Zastávala jsem se na těchto místech o podporu a bezpečnost sudetských demokratů ze všech sil, dokud byl československý stát v situaci, kdy jim tuto podporu a bezpečnost mohl dát. Myslím, že nemohu být podezírána, že si dnes právě jako včera nepřeji dosti vroucně, aby se jim jí dostalo. Jenže situace je taková, že československý stát jim dnes už tuto podporu a bezpečnost dát nemůže. To je situace trpká, nevím, zda bolestnější pro nás nebo pro ně. Ale místo narážek, tutlání a mlhavých výroků je třeba jasně to vyslovit. A nejen to: je třeba jasně vědět, přesto, že my už nemůžeme mnoho dělat, musí se rychle něco stát.

Věc je ta: Ať zůstane hranice okupovaného pátého pásma tak krutá, jako je dnes, nebo ať se o něco málo pozmění, za těmito hranicemi zůstává dnes mnoho Čechů, kteří přirozeně patří k nám. Jakým způsobem se vyřeší složité opční a majetkové otázky každého jednotlivce, zatím nikdo neví. Je přirozené, že jsou tito Češi v Třetí říši první, kteří mají nárok na to, aby přišli do Čech. Ze Slovenska a Podkarpatské Rusi se nám pravděpodobně vrátí spousta české inteligence, která bude - aspoň prozatím - určitě bez práce. To samo znamená už obrovské přelidnění toho kusu Čech, který zbyl. My jsme však velmi zchudli. Není pochyby o tom, že budeme žít dál, ale je jisté, že budeme žít hůře, než jsme žili, a sice každý jednotlivý z nás. Bude to chvíli trvat, než začneme stavět nové silnice, budovat nové továrny a železniční spoje, jak píší noviny.

Především je třeba likvidovat včerejšek. Nepodaří-li se nám v klidu a pořádku likvidovat hospodářsky, co bylo včera naše, a současně s tím zvládnout všechny důsledky obrovských přesunů statisíců lidí, budeme se podobat záchrannému prámu, který, odvážeje z potápějící se lodi cestovatele do bezpečí, naložil více lidí, než může přepravit.

Ze sudetských zemí, obsazených německým vojskem, přicházejí demokratičtí Němci. Nebudu vám zdlouha vyprávět, co prožívají, co ve svých domovech zažili a co je čeká, budou-li se muset vrátit. Mnoho jich bylo do třetí říše odvlečeno právě tak, jako čeští hraničáři, četníci a muži finanční stráže. Ti, kteří chtějí utíkat až teď, už utíkat nesmějí. Ti, kteří utekli dříve, jsou tady bez domova, bez jídla, bez peněz, bez práce a bez vyhlídky na ni. Jsou tu ženy, které nemají tušení, kde jsou jejich muži, a nevědí, jak a zda se shledají. Ba jsou tu i osamělé děti. V celé Praze je sotva dům, kde by se nekrčilo několik uprchlíků. To jsou ti šťastní, kteří tu někoho známého měli. Tisíce lidí však utíkalo do neznáma. Nechci líčit jejich bídu, úzkosti a strádání. Za pět posledních let jsme viděli víc než často, jak žijí Němci, kteří prchají před německou národní pospolitostí. Uprchlíci u nás žijí navlas tak.

Jsem český svědek, že tito lidé pět let stáli na severu, stavíce se každý zvlášť a všichni společně s neuvěřitelnou statečností po bok Československé republiky. Oni bojují už pět let. Československá republika a nikdo z nás nemůže a nesmí na to zapomenout. Ale z vřelé vděčnosti a z bolestné úcty nemohou ti lidé žít. Kdyby byla válka, měli jsme pravděpodobně dnes několik stotisíc mrtvých. V tomto míru máme několik stotisíc padlých - ale tito padlí žijí. Živý člověk chce jíst a žít. A my, v jejichž předních liniích míru ti lidé padli, jim to asi trvale nemůžeme dát.

Ve hrůzách války je ještě něco, jako slabý odlesk spravedlnosti: byli jsme ve zbrani, a na svých místech, a byli bychom padli podle toho, jak by byla přišla kulka. V hrůzách míru je však už docela krutá a vyslovená nespravedlnost - padli všichni, kdo byli pro vás.

Nuže, my jsme tento mír neudělali. Byl nám vnucen. Dovolte, abychom řekli, že "vnucen" je slovo mírné. Když rozvíráme noviny, čteme o velkém uznání, které se Československu dostává za oběť, již přineslo světovému míru. Omyl. Nepřinesli jsme žádnou, neboť oběti se skládají jenom dobrovolně. Pravda je jiná: byli jsme obětováni a máme tu několik tisíc živých padlých spolu s několika tisíci německými a rakouskými uprchlíky, kterým jsme dopřáli právo azylu. Odpovědnost za tyto padlé nepadá na nás, nýbrž na vládu francouzskou a anglickou, která si tento mír přála. 

Těch několik set uprchlých a prchajících německých demokratů není jenom lidský problém a věc nějaké humanity. To je především svízelný vnitropolitický problém. Nebude-li řešen ihned a plánovitě, může z problému vyrůst svízel. Náš lid je sice trpělivý, laskavý a dobrý, s hlubokým smyslem pro právo a křivdu. Ale tento lid je současně hluboce zkrušen, podrážděn a rozbolestněn. Od bolesti a přeúnavy, od velkého břímě a zklamání je k pocitům touhy po pomstě maličký, nebezpečně maličký krok. Odjakživa byla pomsta výrazem zmučeného bezpráví, a nikdy se nevybila tam, kde měla, nýbrž tam, kde mohla. Pomsta je akt slabých vůči slabším. Budeme-li nuceni zatížit svůj lid tak, aby byl přetížen, můžeme vědět jasně, vůči komu se jeho hněv nejspíš může obrátit. Dopustíme-li či dopustí-li západní velmoci - aby z lidu, který musí jíti po práci, se stal lid, který začne také házet nevinné přes palubu - nebo přes hranice - (a v tomto případě nejen nevinné, ale naše spolubojovníky) dostane náš lid hlubokou morální ránu, ze které není snadno se vzpamatovat.

Čteme v novinách, že se pořádají po Francii a Anglii sbírky ve prospěch demokratických německých uprchlíků. Dva miliony korun došly už do Prahy. Snad bychom měli říci: děkuji. Je mi líto, že to nedovedu. Domnívám se, že nikdo z nás, kdo prožil tyto dny, noce a týdny, to nedovede. Mlčeli jsme, když se nám braly miliardy, naše hory, lesy, doly, železniční spoje, práce dvaceti let. Z naší generace sotva kdo dovede pocítit pokornou vděčnost. Byli jsme tvrdí k sobě - jak tvrdí, to sotva dovedeme pochopit. Musíme mluvit tvrdě i k vám. Neboť není konec mezi vámi, našimi spojenci a námi. Stáli jste u kolébky našeho nového státu a stali jste se jeho sudičkami.

Nuže, dva miliony je málo. Sbírat je vůbec málo. Jak velice si vážíme soukromé iniciativy lidí, nezúčastněných na našem osudu, například švédského provolání ke všem národům na "pomoc hladovějícímu Československu", tak velice postrádáme plán západních velmocí, který by zachránil lidi, jež trvale uživit nám bylo znemožněno. Vím velmi dobře, co jsou sbírky. To jsou polévky a obnošené kabáty pro lidi bez domova. To je sice okamžitá pomoc, ale o okamžitou pomoc nejde. Prozatím v Československu nikdo nehladoví. I my budeme rozdávat polévky. Už rozdáváme. Nejde o pomoc hladovícímu Československu - jde o to, jak a kam vystěhovat lidi, kteří stojí mezi dvěma trýzněmi: mezi trýzní koncentračních táborů v Třetí říši a mezi trýzní naprosté nezaměstnanosti v zemi zchudlé, která napíná všechny síly, aby zabezpečila svoji budoucnost a dala práci lidem svým. Československo se může pro tyto lidi stát přestupní stanicí. Ale jak tvořit přestupní stanici, když hranice všech států jsou hermeticky uzavřeny a propouštějí jen desítky lidí po nekonečných kapitálových zárukách, zatímco statisíce bez jediného haléře nemohou nikam? Rozdělením Československa se zabránilo nejen válce, ale i velkým finančním ztrátám vlády francouzské a pravděpodobně i anglické. Zlomek těch ztrát stačí, aby se německým uprchlíkům v Československu pomohlo najít novu existenci.

Je třeba především:

1. Otevřít hranice některé z francouzských nebo anglických dominií pro milion německých vystěhovalců. 

2. Peníze, které se seženou, použít nikoli k nekonečnému vytváření marných polévek hladovým - živý člověk je totiž hladov dnes, zítra, pozítří, za rok, za deset let, až do smrti - nýbrž k plánovitému a spořádanému přestěhování těch lidí a k jejich kolonizačním možnostem.

3. Sdělit československé vládě, do kdy může bezpečně počítat s touto pomocí. Dovedli jste jednat velmi rychle - ba bleskurychle - když šlo "o ubohé, utiskované henleinovce". Je třeba jednat právě tak bleskurychle, jde-li o skutečné bezpráví na lidech, kteří stáli jako stráž myšlenky demokracie - tedy i stráž vaší myšlenky - a kteří za ni padli, zůstávajíce naživu.

4. Bude-li československá vláda znát přesný a závazný termín, kdy bude s vaší pomocí těmto lidem možno odejeti, nalezne jistě i v dnešních dnech přechodnou pomoc pro ně. Na krátký čas chceme všichni, můžeme a musíme pomoci..