OBMĚNA VLÁD v Praze, Varšavě i Budapešti byla vynucenou reakcí na propad popularity vládnoucích levicových stran. Zdá se, že postsocialistické země jsou stále ve fázi transformace, která si vynucuje vládní kroky, jež jsou pro levicovou voličskou základnu těžko stravitelné. Levici přitom nechybí voliči, ale program a věrohodní vůdcové. Příznačnou ukázkou této skutečnosti je první kolo voleb minulou neděli v Litvě.

Litva je od letošního roku členským státem NATO a Evropské unie. Dá se tedy o ní hovořit jako o zemi, která splňuje standardní požadavky kladené na demokratické a prosperující státy. Je i zemí, kde nejen místní komunistická strana získala punc národně orientované, ale po odtržení Litvy od Sovětského svazu se úspěšně proměnila na sociální demokracii. Její vůdce, Algirdaze Brazauskas, se již v roce 1992 dostal k moci. I dnes je předsedou litevské koaliční vlády složené ze sociálních demokratů a liberálů. Tato vláda ovšem narazila na ekonomicko-sociální problémy či limity. V zemi je jedenáctiprocentní nezaměstnanost, řada národohospodářů mluví o stagnaci. Navíc byl v květnu parlamentem odvolán prezident zvolený v přímých volbách, kterému pak bylo zabráněno, aby znovu kandidoval. Dost na to, aby lidé hledali jiné reprezentanty.

Litevské sociální demokraty přesto neporazila v prvním klání (litevský parlament se volí smíšeným způsobem, 70 poslanců systémem poměrného zastoupení a 71 většinovým systémem, který si vyžádá ještě jedno hlasování 24. října) žádná pravicová strana. Na prvním místě je zatím Strana práce. Ta je charakterizovaná jako levicová a populistická. Kritizuje korupci, ekonomickou stagnaci, neférové jednání při odvolávání bývalého prezidenta. Před rokem ji založil úspěšný podnikatel Viktor Uspaskič. Často se zdůrazňuje, že se narodil v Rusku. Jenže to se v dobách Sovětského svazu stalo nejednomu Litevci. Zajímavější je, že určitý čas pracoval v Gazpromu -- a že rozhovoru pro agenturu AFP prohlásil, že chce, aby jeho strana sestavila jednobarevnou vládu, ale že nechce být premiérem.

Zdá se, že při programové krizi středolevých stran patří budoucnost těm, kdo dokáží náležitě využít populismus. Tedy schopnost říkat to, co lidé v dané chvíli chtějí slyšet, ne to, co by odpovídalo liteře programů a hospodářským možnostem. Na této skutečnosti není postaven pouze úspěch litevské Strany práce. Je to i metoda práce mediálních a reklamních odborníků, kteří vytváření obraz českého politika, jenž to myslí upřímně.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTÍ ROKU v prostoru středovýchodní Evropy budou prezidentské volby na Ukrajině. Ty proběhnou za dva týdny. V pelotonu 25 zájemců o křeslo nejmocnějšího muže v zemi se 48 miliony obyvatel jsou skutečně zajímaví pouze dva uchazeči: vůdce největšího opozičního bloku, bývalý premiér Viktor Juščenko (50 let), a současný předseda vlády Viktor Jankovič (54 let). Jejich konfrontace není spojována s rozdíly na škále levice versus pravice. Nejvíce pozornosti přitahuje skutečnost, že reprezentují odlišné chápáním geopolitického postavení Ukrajiny.

V září uveřejnil americký denník The Interantional Herald Tribune Juščenkovou programovou stať. Podle ní se rozšiřuje sociální, politická a kulturní propast mezi západní a střední Evropou z jedné a východní Evropou z druhé strany. "Dnes, pod ruinami ideologické konfrontace, zvedá hlavu nový protivník -- politický cynismus, který umožnil nové nebezpečí vzniku bipolární Evropy s centry v Bruselu a v Moskvě," píše Juščenko. Ve východní Evropě je prý patrný "divoký kapitalismus, sovětský autoritarismus a též středověké feudální uspořádání. Místo zákonnosti byly znovu vytvořeny loutkové soudy a loutkové silové struktury. Místo moci lidu -- řízená demokracie, v níž jsou výsledky voleb známy dopředu. Místo prostředků masové informace -- prostředky masové propagandy." Volby by prý měly rozhodnout, zda Ukrajina bude v Evropě.

PROTIRUSKÝ TÓN připomínající počátek 90. let vyvolal velkou odezvu. Náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz se nechal slyšet, že nebude "svobodná a nedělitelná Evropa, dokud Ukrajina nebude členem NATO". Jenže již v létě ukrajinský prezident Leonid Kučma nechal oficiální doktríny Ukrajiny vyjmou představu, že strategickým cílem je přijetí do NATO a Evropské unie. To někteří politici v Kyjevě pokládají za zradu, ovšem právě tak to lze pokládat za realistické zhodnocení situace: s přijetím Ukrajiny do těchto institucí se zatím neuvažuje.

Ukrajina se začala aktivně podílet na vytváření jednotného ekonomického prostoru s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. To vše může být v případě vítězství Juščenka zpochybněno. Tato situace by vyhovovala i některým ruským politikům a oligarchům, neboť by zpochybnila politiku Vladimíra Putina. Není proto náhodou, že v sobotu Putin oslavil své narozeniny právě s Kučmou a Jankovičem.

Do volební hry tak bylo vsazeno skutečně mnoho. A nejde jen o prostý výsledek hlasování. Otázkou je, zda se ve volbách poražené skupiny smíří se svým osudem, nebo konfrontaci ještě vyostří. Pak si asi mnozí vzpomenou, že někteří geopolitici v 90. letech tvrdili, že v budoucnu bude Ukrajina rozdělena.

Článek vyjde ve čtvrtek 14. 10. 2004 v týdeníku Ekonom