správou a nadvládou."

Všichni představitelé palestinské vlády ujišťují, že pokud Izrael vrátí území, okupovaná v roce 1967 a bude vytvořen svrchovaný palestinský stát, uzavřou s Izraelem mír. Dokonce s tím souhlasil i bývalý předák Hamásu Abdel Azíz Rantisi, na kterého izraelská strana spáchala 17.4. 2004 atentát, tato informace je uvedena v přeložené krátké zprávě v Britských listech dne 19. 6. 2003 s názvem Naděje pro Palestinu? Kolikátá už?: Abdel Aziz Rantisi v rozhovoru pro list izraelský list Ha'retz řekl, že boj bude ukončen, když Izrael zásadně změní svou politiku. Na otázku na řešení situace odpověděl, že jestli se Izrael stáhne na hranice z 4. června 1967 a vznikne samostatný palestinský stát, boj bude zastaven.

Žádná arabská země nemá ve svých politických cílech lividaci Izraele, dokonce i sama OOP, o které pan Pavel Mareš neustále tvrdí, že to má ve svém programu, tak ta tento bod z něho dávno vyňala.

Co se týká vystoupení Šarona na Chrámovou horu v Jeruzalémě, nebylo to tak jednoduché, jak si to autor článku představuje. Izrael začal pod mešitou Al Aqsa, nejposvátnějším místem muslimů v Palestině, hloubit tunel, aby dokázal, že pod ní jsou židovské archeologické památky. To byl samozřejmě zásah, pro muslimy naprosto nepřijatelný.

Pavel Urban píše: "Ostatně palestinští představitelé se nijak netají tím, že vyklizení okupovaných území má být pouze první krok. Dále by měla následovat restituce Palestinců uprchlých či vyhnaných v roce 1948. Nezdá se, že by tato politika narážela mezi obyčejnými Palestinci na nějaký viditelný nesouhlas. Lidsky se to dá pochopit, podobně jako v eventuálním případě sudetských Němců. Ale mír se na tom stavět nedá." V tom panu Urbanovi rozhodně oponuji. Situace Palestinců se nedá absolutně srovnávat se sudetskými Němci. Ti žili jako menšina na českém území, kdežto Palestinci žili na svém palestinském území, kde měli své domovy a veškerý majetek, o který při arabské válce v roce 1948 přišli. "Proti restitucím se nedá nic namítat" v překladu článku "Zamyšlení nad ženevskou iniciativou" to potvrzuje autor Hišám Al Duchan o reparacích, tak jak jsou uvedeny v "Ženevské listině" a poukazuje na to, že tomuto právu může svět porozumět a Izrael ho nemůže odmítnout.

Podrobnosti v češtině ZDE

Chci ještě poukázat na novou realitu k finační podpoře, o které Pavel Urban píše: "Teď proti němu stojí relativně malá skupina teroristů se širokým zázemím, která po svých arabských bratří nechce osvoboditelské armády, ale jen trochu petrodolarů a politické podpory. A tohle dostanou." Dříve palestinské sebevražedné útoky podporoval Irák v čele se Saddámem a Saudská Arábie, ale ta má teď sama velký problém s terorismem ve vlastní zemi, a tak je dávno přestala podporovat. A chci poukázat na to, že na začátku palestinské samosprávy i prezident Jásir Arafat tvrdě potíral islámské hnutí odporu Hamás. Jeho předáci prožili kromě mnoha let v izraelských věznicích, zrovna tak i v palestinských, mezi nimi to byl i Abdel Azíz Rantisi.

Co se týká politické podpory, tak arabské země podporují odpor proti okupaci, ale žádná z nich (kromě zmíněného režimu v Iráku za Saddáma) nesympatizuje se sebevražednými útoky proti izraelským civilistům, politické špičky jsou si dobře vědomy toho, že civilizovaný svět tento způsob boje odmítá, zvláště pak v dnešní době tolik proklamované války proti terorismu.

Nakonec nezbývá než dodat, že věřím a jistě i nespočetně mnoho jak Palestinců tak všeobecně Arabů a i Izraelců, že za vlády Jásira Arafata a premiéra Ariela Šarona se žádný krok vpřed neudělá. Oba jsou zatíženi svou minulostí, Arafat je sice přesvědčen, že po 40 letech boje za palestinský stát musí pevně držet otěže veškerého rozhodování ve svých rukou, ale Šaron jako generál má dlouhou a temnou minulost, v které má na svědomí mnoho bojů a s tím spojeného zabíjení Palestinců. A od doby, co je premiérem, je jejich vražděním doslova posedlý. Oba jsou pak obviňováni z korupce. Tento konflikt se nevyřeší, dokud nepřijdou jiní představitelé, kteří budou umírněnější a přístupnější k vzájemným kompromisům.