Například teorie mezního užitku, aby se mohla tvářit exaktně, stanoví jako axiom určitý způsob lidského uvažování - že totiž člověk vždy chce dosáhnout co největší užitek z co nejmenšího úsilí (vyjádřeno v penězích). Tato generalizace pochází z vulgární psychologie 19. století, kterou zastával i Marx, viz jeho teorie materiálních zájmů, již kritizoval Masaryk v Otázce sociální (Marxe mimochodem považují i někteří američtí ekonomové za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů). Prostá lidská zkušenost tento axiom vyvrací. Jistě většina lidí si vybere ze dvou srovnatelných věcí tu levnější Zdaleka ne však všichni. Ti ostatní jednají jinak z nejrůznějších důvodů, které nelze exaktně specifikovat a které mají etický rozměr, ať už záporný (např. pýcha, exhibicionismus), nebo kladný (např. důvody hnutí Faire trade).

Neslyšel jsem ještě ekonoma, který by poukázal na to, že čínské zboží je levné proto, protože se vyrábí v  podmínkách, srovnatelných např. s vězeňskou prací v mladoboleslavské škodovce za socialismu. Což by bylo v pořádku, kdyby si ekonomové byli vědomi toho, že jejich věda z principu nepracuje s etickými maximami, neboť její účel je jiný, a musí být proto etikou moderována. (Například čistě ekonomicky vzato by bylo třeba ekonomicky zhodnotit každé dítě v rodině, přinese-li zisk, anebo ne. Jestliže je třeba postižené, je ekonomické je zabít, ledaže by bylo možné je ekonomicky zhodnotit v cirkuse.) Pokud se toto vytkne před závorku, je věc jasná. Problém je v tom, že se to v praxi neděje. Ekonomové nechtějí být omezováni ničím, ani etikou. Jistě by nechtěli zabíjet neschopné a postižené fyzicky, ale chtějí to dělat ekonomicky. Ekonomické donucení samozřejmě může také vést ke smrti, ale nikdo si přitom nezamaže ruce od krve.

Druhá poznámka se týká věty - "nikdo z lidí by neměl mít právo používat jiných lidí jako nástroje". Na to reagoval Pavel Urban slovy: "to ovšem děláme pokaždé, když něco nakupujeme." Nechce se mi věřit, že autor těchto slov někdy něco nakupoval v obchodě. Pokud to děláme, je to přece ze strany naší i prodavače svobodné jednání, kdy oba jsme rovnocennými partnery. Navíc prodej v obchodě nezahrnuje celou lidskou existenci. Postup je upraven občanským zákoníkem a ten zaručuje ekvivalentní práva zákazníkovi i prodavači. Nikdo tedy není ničím nástrojem, neboť nástroj je objekt bez vlastní vůle, totálně ovládaný tím, kdo s ním zachází. Tehdy a jen tehdy se stane člověk nástrojem jiného člověka, když je jím totálně ovládán, ať už fyzicky, nebo ekonomicky. Jestliže tedy Pavel Urban tvrdí, že jedině Robinson Crusoe nepoužíval nikoho jako nástroj, a to jen do té doby, než potkal Pátka, potom jeho představa lidské společnosti je představa společnosti totalitní.

Autor je právník a redaktor právního nakladatelství Linde