Boardová a Fritzonová zjistili, že tři z jedenácti rysů narušené osobnosti se vyskytují častěji u manažerů než u zločinců ze zcela narušenou osobností. Prvním tímto rysem narušené osobnosti bylo histrionické (divadelní) chování, jehož součástí byl povrchní šarm, neupřímnost, egocentričnost a manipulativnost. U manažerů se také častěji vyskytoval narcismus: grandióznost, na sebe samého zaostřená absence empatie (porozumění) pro druhé, dále nezávislost a tendence druhé vykořisťovat. Třetím rysem, častějším u manažerů než u zločinců, byla nutkavost, včetně perfekcionismu, přehnaného věnování se práci, rigidita, tvrdohlavost a diktátorské tendence.

Osoby, které se dostaly do manažerských pozic, však na rozdíl od kriminálních psychopatů s rozloženou osobností nepoužívaly většinou fyzické agresivity, neporušovaly zákon, nechovaly se neodpovědně a byly méně impulzivní, nedělaly sebevražedná gesta a neprokazovaly emocionální nestabilitu. Méně často se u nich projevovalo nepřátelství, po němž by pravidelně následovala kajícnost.

Další studie překvapivě prokázaly, že duševní schopnosti samy o sobě nevedou k úspěchu. Inteligence musí být spojena s výjimečnými schopnostmi se socializovat a tyto schopnosti, především chameleonismus a machiavellianismus - které jsou součástí mnoha poruch osobnosti - jsou velmi důležité. Vzhledem k tomu, že takovíto lidé vydělávají více peněz a dělají větší kariéru než osoby bez těchto charakteristických rysů, vyplývá z toho zjevně, že mnoho vedoucích manažerů trpí poruchami osobnosti. Ale nepřesvědčivějšími nepřímými důkazy je hlubší motivace vedoucích manažerů.

Téměř ve všech případech, které byly studovány, přišla třetina kariérně nejúspěšnějších osob o jednoho rodiče, než dosáhly věku 14 let (ve srovnání s 8 procenty všeobecné populace). Platí to o průzkumech premiérů, amerických prezidentů i podnikatelů. Osoby, které zůstaly bez rodiče v mladém věku, se rozhodly zmocnit se pevně svého osudu. Znamená to, že klíčem k výjimečnému osobnímu úspěchu jsou nepříhodné okolnosti.

Existují také důkazy, že většina osobnostních poruch u vysokých manažerů vznikla špatným zacházením v jejich dětství a že ty poruchy nejsou dány geny. Z několika studií vyplývá, že osoby, jimž byla v nejútlejším věku odepřena láska, posléze většinou trpí poruchou osobnosti, zejména potud, pokud pak následuje týrání či zanedbávání. Téměř polovina lidí s poruchami osobnosti trpěla v dětství týráním.

Pro mnoho lidí, kteří dosáhnou vysoké kariéry, je jejich intenzivní úsilí stát se úspěšným kompenzací za jejich pocity, že jsou bezcenní, a za jejich zoufalství, způsobené protivenstvím v mládí. Chtějí, aby je uznávali zcela neznámí lidé, protože je neuznávala jejich matka v útlém dětství. Chtějí peníze, aby měli pocit, že jsou bohatí, protože jako děti měli pocit, že jsou emocionálně chudí, deprivovaní. Chtějí ovládat jiné lidi, protože to, že se o ně rodiče nestarali, vedlo k jejich pocitům bezmocnosti. Traumatizace v dětství vede přímo k výjimečnému úspěchu.

Takoví lidé jsou, jak se zdá, zcela nevhodní k tomu, aby určovali parametry našeho každodenního života. Většina z nás nechce pracovat neustále, sedm dní v týdnu. Avšak naši nejvýznamnější politikové a podnikatelé se od nás natolik odlišují, jsou to posedlí, zoufalí lidé, kteří kompenzují svá traumata workaholismem. Proto jsou to zcela nevhodní lidé k tomu, aby vám určovali pracovní podmínky.

Před několika lety se autor tohoto článku účastnil debaty se sirem Brianem Pitmanem, který byl 18 let generálním ředitelem banky Lloyds TSB. Na obědě Pitman prozradil, že mu zemřel otec dříve, než ho mohl poznat. V debatě pak přítomným zdůraznil, že jestli si prý myslíme, že dnešní podnikatelské prostředí je silně konkurenční, "to ještě vůbec nic není". Během nadcházejících pěti let budou muset podle něho lidi pracovat daleko intenzivněji a kdo to nebude dělat, bude vyhozen. Reportér se ho zeptal, jestli to u lidí nebude vyvolávat stres. K reportérovu překvapení to Pitmana vůbec nenapadlo, vůbec se tím nezabýval.

Zdroj v angličtině ZDE