Mnoho opravdových světců a dobrých lidí bylo římskými katolíky, přičemž mohli říci, že jsou věrným obrazem doktríny své církve. A to považuji za podstatné: k čemu člověka nabádá to či ono náboženství, filozofie či ideologie. Jestliže je někdo bezuzdný vrah a zároveň o sobě říká, že je křesťan, prostě lže, neboť křesťanství vraždu odmítá -- dokonce trvá na tom, že je dobré nastavit útočníkovi druhou tvář, nechat se uhodit znovu.

Římský katolicismus od dob Druhého vatikánského koncilu prochází velice obtížnou cestou vyrovnávání se s vlastní minulostí. Právě zemřelý papež Jan Pavel II. se proslavil neustálým omlouváním za různá provinění církve. Vrátit se před rok 380 však vyžaduje mnohem delší čas a opravdovou vůli. Římskokatolická církev prostě není něco, co lze jen tak změnit shora, je to obrovský konglomerát různých hierarchů, jejich zájmů, diplomacie, je to potýkání kultur často zcela odlišných a nepřátelských. Celá její nauka je složitý kompromis, který připouští mnoho alternativních výkladů a který měl vždy svůj silný historický kontext.

Jak už jsem tu jednou psal: stojí-li někdo o reformu církví, ať se jim snaží porozumět a mířit přesně na jejich slabiny. Paušální kritika prozrazuje nenávist, nedává možnost dialogu, zahání do kouta a polarizuje společnost. S jistotou lze říci, že církve se dnes již proměňují... zdola. V moderním světě stále zřetelněji vítězí model spontánních společenství, v nichž mocenské a systematizující pojetí víry nemá místo. Právě tento proces je třeba podporovat, protože on je tím pravým návratem před rok 380 -- ke křesťanům, kteří jsou sůl země, kteří jsou v pluralitě a spontánní víře jednotní a jimž jde o následování Krista, nikoli o obřadnictví, škatulkování a polopohanské obyčeje.