7. 4. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 4. 2005

Papež věrný koncilu

První slova Jana Pavla II. po nástupu do Petrova úřadu byla Nebojte se!, ta jsou myslím jeho největším odkazem.

Pro správné zhodnocení působení tohoto papeže, který si dal jméno Jan Pavel II., musíme znát dobře kontext dějin církve i světa, do nichž vstoupil. Římskokatolická církev prošla ve středověku zásadními proměnami, jež z ní udělaly přísně hierarchickou strukturu s rozsáhlým právním systémem a s mocenskými ambicemi.

Čtvrtý lateránský koncil (1215) představoval v tomto ohledu zlom, byl ostatně pořádán v době největší expanze církve a papežem, který měl ze všech papežů, co kdy byli, největší politickou moc. Jiným zásadním sněmem se stal Tridentský koncil (1545-1547, 1551-1552 a 1562-1563), jenž reagoval na reformaci utužením středověké koncepce církve, i když mnohé do očí bijící neřády zrušil (třeba podivný úřad prodejce odpustků) a provedl zdařilou morální i organizační obnovu. Římskokatolická církev byla ovšem stále církví s obrovským majetkem, mocí a s přímými vazbami na tehdejší trůny (zvláště na dominující Habsburky). Teprve s příchodem osvícenství se všechno výrazně mění, a to jak ideově, tak mocensky. Vatikán se ocitl v silné defenzivě, ztrácel, co mohl, až se nakonec stal zajatcem nově vznikajícího italského státu.

Papež Pius IX. se proto uchýlil k ultrakonzervativnímu protiútoku a v roce 1864 vyhlásil svůj Sylabus, v němž zavrhl osmdesát tezí typických pro moderní liberalismus, například i demokracii a odluku církve od státu. Svolal také První vatikánský koncil (1869-1870), na kterém byla schválena neomylnost papežů, říkají-li něco ex cathedra. Čili devatenácté století a první půlka století dvacátého jsou obdobím, kdy římská církev na dění ve světě reagovala odmítavě, kdy se stáhla do svých tradic, jež se ideově ostře rozcházely s všeobecně vítězící liberální demokracií, přírodní vědou a moderním uměním... prostě s mentalitou moderního člověka.

Veliký průlom v tomto ohledu učinil papež Jan XXIII. (1958-1963), který nastoupil na stolec Petrův dosti nečekaně a v pokročilém věku (skoro 80 let). Byl zvolen, jelikož se nepodařilo prosadit žádného z favoritů, měl být jenom přestávkou před další volbou. Ale právě on našel odvahu k otevření se světu (tzv. aggiornamento) a k svolání klíčového Druhého vatikánského koncilu (1962-1965). Církev se proměnila s dobou, její biskupové byli vesměs moderními lidmi a odhodlali se k dříve nemyslitelným krokům. Dávno přestali být mocipány, zažili pád a výsměch, pochopili důležitost tolerance, lidských práv, služby bližnímu a dialogu. Kdybych měl pojmenovat hlavní přínos koncilu, pak by to byl důraz na to, že církev je tady v moderním světě doma, že se mu musí snažit porozumět a přinášet evangelní zvěst tak, aby jí porozuměl. Jistě by to bylo i zásadní otevření dialogu s křesťany jiných vyznání, s judaisty, muslimy a všemi lidmi dobré vůle. Koncil se přiklonil k zásadě, že spasen může být kdokoli, kdo žije v souladu se svým nejlepším svědomím, neboť ve svědomí mluví Bůh (Gaudium et Spes §16), položil také základy liturgické reformě (mše se nyní sloužívají v národním jazyce a nikoli jako dřív v latině) a citelně posílil roli laiků vůči hierarchii. Římskokatolická církev se v pokoncilní době stala z instituce tíhnoucí k temným starosvětským společenským pořádkům jednoznačnou zastánkyní demokracie.

Při podrobnějším studiu Dokumentů Druhého vatikánského koncilu (Zvon Praha 1995) se ale zřejmě málokdo ubrání pocitu, byť by ho v sobě sebevíc potlačoval, že koncilní otcové stáli na půl cesty, že nedokázali překročit stín minulosti úplně. Některé pasáže si odporují, a to ve zcela zásadních věcech (např. Lumen Gentium §25 radikálně odporuje výše zmíněnému pojetí svědomí). Koncil nezrušil papežskou neomylnost, a i když se vrací především k Písmu, je velmi opatrný v explicitním odmítání středověku. V této perspektivě je třeba vidět pontifikáty dalších papežů, konkrétně Pavla VI. a Jana Pavla II.

Po více než sedmi stech letech platnosti všelijakých pouček o správném katolickém životě se stalo velice obtížné hledat vhodnou míru přizpůsobení se současnosti. Do jisté míry právem se Pavel VI. obával naprostého uvolnění především v pohlavní morálce, a to při pohledu na tzv. sexuální revoluci. Křesťanství přece nikdy nemůže souhlasit s hédonismem, tradiční hodnoty byly z tohoto pohledu přijatelnější než spoušť nevázanosti, již by lživě, proti učení Kristovu, tolerovala církev. Navíc přívrženci "uvolněných mravů" byli často levicově orientovaní aktéři protikřesťanských kampaní. Proto vznikla encyklika Humanae Vitae (1968), která v novém, pokoncilním vývoji potvrdila konzervativní linii v otázkách sexuální morálky. Podobně těžce hledá římská církev svou tvář ve vztahu k nekatolickým křesťanům, vůči nimž za posledních let pontifikátu Jana Pavla II. volila spíše vymezující se postoj. Existuje samozřejmě celá řada dalších sporných otázek, jako je např. povinný celibát, rozvody, kněžské svěcení žen atp. Jan Pavel II. ve všech těchto kauzách odmítl měnit tradiční nauku. Nechtěl jít dál než přelomový koncil, jemuž byl odhodlaně věrný. V tomto smyslu byl konzervativním papežem.

Chceme-li však zhodnotit jeho osobnost a pontifikát spravedlivě, musíme sestoupit mnohem hlouběji. Při důkladném čtení knihy Překročit práh naděje (Tok Praha 1995), v níž se papež věnuje různým zásadním otázkám víry i světa, lze dojít k názoru, že tento člověk dialogu, naděje a důrazu na existenciální rozměr lidství, nemohl být konzervativní. Jan Pavel II. byl vždycky otevřen, dokazuje to i ohromné množství cest, které podnikl. Nebál se budoucnosti, ale věřil v ní, věnoval se velice intenzivně mládeži a dařilo se mu ji oslovovat. Stal se tak de facto papežem nové podoby církve. Římskokatolická církev totiž dávno není hierarchickou strukturou, v níž učení magisteria představuje něco posvátného. Většina západních katolíků si o katechismech myslí své a žije si, jak uzná za vhodné. Není problém najít kněze, který víc než toleruje antikoncepci, ba dokonce i aktivní homosexualitu. Začíná být pozvolna jedno (až na chudé země ohrožené epidemií AIDS, kde se katolická sexuální morálka jeví ve zvláště hanebném světle), co kurie učí, a to je správné a přirozené.

Svobodná, od politické moci plně odloučená církev nepotřebuje nějaký centrální mozek, tím méně nějakého biřice. Potřebuje mnohem víc osobnosti, které kladou důraz na existenciální rozměr víry, podněcují, motivují a věří v budoucnost. První slova Jana Pavla II. po nástupu do Petrova úřadu byla Nebojte se!, ta jsou myslím jeho největším odkazem. Nebojme se ani tradic, ani kuriálního konzervatismu, nebojme se být pravdiví a věrní osobnímu vztahu s Bohem. Ostatně Wojtyła neukazoval křesťanství jako procházku růžovou zahradou, jeho život se stal svědectvím o tom, že člověk musí umět vzdorovat, obětovat se a být trpělivý, neboť to vše si žádá skutečná láska.

Takto je, domnívám se, také dobré přemýšlet nad tím, koho bychom chtěli vidět na Petrově stolci dnes. Očekávat nějaké převratné změny v nauce církve je nemožné, byla by to de facto její sebevražda. Je celkem jedno, zda nový papež bude liberální nebo konzervativní. Ideální by možná bylo, kdyby byl konzervativní a postupně během svého pontifikátu "liberálněl". Jen takový člověk může v kléru budit aspoň nějakou důvěru při svém reformátorském úsilí. Horší by bylo, kdyby se liberální papež změnil v ultrakonzervativního aktivistu, jak se to stalo kdysi Piovi IX. Církev si ve svobodné společnosti ale nakonec půjde svou cestou, ať jí bude šéfovat kdokoli. Tím spíše, proběhne-li i v Evropě odluka od státu, čímž se z kléru stane ekonomický vazal obyčených věřících. Je jedno, jestli se rozpadne, nebo nerozpadne, jestli se sejde nový koncil (já osobně bych si to ovšem velice přál!), nebo nesejde... římská církev prostě již není tím, čím byla mezi lety 1215-1965, všechno je jinak. Z velké části na tom má zásluhu také Jan Pavel II. svou věrností přelomovému koncilu.

                 
Obsah vydání       7. 4. 2005
7. 4. 2005 Papež chtěl odstoupit už v roce 2000
7. 4. 2005 Lidi v tomto státě, kterým není jedno, v jakém "hnusu" žijí Jan  Čulík
7. 4. 2005 Generační problém Josef  Vít
7. 4. 2005 V zajetí fóbií, v zajetí populismu Jan  Faltýsek
7. 4. 2005 Michael  Marčák
7. 4. 2005 Buďme jednostranní, ale správně Bohumil  Kartous
7. 4. 2005 Proti rudé hvězdě a proti modrému ptáku Zdeněk  Hrabica
7. 4. 2005 Komunisté neprokázali, že jsou demokratická strana
7. 4. 2005 Michael  Marčák
7. 4. 2005 Proč kampaň zrovna proti Grossovi a zrovna teď?
7. 4. 2005 K "studentskému" protestu
7. 4. 2005 Lidé se nechávají vláčet
7. 4. 2005 Čeho jsme se to dožili? Jindřich  Kalous
7. 4. 2005 Blýská se konečně na lepší časy? Patrik  Veselý
7. 4. 2005 Papež věrný koncilu Boris  Cvek
7. 4. 2005 Struktura a funkce Michal  Giboda
7. 4. 2005 Nevyžádaná virtuální vernisáž Igora Malijevského
7. 4. 2005 Mezinárodní den Romů odložen
7. 4. 2005 Kde budou lišky dávat dobrou noc? Bohuslav  Sedláček
7. 4. 2005 Nepodepsal jsem petici "Zrušte komunisty", přesto jsem na ní uveden
22. 11. 2003 Adresy redakce

Katolická církev RSS 2.0      Historie >
7. 4. 2005 Papež věrný koncilu Boris  Cvek
7. 4. 2005 Blýská se konečně na lepší časy? Patrik  Veselý
7. 4. 2005 Papež chtěl odstoupit už v roce 2000   
5. 4. 2005 Poslal nám Jan Pavel II. nějaký naléhavý vzkaz? Miloš  Dokulil
4. 4. 2005 Začala válka o duši katolické církve   
2. 4. 2005 Papež Jan Pavel II. zemřel   
16. 3. 2005 Británie: volte kvůli potratům konzervativce, doporučil kardinál katolíkům   
28. 2. 2005 Vojta Kotek a Karol Wojtyla Boris  Cvek
24. 2. 2005 Papež Jan Pavel II. se vrací do nemocnice   
11. 2. 2005 Ateismus je dogma Pavel  Urban
9. 2. 2005 Ateismus v Čechách nezpůsobili komunisté Boris  Cvek
9. 2. 2005 Historické omyly (?) Filipa Sklenáře Jaroslav  Štemberk
9. 2. 2005 Proč mám z daní platit zástupce někoho, kdo neexistuje?   
8. 2. 2005 Atheismus není nové dogma Filip  Sklenář
7. 2. 2005 Za český ateismus nemůže KSČ, ale katolická církev Ondřej  Slačálek

Karol Wojtyla - papež Jan Pavel II. RSS 2.0      Historie >
7. 4. 2005 Papež věrný koncilu Boris  Cvek
7. 4. 2005 Blýská se konečně na lepší časy? Patrik  Veselý
7. 4. 2005 Mezinárodní den Romů odložen   
7. 4. 2005 Papež chtěl odstoupit už v roce 2000   
5. 4. 2005 Poslal nám Jan Pavel II. nějaký naléhavý vzkaz? Miloš  Dokulil
5. 4. 2005 Stav mezi životem a smrtí se nazývá umírání Jan  Paul
4. 4. 2005 Začala válka o duši katolické církve   
2. 4. 2005 Papež Jan Pavel II. zemřel   
1. 4. 2005 Papež Jan Pavel II. je prý v bezvědomí a jeho stav je beznadějný   
28. 2. 2005 Vojta Kotek a Karol Wojtyla Boris  Cvek
24. 2. 2005 Papež Jan Pavel II. se vrací do nemocnice   
9. 2. 2005 Historické omyly (?) Filipa Sklenáře Jaroslav  Štemberk
8. 2. 2005 Atheismus není nové dogma Filip  Sklenář
7. 2. 2005 Za český ateismus nemůže KSČ, ale katolická církev Ondřej  Slačálek
7. 2. 2005 Vylučování křesťanství je koncem Evropy Jan  Rajlich