Při jejich udělování bude hrát rozhodující roli nejen obratnost diplomacie a síla jednotlivých lobby, ale zřejmě i míra "velkorysosti" finanční pomoci té které země. A ta nabyla nejen ze strany soukromých subjektů, nýbrž i jednotlivých států vskutku nebývalého rozsahu, v neposlední řadě právě v případě SRN.

Průměrný německý občan, konfrontovaný se stále se stupňujícím utahováním opasků, se nemálo podivil nad velkorysostí vlády, která ze spolkového rozpočtu takřka ze dne na den vykouzlila půl miliardy Euro na pomoc obětem v Asii. Přitom ho zarazila zejména skutečnost, že radikální krácení státních výdajů v sociální oblasti se konají pod argumentem prázdné státní pokladny. Kde se oněch 500 tisíc najednou vzalo a kde budou chybět zodpovězeno nebylo. Zato ale krátce poté ministr průmyslu naznačil, že za tímto více než štědrým sponsoringem německého státu stála spíše chladná úvaha podnikatele než křesťanské milosrdenství: uvolněné peníze prý otevřou nové možnosti německému průmyslu, což bude mít i pozitivní odraz pro nás všechny.

O tom, zda z této štědrosti a z ní plynoucích eventuelních "kšeftů" bude mít něco i průměrný občan, by se dalo po zkušenostech z minulosti spíše pochybovat, o možném zisku pro mnohé firmy naproti tomu nikoliv. Před nedávnem se totiž nechal slyšet předseda Asijsko-pacifického výboru Německého průmyslu ( Asien-Pazifik-Ausschuss APA ) Heinrich von Pierer, který pochválil kancléře Schrödera za jeho nabídku tzv. partnerské iniciativy postiženým zemím. Označil ji za "dobrou věc" a prohlásil, že se na ní budou německé firmy jak doma tak i přímo na místě podílet; po poskytnutí první pomoci je prý nyní důležité organizovat dlouhodobější projekty. Jako příklad jmenoval obnovu a výstavbu elektrické, telekomunikační a vodovodní sítě v postižených oblastech Indonézie, Thajska, Indie a Srí Lanky.

Přednost takových projektů podle něj spočívá rovněž v motivaci udržet při životě ochotu k dalším sbírkám a finančím darům. Pan předseda rovněž naznačil, jakým směrem by se měla současná i budoucí "pomoc" ubírat: "Pomoc bych neorganizoval jako 'Veřejné partnerství` (Public Partnership), nýbrž jako veřejně-soukromé partnerství (Public Private Partnership)". Právě oblasti jako infrastruktura, zdravotnictví a vzdělání jsou prý jako stvořené pro partnerství mezi veřejnoprávními institucemi a soukromým sektorem, ba co víc, "globálně působící podniky nesou sociální zodpovědnost na celém světě ( sic! )". Zajímavé stanovisko na pozadí celospolečenské situace v Německu samotném a hospodářské filozofie, teoreticky i prakticky prosazované a několikrát nahlas vyslovené nejvyššími představiteli Svazu německého průmyslu BDI po rozpadu východnícho bloku od počátku 90. let ( "Úkolem podniků není sociální spoluzodpovědnost, nýbrž pouze tvorba zisku!" ).

Dlužno dodat, že nejen dar německého státu, ale i privátních podniků byly více než štědré. Tak například mnohé firmy věnovaly po jednom milionu Euro, Německá banka ( Deutsche Bank ) darovala 10 milionů, Spořitelna ( Sparkasse ) zamýšlí dát k dispozici 15 milionů ve formě půjček po vzoru Marshallova plánu.

Možná že právě Organizace německých Spořitelen bez obalu prozradila, o co se v podstatě jedná a že tento způsob pomoci zřejmě není náhodný. Stranou politického romantismu se totiž ví, k čemu sloužilo oněch 13 miliard dolarů napumpovaných Spojenými státy do válkou poničené "Staré" Evropy. "Potřebujeme trhy. Potřebujeme velké trhy, na kterých můžeme prodávat a kupovat.", prohlásil v roce 1948 Will Clayton, zástupce amerického ministra průmyslu a soukromý podnikatel, který v jeho rámci realizoval i vlastní obchody.

Podoba čistě náhodná? Definitivní odpovědi se asi dočkáme již v příštích měsících. Heinrich von Pierer ale určitě ví o čem mluví neboť jeho osobní "společenská pozice" nese znaky jakési moderní hospodářsko-politické trojjedinnosti. Je totiž kromě výše uvedené funkce zároveň osobním pověřencem spolkového kancléře pro získání asijských investorů a předsedou představenstva Siemens AG.