A co teď? Stačí k získání medaile při úvodním ceremoniálu pochodovat s růžencem v ruce, nebo je třeba umět střílet lépe než ostatní? Že by medaile nebyla, kdyby nebyl růženec? Nebo že by byla i bez růžence? Nebo je třeba ke sportovnímu úspěchu mít také trochu štěstí, které je možno si takovýmto způsobem zajistit? A stačí vůbec růženec jenom vlastnit a nosit?

Jedna z prababiček se denně večer vkleče u postele modlila růženec. Pokud vím, bylo to padesátkrát Zdrávas Maria pětkrát po deseti a mezitím čtyřikrát Otčenáš. Růženec údajně zastával roli pomocnou. Odpočítáváním kuliček mezi prsty po každé modlitbě se zaručovalo, že bude vždy odříkán požadovaný počet modliteb, ne míň, ne víc. Katolický katechismus nám ale vysvětluje, že pozdravení andělské je možno si představit jako růži, podanou Panně Marii, a duchovní věnec, uvitý z těchto růží, s vložkami vzpomínek ze života Páně a Panny Marie, sluje růženec. Navíc se rozeznává růženec radostný, bolestný a slavný. Není uvedeno, čím se od sebe rozlišují. Vzpomenutá prababička vnímala modlení s růžencem jako časové spojení s Bohem. Trvá-li každá modlitba přibližně 20 -- 26 sekund, pak modlící se projde růženec asi za 20 minut. Věnovala se modlitbám i ráno, před a po jídle a při různých příležitostech, ale to už nezabíralo tolik času. Nedělala to zbytečně, když dnes takové konání u věřících už nevidět a nic se neděje? Až teď na té olympiádě. Stačí růženec, zřejmě bez modlení a je tu medaile. Sice jen bronzová, ale lepší než bramborová.

V televizních záběrech z olympiády bylo také možno vidět, jak se někteří závodníci před startem křižují, i dvakrát, i třikrát za sebou. A je to jako s tím růžencem. Buď svou sportovní, dejme tomu běžeckou disciplínu ovládá na jedničku, pak patrně vyhraje i bez křižování. Má pokřižování zajistit úspěch i horšímu běžci? Nebo alespoň aby na dráze nezakopl? Nebo zajistit maximální soustředění či duševní klid? Co když se z 8 závodníků na dráze čtyři křižují, ale vyhrát může jen jeden a medaile jsou jen tři? A co když se na startu sejdou žid, křesťan a muslim, tři věřící v jednoho boha, ale ve třech provedeních? Žid věří, že existuje jediný bůh, a to židovský Jahve. Katolík věří, že existuje jediný bůh, a to křesťanský Bůh. Muslim věří, že existuje jediný bůh, a to muslimský Alláh. Který z těchto bohů má větší sílu pomoci k vítězství?

Mám-li spoléhat na jediného boha, který z těchto tří je ten pravý? Odpověď, že se jedná v podstatě o stejné božstvo, je neuspokojivá. Proč potom tři odlišná náboženství? Proč každý z těchto jediných bohů je oproti těm druhým jiný? Židovský náhled je monoteistický a původní, křesťanský podezřele monoteistický, islámský dokonce radikálně monoteistický. Křesťanství uctívá prostřednictvím Starého zákona jednak židovského Boha, který je současně zlý i dobrý a všechno na světě zařídil, potom Boha křesťanského, který je výhradně laskavý a navíc není sám, neboť je trojjediný, na pomoc má i svého syna Ježíše Krista, kterého poslal aby spasil lidstvo, a navíc ještě Ducha svatého. Je tu spojení i autorské. Ježíš byl žid, sektářským způsobem opustil náboženství svých předků a vytvořil si vlastní nové. Nejpozději vzniknuvší islámské náboženství opět považuje svého boha za jednoho jediného, který nepotřebuje žádného syna, aby mohl provést své spásné záměry. Avšak bez ohledu na to, který bůh je ten pravý, je zásadně nejvyšší.

U Kůrků budou zřejmě křesťanského založení, takže pomoc se očekává od Boha křesťanského. Tomuto Bohovi se v Bibli přisuzuje celá řada přívlastků, jako příkladně vševědoucí, všeobjímající, všudypřítomný, milosrdný, náš nejlepší přítel, moudrý, laskavý, všemohoucí aj. Údajně velmi dobře ví, co se v lidské společnosti děje a proč se tak děje, z čehož vyplývá, že si také dobře pamatuje, co se stalo v minulosti a proč se tak stalo, a co víc, právě tak zná předem, co a proč se bude dít v budoucnosti. Je to důsledek toho, že Bůh má svůj plán, který my lidé nemusíme pochopit, a podle tohoto plánu je vše určeno předem. Dá se říci, že tedy i ta bronzová medaile byla Kateřině Kůrkové předurčena. Tomuto Božímu záměru se v náboženských kruzích říká božská predestinace.

Je-li tomu tak, pak by Bůh měl vědět o různých zlech, která se ve společnosti vyskytují, ale nejen vědět, a to dokonce předem, ale také ta zla s určitým záměrem vyvolávat, připustíme-li axiom, že Bůh je všemohoucí. Při obraně Boha proti takovým nařčením se používá zaklínadlo, že lidé mají od Boha danou "svobodnou vůli", takže když je něco špatně, může za to člověk, který hřeší, protože hřešit chce, ze své svobodné vůle. A hřeší-li člověk, pak jedná proti vůli Boží, neboť Bůh vyžaduje, aby člověk konal jen dobro.

Když se nad uvedeným zamyslím, mám dilema. Člověk přece ve skutečnosti vůbec nemůže jednat proti Boží vůli za předpokladu, že Bůh je všemohoucí a za všech okolností se vše děje podle jeho vůle a je to nezměnitelně určeno předem. Dokonce to podporujeme modlitbou: "Otče náš ... buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi". Je-li tomu skutečně tak, pak člověk nikdy a v ničem nemůže svobodně jednat dobře nebo špatně, ale bude jednat vždy podle předem daného Božího záměru. Takže tvrzení, že vše co se děje, děje se podle vůle Boží, odporuje proklamované svobodné vůli člověka.