O legitimitě protestu vůči flagrantnímu porušování lidských práv režimem Fidela Castra pochybuje málokdo. Diktatury tak činí s železnou pravidelností tehdy, když dojdou k přesvědčení, že toto je cesta, jak utlumit domácí kritiku a zlikvidovat nepočetnou opozici. Je jim přitom lhostejné, že kritický potenciál ve společnosti zůstává; cílem je ostatní zastrašit a udržet moc.

Není-li však sporu o tom, že happening Člověka v tísni má po této stránce plnou podporu demokraticky smýšlející veřejnosti, je nutno současně odpovědět na otázku, proč nejvýznamnější česká lidskoprávní organizace posuzuje porušování lidských práv na "ostrově svobody" s klapkou na jednom oku.

Americké vězení na jihovýchodě Kuby obývají "nepřátelští bojovníci". Mezinárodní právo tento termín nezná, pravidla, jak s vězni zacházet, vytvářejí svévolně Američané. Ženevské dohody tu neplatí. Vězni, jichž je zde kolem pěti set, nemají právo na právníka, nebylo proti nim vzneseno obvinění, nemají právo na soud. Nesmí vidět nikoho z rodiny. Netuší, zda tu budou krátce, dlouho nebo navěky, což je pro vězně snad to nejhorší. Jen během prvních osmnácti měsíců tu došlo k dvaatřiceti sebevražedným pokusům. V táborové nemocnici jsou převážně duševně choří. Je přeplněna k prasknutí. Výslechy trvaly až šestnáct hodin. Vězně vyslýchal vždy stejný tým. Američané doufali, že tu vznikne něco jako stockholmský syndrom, vztah mezi uneseným a únoscem, v tomto případě vztah mezi vězněm a vyšetřovatelem.

Podle amerického týdeníku Time měli vězni právo na koupel jen dvakrát týdně. Měli na ni dvacet až třicet minut včetně procházky, při níž si mohou i zacvičit. Jinak jsou drženi v celách o rozměrech 2 krát 2,4 metru. Několikadenní všeobecnou hladovkou si vězni vymohli, že pětkrát denně se místním rozhlasem vysílá výzva k modlitbám. Většinu dne tak tráví čtením koránu.

Americký deník The Nation citoval některé ze zjištění agentů FBI, kteří se dostali na Guantanámo: "Mrazivé nebo velmi horké cely, vězni s horečkou, o něž se nikdo nestará, hlasitá hudba a silné reflektory namířené dlouhý čas na vězně na samotkách, štěkající psi, jimiž jsou vězni zastrašováni."

Vězni mluví o ještě horších praktikách -- kromě přikování nahých zadržovaných na podlahu po dlouhé hodiny i o "bití, jež končilo zraněním nebo i smrtí. O vynucených sexuálních aktech, často nahrávaných a používaných na vydírání. O vynucených přiznáních. O injekcích neznámých drog."

Tato tvrzení nikdo nemůže posoudit, protože Američané na základnu nikoho nepustí. Praktiky jsou ale známé například z irácké věznice Abú Ghrajb. Podle citovaného zdroje zprávy FBI ukazují na něco, co je popisované jako nový a vysoce tajný příkaz o zacházení s vězni, který umožňuje používání krutých vyšetřovacích praktik včetně znemožňování spánku a stresujících pozic kombinovaných s hlasitou hudbou, křičícími vyšetřovateli, kapucemi, natáhnutými na hlavy vězňů.

Někteří z nich jsou skutečnými teroristy. Jiní jsou oběťmi americké poptávky po teroristech: byli uneseni na nejrůznějších místech, v Uzbekistánu, Afghánistánu či Pákistánu, a prodáni Američanům. Jsou mezi nimi i takoví, kterým je třináct až patnáct let. Těžko posoudit, jak dobrý je ten obchod. Američané, kteří po celém světě šermují zaklínadlem demokracie a lidských práv, ve čtyřech táborech na Guantanámu demonstrují, že to vše platí jen tehdy, když se jim to hodí.

Situace je i pro americkou vládu nepříjemná. Několik lidí, konkrétně britských občanů, bylo doportováno do země původu, Američané nicméně nelibě nesli rozhodnutí britského soudu, který je propustil na svobodu.

Lidé u nás to všechno více tuší, než vědí. Servilita některých politiků vůči Bushově administrativě v případě horším a jednostranné akce typu té, již připravil Člověk v tísni v případě jen o něco lepším, však dodává nepřátelům demokracie střelivo. Loni to předvedl kubánský ministr zahraničí na půdě OSN, když označil Česko za "lokaje USA". Mohl by si to dovolit tehdy, kdyby kritika porušování lidských práv vyznávala zásadu padni komu padni? Američané to přece dělají, každoročně vydávají svou zprávu o stavu lidských práv. Proč nedokážeme říci totéž -- jsme malí? Jsme malí, protože se nedokážeme narovnat?

Evropský parlament schválil v říjnu minulého roku usnesení, kterým reagoval na situaci v zálivu Guantanámo, kde v té době zůstávalo zajato přibližně 580 osob a podle očitých svědků se s mnohými z nich "pravidelně zacházelo hrubě a násilně". Poslanci vyzvali úřady USA, aby umožnily "nestranné a nezávislé vyšetřování obvinění z mučení a zneužívání všech osob", jež jsou na této základně Spojenými státy drženy ve vazbě. A co postoj našich politiků? Využil například prezident Klaus možnosti mluvit s prezidentem Bushem k tomu, aby se ho zeptal na dodržování lidských práv na americké základně? Nebo využil té půlhodinky jen k mediálnímu opalování?

S teroristy se samozřejmě nikdo solidarizovat nebude. Lidská práva však nelze tak významným a dramatickým způsobem porušovat preventivně, nelze ve vězení bez soudu držet -- notabene léta - lidi, jejichž vina je pochybná či žádná. Člověk je člověkem, ať už se narodil na Kubě, v Afghánistánu, v USA, nebo v Česku. A je-li Deklarace lidských práv, již přijaly i obě posledně jmenované země pro přátele pana ministra Svobody jen cárem, který se tu hodí, tu ne, měl by najít odvahu říci to nahlas, chce-li obstát sám před sebou. Je ovšem otázka, má-li takovou ctižádost.