Významná většina francouzských občanů evropskou ústavu odmítla a rozhodně tím ovlivnila další průběh evropské integrace. Vítězným NE se sice formálně chlubí především francouzská levice, ale hlavní tíha odpovědnosti leží na panující třídě. Politika vnitřního trhu, měnová unie a rozšíření EU znamená nepochybně podporu pro kapitál a zejména pro nadnárodní společnosti. Za odvrácenou stranu téhož chápou Francouzi nezaměstnanost, demontáž sociálního státu a stále rostoucí obavy z budoucnosti. Mají pocit, že je stát málo chrání před globalizací a že dostatečně nepodporuje společenskou spravedlnost a solidaritu.

Jen kousek dál tímto směrem však spočívá i stanovisko krajní pravice, která ústavu odmítá především z důvodu omezení suverenity Francie. Ačkoliv se i tato část politického spektra hrdě hlásí k výsledku referenda a dokonce vyzývá prezidenta k odstoupení, na bojišti jednoznačně vlaje zástava levice. Podívejme se nyní bez nároku na úplnost, co vlastně levice pro francouzské pracující vybojovala, jaké jsou klady a zápory tohoto vítězství.

Hlavním pozitivním výsledkem francouzského referenda je možnost opětovně otevřít v Evropě diskusi o možné sociálnější tváři Evropské unie. Oproti krajní pravici je západoevropská levice stoupencem integrované Evropy, chce ale hledat "opravdovou politickou alternativu k neoliberalismu, který ovládá všechny země, včetně těch, kde vládnou sociální demokraté". Ve Francii je stále živá myšlenka generálních stavů. Právě nové generální stavy chápe tamější levice jako protisílu, která by mohla vytýčit "požadavky na kontrolu finančních trhů a realizovat ji, vést boj proti nerovnostem a za spravedlivější rozdělení bohatství mezi národy a uvnitř národů ... položit základy jednotné mezinárodní struktury všech organizačních a intelektuálních forem odporu proti ultraliberální politice..." (citováno podle Martina Hekrdly, "Generální stavy", Právo, 6. 5. 2000). Tato možnost je ovšem možností teoretickou, protože není jednak jasné, zda k opětovnému otevření diskuse bude celoevropsky existovat politická vůle a zda bude levice vůbec schopna dlouhodobě soustředit síly k politickému nalezení řešení.

Hlavní negativum můžeme spatřovat v tom, že levice bezprostředně získá to, co vlastně vůbec nechce a co odmítá - totiž hospodářsky liberální část III Evropské ústavy. Ta vyplývá z již platných evropských smluv. Hrozí tak nebezpečí, že se EU stane pouhou zónou volného trhu, že budou demokracie a ochrana lidských práv omezeny i nadále na jednotlivé národní státy. Pevná orientace Evropské unie na sociální tržní hospodářství, na plnou zaměstnanost, na další demokratizaci a na mír tak ztrácí své kontury. Vidina možné socialistické Evropy se tak může oddálit. I v tomto případě je možné, že toto nebezpečí nenastane, ale to by musela mít levice připraven průchodný realistický protinávrh jiné ústavy. Jiná evropská ústava je sice možná, ale její návrh zatím na žádném stole neleží.

Někteří levicoví politici označují nedělní vítězství levice ve Francii za Pyrrhovo vítězství, nad nímž si mne část evropské a většina americké pravice ruce. V situaci bez ústavy může být totiž řešení stávajících problémů pro levici daleko složitější. V každém případě však levici čeká zápas mnohem složitější než bylo francouzské referendum. Musí pokračovat v aktivizaci evropské polis a neodkladně připravit jinou verzi Evropské ústavy.