Vytržením mé věty "co se dnes změnilo" z jejího kontextu (co se dnes změnilo, že přehodnocujeme (Sklenář) Palachovu oběť), si přečetl řečnickou otázku, zpochybňující demokratizaci a polistopadový vývoj. S uměle vytvořeným papírovým protivníkem pak udělal krátký proces. Otloukl mu o hlavu svobodu, které se dnes těšíme, aniž si uvědomil, že právě její požitky nás zavazují bránit se bagatelizaci méně pozitivních jevů (na které upozornil David), které s sebou demokratizační vývoj přinesl (čímž není řečeno, že je nutno se pro ně upalovat, jak mi bylo podsunuto). Toto je však pouze banální nedorozumění, které by nemělo bránit oběma stranám vnímat zásadnější rozdíly východisek:

Pan Dolejší totiž přistupuje k hodnocení "fenomenu Palach" z politického či sociologického východiska (nedodávejme probůh argumenty těm, kteří se dnes rozhodli demonstrativně upálit), zatímco já se pokouším nalézt etický a kulturní (který Sklenář primárně napadl) kontext Palachova činu -- padni, komu padni. Necháme -- li se totiž svázat utilitaristicko/machiavelistickým přístupem politiky, vyjde nám pochopitelně utilitární výsledek -- nikoli skutečnost sama, která nás zajímá. K pravdě je třeba odvaha. Pan Dolejš se děsí Palachovské paralely, ke které se snad někteří dnešní sebevrazi uchylují. Obává se přijmout jejich vzkaz o subjektivně pociťované bezvýchodnosti dnešních poměrů.

Tento legitimní strach by ale neměl zacházet tak daleko, aby zpochybňoval význam činu Palachova a zakrýval si oči před jeho veškerými souvislostmi a rozměrem. Tomuto člověku dlužíme, že jeho čin nebude bagatelizován. To je to nejmenší, co my -- živí dnes můžeme udělat. Uvědomil si vůbec pan Dolejší, jak jeho evolucionistická argumentace a jeho volání po celospolečenském jednotném konsensu v případě dnešních zoufalců připomíná Palachovo hodnocení v dobovém normalizačním tisku? KAŽDÁ sebevražda je známkou selhání té které společnosti - bez výjimky (i v případě duševně nemocného člověka je ostuda, že mu okolí nevěnovalo patřičnou pozornost). O tom je možno se dočíst už u Masaryka. Pokud dnes -- za relativní svobody -- uhýbáme před odpovědností, ke které nás sebevražednost v této zemi volá (ať už jakkoli zdůvodňovaná), "zlobíme-li se" na sebevrahy, že nás nutí přemýšlet, vážit a přehodnocovat naše vlastní priority a činy, že rozbíjejí naše myšlenkové stereotypy a oblíbené koncepty, zlobíme se na zrcadlo a vlastní tvář v něm.

To není vina Palachova "asiatského kultu". To je naše vlastní vina! Pokud pan Dolejší píše: " ... nikdo z nás by tyto lidi neměl žádným způsobem podporovat ....", naivně předpokládá, že se nás potenciální sebevrah přijde zeptat na názor a podle něj se zachová. Předpokládá, že pokud my "máme velmi vážné pochybnosti o správnosti "bezvýchodného" hodnocení dnešní situace", kdosi, kdo tyto pochybnosti nemá do té míry, že si sáhne na život -- své názory změní. Jak jednoduché! To bychom však mohli například náš stávající populační problém vyřešit snadno tím, že zkrátka lidem řekneme, že je třeba mít děti. Měl jsem za to, že tato primitivní forma sociálního inženýrství vzala za své s minulým režimem.

Ohledně páně Sklenářových názorů se domnívám, že hledání spojovací linie tam, kde ochota naslouchat je limitována potřebou argumentačně podpořit vlastní optiku, je mrháním vzácného času. Proto také můj první příspěvek do této diskuse reagoval na Váš -- nikoli na jeho článek.