Po pádu komunismu jsem se těšil mj. na otevřenost občanské demokratické společnosti a věřil, že v médiích bude bezduchým frázím a neosobním tendenčním žvástům doslova odzvoněno. Z počátku dokonce i noví politici mluvili jako lidé a z "Jakešových bojlerů" si dělal legraci kde kdo. Jakmile se ale začaly demokraticky volené politické strany pevně usazovat na politické scéně, jejich zvolení představitelé brzy zjistili, že účast na radnicích, ve sněmovně a senátu je podmíněna tím, že nelze na veřejnosti říkat vše co si myslí. Vyjadřování politiků se tak postupem doby podle někoho kultivovalo, podle mne ztratilo zcela osobnostní rozměr.

Jakoby se z politiky samostatně myslící lidé vytráceli a byli nahrazováni hlásnými troubami stranických programů. Z mediálních vystoupení politiků opět nedovedu odhadnout, kromě stranické příslušnosti, jejich osobní charaktery ani pořadí jimi vyznávaných hodnot. Veškeré politické diskusní pořady, co do vypovídající hodnoty jsou z mého pohledu nulové. Všeznalci citují oficiální stanoviska politických stran a rádoby myšlenky i názory, dle stranické příslušnosti, se liší jen více či méně rozvitými větami. Na rafinované otázky moderátorů politici chrlí "tendenční pravdy" s poukazem na řešení, která, na rozdíl od opozičních, jsou pro většinu výhodná. Ze svých  názorů nesleví ani píď (nemají mandát). Proto také většinou v různých anketách vítězí v debatách a diskuzích reprezentant politické strany na vrcholu pořadí výzkumu volebních preferencí.

Zajímá mne také, jak dlouho trvá lidem v různých úctyhodných úřadech a ústavech, než jsou ochotni promluvit lidským jazykem. Musím se přiznat, že někde se mi to nepovedlo vůbec. Takovým malým testem lidskosti úředníků je pro mne otázka typu "Tak, kam letos na dovolenou?". Někdo se zatváří jako by měl před sebou Amerického nebo Ruského špióna (dle politické příslušnosti) a něco zamumlá, někdo se usměje a odpoví.

Mám rád, když si lidé na nic nehrají, navzájem se poslouchají a respektují, nestydí se za rozpaky, tápání a omyly. Podle toho jsem se snažil celý život chovat a vzpomínám si, že když jsem se někdy pokoušel šokovat moji babičku frázemi vyčtenými z knih, dlouze se na mne podívala a podotkla "Mluv, jak ti zobák narost". Měl jsem ji rád a vím, jak to myslela.

Úvaha vznikla při sledování politické diskuze v televizi, při vzpomínce na babičku, po návštěvě stavebního odboru MÚ a po návštěvě policie, kde jsem nahlásil krádež.