K čemu je existence policie?

Mediální obraz sebou nese pochopitelně své výsledky, takže výzkumy veřejného mínění hovoří o tom, že ochráncům pořádku důvěřuje jen 36 procent lidí. Jaký obraz o práci žen a mužů v modrém však získáme, když se oprostíme od zajetí kampaní sdělovacích prostředků, noviny se koneckonců prodávat musí a co zajistí slušný prodej nebo zaplní reklamní plochu na obrazovce lépe, než peprné titulky o skandálech v této firmě? Třeba není od věci začít základní otázkou. Tedy k čemu vůbec je existence policie? Brožourková mluva tuto otázku zodpoví celkem bez obtíží. Jde o instituci, která má chránit životy, zdraví, majetek občanů, jejich práva a svobody před trestnou a další protiprávní činností.

Budeme-li ovšem pokračovat v hledání smyslu bytí policie, je vyjádření komplikovanější. Jak uvádí profesor Hoetzl, policie nemá působnost tvůrčí. Ve své činnosti se pohybuje pouze v zákonném rámci, tedy uvažujeme zde o policii jako o instituci, nikoliv o jejich jednotlivých příslušnících, který ovšem sama nevytváří. Policie tak není něčím co stojí nad společností, ale je její integrální součástí. Jedině tak, jaké zákony jí zákonodárný sbor vytvoří, jakými pravomocemi jí vybaví, tak může pracovat. Činnost policie je regulována systémem právních norem, které určují její úkoly, prostředky, metody a postupy a je samozřejmě nedílnou součástí exekutivy.

Je vcelku jednoduché všechny větší či menší aféry a skandály, kromě těch letmo zmíněných jsou proslulé třeba mediálně obšírně rozvedené chyby při vyšetřování vražd spáchaných manželským párem Stodolových, podivné speciální vyšetřovací týmy atd., hodit na hřbet nynějšímu premiérovi Stanislavu Grossovi či jeho nástupci na postu ministra vnitra Františkovi Bublanovi. Bývalý strojvedoucí a stávající sociálně demokratický lídr se jako terč nabízí.

Avšak bez ohledu na sympatie či antipatie k té či oné části policitického spektra je jedna věc daná. Když Stanislav Gross 5. dubna 2000 nastoupil do pražské letenské kachlikárny, sídla ministerstva vnitra, aby vystřídal v horkém křesle stranického kolegu Václava Grulicha, nepřebral instituci nořící se ze vzduchuprázdna. Polistopadové vnitro mělo již osm šéfů a za sebou jedenáctiletou historii. Výrazný podíl na podobě vnitra a policie má z tohoto úhlu pohledu Jan Ruml (OF, ODS, US), mající zkušenosti s bezpečnostním aparátem od dubna 1990, jenž resort spravoval nejdéle ze všech popřevratových ministrů, od 2. července 1992 do 8. listopadu 1997.

Čistky a nástup nových lidí

Již z celkového počtu sloužících ministrů vyplývá, že někteří se ve funkci ani neohřáli a nemohli tak způsobit nějakou výraznější škodu nemluvě o nějakém užitku. Prvním ministrem, který po chaotickém, ale fatálním období bezpečnostního deficitu bezprostředně po 17. listopadu 1989, způsobeného pochopitelnou nedůvěrou ke státním orgánům minulého režimu, rozrušením státního mechanismu a institucionální kontroly, amnestií prezidenta republiky, na ministerstvu vnitra a jemu podřízeným složkám nastolil řád, byl Tomáš Sokol (OH). Jako právník chápal nezbytnost definování nového poslání demokratické policie a jeho zásluhou byl přijat zákon , určující na svou dobu progresivní vymezení zákonného rámce pro činnost police. Ve jménu zastavení dalšího nebezpečného nárůstu kriminality se nebál postavit tlakům požadujícím další a další personální čistky v policii. A to vše v době nejen dramatického nárůstu celé škály obecné kriminality, ale také v době, kdy se objevila obrovská rizika související s organizovaným zločinem a nástupem sofistikované ekonomické a finanční kriminality. Jinými slovy, kalendář ukazoval "divoká devadesátá léta", kdy daní za slabý stát, díry v legislativě a těžkopádné a špatně personálně i technicky vybavené orgány vymáhání práva, byly kolony vagónů s lehkými topnými oleji, padlé banky a velké firmy, přičemž nynější prezident republiky podle svého mnohokrát citovaného výroku nedokázal rozlišit čisté peníze od špinavých.

Jan Ruml, v té době proslul jako zastánce právní diskontuity s minulým režimem, se pokusil o " manažerský" způsob řízení police. K tomu nastolil nový kurs personální politiky, z nějž veřejnosti ulpěl výrazně v paměti například traktorista bez maturity v roli náchodského policejního ředitele nebo manažer dívčí skupiny Schovanky coby šéf republikové kriminálky. Na vnitro a do policie do vedoucích funkcí zkrátka Ruml nabíral nové lidi, kteří přicházeli (doufejme) s dobrými úmysly, ale naprosto profesionálně nepřipraveni, nebo s jednou nohou v minulosti, jako někteří rehabilitovaní policisté vyhození za svrženého režimu.

Pro situaci uvnitř policie to znamenalo vznik nebezpečného pnutí - rozdělení na nové a staré struktury. Toto dělení přitom bohužel nerespektovalo kritérium profesionality a loajality ke sboru. To nemohlo nezanechat důsledky na motivaci policistů, jejich činnosti v první linii boje proti kriminalitě, v situaci uvnitř sboru a řešení klíčového problému ztotožnění policistů se sborem, jehož pojítkem by měla být dokonalá profesionalita získaná praxí, výcvikem a celoživotním vzděláváním. Tak, aby se z práce policisty stalo životní poslání.

Mizerný mediální obraz

O to, s jakými výsledky s tímto dědictvím S. Gross naložil, lze objektivně rozhodnout zřejmě až s delším časovým odstupem. Nicméně snaha o stabilizaci resortu a jeho převedení do nových evropských časů je znát. V době jeho úřadování a spolupráce s policejním prezidentem Jiřím Kolářem se situace na vnitru a polici pomalu dostávala do normálních kolejí. Přičemž dvě třetiny příslušníků Policie ČR nastoupily do služby po listopadu 1989. Policie se zapojila do práce na evropské úrov ni, tabulky kriminality a objasněnosti začaly deklarovat mírně optimistické údaje a křivka důvěry v policii šplhala vzhůru. Nepřehlédnutelné byly však i chyby policie, například špatná komunikace s veřejností, uzavírání se do sebe namísto otevření tak, aby byla navenek čitelná. Často k tomu pomáhalo také bezbarvé vystupování tiskových mluvčí v televizi. Důrazně v této době potvrdila potřeba kvalifikovaných veřejných vystoupení jednotlivých policejních bossů. Úroveň mediálního obrazu lze porovnat třeba s armádou, která se dokázala prezentovat mnohem obratněji a šikovněji vyplouvat z různých ošemetných situací.

Ani další vodítko k tomu, jak bude s aparátem vnitra a policie naloženo po předpokládaném vítězství ODS v roce 2006, nedává zrovna zřetelnou odpověď. Jedná se o proslulou Modrou šanci, v části věnující se bezpečnosti a Černou knihu policie I. a II. Laviny zcela konkrétních a jasných odpovědí na to, jakými cestami se bude reorganizace policie ubírat a zda poroste její prestiž a z novin postupně budou mizet pranýřující titulky, se zde bohužel nedočkáme. Z obecných frází spíše konkrétní návrhy jen mlhavě vykukují a někdy, jako při zmínce o personálních otázkách, spíše čtenáře lekají a navozují dojem další personální destabilizace s předem těžko odhadnutelnými důsledky.

Opoziční lavice mají tu výhodu, že z nich lze především kritizovat , aniž by se odsud vyžadovalo nějaké solidní koncepční řešení, a pokud něco zazní, jedná se nejvíce o takové fráze, které se vejdou do snadných volebních hesel. A pokud budeme hodnotit stav policie podle novin, čeká Ivana Langera pořádný kus práce k tomu, aby tento podnik postavil na nohy. Kromě široké veřejnosti, jíž policie slouží a má pochopitelný zájem na vysokém standardu služeb, musí získat důvěru i valné části policistů, neboť třeba jeho vystupování při nedávném schvalování nutné novely zákona o služebním poměru, přežívající 14 let, platů a výsluh mu příliš popularity nepřineslo.

Ještě jeden problém však nadále přetrvává, jeto nedostatečná morální podpora ze strany zákonodárných sborů, vládních a nevládních orgánů, veřejnoprávních médií, nízké právní vědomí ve společnosti, přetrvávající uvolnění právní disciplíny, pokřivená morálka a deformovaná soustava hodnot ve společnosti. To všechno ale neznamená, že policisté nepodvádějí, nemanipulují s důkazy, nebijí zadržené, nekradou, neloupí a nevraždí. A i s tím je třeba stále počítat.

Autor je spolupracovníkem týdeníku SONDY