Takové pojetí demokracie je mi ovšem hluboce cizí a uvádí to jenom jako varovný příklad. Nikdy nesmíme pouze říci, proti čemu jsme. Vždycky se totiž najdou lidé, kteří mají tu, nu řekněme vlastnost, že se považují za oprávněné prohlásit, co jste, řeknete-li, že nejste A. Řeknou tedy, že jste B, nebo X či SL, JZD, NSDAP, prostě cokoli se jim hodí.

I ve chvílích rozhořčení jsem si však uvědomoval, že mezi námi odpůrci přímé demokracie mohou skutečně být i vyznavači O1P, tedy občana na jedno použití. A dnes už nelze říci "mohou být", nýbrž "jsou". Českou republikou zní hlasité varování před aktivitami nevládních organizací, které nemají politický mandát vzešlý z voleb, ale chtějí ovlivňovat věci veřejné. Tím se prý ocitáme v tzv. postdemokracii, která představuje vážné nebezpečí pro demokracii.

Diskuse o čemkoli se bez úvodního vyjasnění pojmů stává tou nejneproduktivnější činností pod sluncem. Máme-li se pokusit o vymezení takového prostoru pro občanskou společnost v politice, který by neohrožoval, nýbrž naopak posiloval demokracii a demokratismus, musíme od sebe oddělit pojmy ovlivňování a rozhodování. Rozhodování o věcech veřejných je činnost, která je náplní zákonodárné, výkonné a soudní moci na všech úrovních. Nositelé této moci jsou v demokratickém státě buď voleni (členové Parlamentu, krajských a obecních zastupitelstev apod.), nebo jsou jmenováni (vláda, soudci), ale jejich jmenování je tím či oním způsobem odvozeno od volebních výsledků. Pojem ovlivňování je třeba chápat působení na veřejné mínění i na mocenské orgány jakýmikoli zákonnými prostředky, tedy stanovisky, deklaracemi, peticemi, výzvami, jednáním s představiteli těchto orgánů apod. Vylučujeme samozřejmě formy nezákonné, kterými mohou být zejména násilí, narušování veřejného pořádku a korupce.

Myslím, že se můžeme shodnout na tom, že rozhodování o věcech veřejných přísluší pouze orgánům, jejichž mandát vyplývá z voleb. Organizace, které se ustavily jen z vůle svých členů a nepodstupují ověření stupně své veřejné akceptace ve volbách, mohou rozhodovat pouze o svých vnitřních věcech, tedy o programových, organizačních, hospodářských, personálních a jiných otázkách své organizace včetně jejích ovlivňovacích aktivit. Jakékoli rozhodování v kauzách týkajících se jiných osob by bylo hluboce nedemokratické, neboť reprezentativnost těchto organizací je neověřitelná; mandát vycházející ze všeobecných voleb na příslušném území je zde zcela nezbytný. Výjimky z tohoto principu mohou existovat, musí však být stanoveny zákonem a musí být pečlivě zvažovány. Takovou výjimkou, která se těší rozsáhlému souhlasu, je např. udílení licencí na lékařskou praxi lékařskou komorou. Naproti tomu právo odborové organizace vyjednávat i za ty pracovníky, kteří nejsou jejich členy, budí spíše rozpaky. Spor se nyní vede o účast veřejnosti ve stavebním řízení.

Upírat občanským organizacím právo na ovlivňování veřejnosti však nelze, nemáme-li se ocitnout mimo demokratický prostor. Měli by snad mít právo vystupovat se svými názory jen členové zastupitelských sborů a jiní ústavní činitelé? Nebo jen politické strany? To by bylo popření takových samozřejmých atributů demokratického státu, jako jsou svoboda projevu, svoboda shromažďovací, petiční právo a svoboda sdružování. Znamenalo by to nastolení tyranie většiny, před níž varuje např. Tocqueville. K této činnosti nemůže být požadován žádný "mandát". Na nedávném semináři CEP o postdemokracii projevil moderátor Václav Klaus nad výrokem o absenci potřeby mandátu pro ovlivňování zděšení a poznamenal, že nebezpečí je větší, než si dosud myslel. Skutečně, po tomto jeho výroku soudím, že nebezpečí je větší, než jsme si dosud mysleli.

Z hlediska demokratismu je přece celý problém jasný a nekomplikovaný. Vydá-li např. skupina občanů výzvu "Děkujeme, odejděte", není v žádném případě povinností oslovených osob odejít, protože pouze poslanci mohou svým vyslovením nedůvěry nebo odepřením důvěry vynutit demisi vlády. Ale odmítat právo oněch občanů na vydání této výzvy je negací demokracie.

Nedávno jsem zde psal, že plně uznávám suverenitu zvolených vůči výsledkům průzkumu veřejného mínění a jiným hlasům veřejnosti. Ctím Burkeova slova o tom, že jej občané zvolili i s jeho úsudkem. Hlas veřejnosti je však důležitou informacím při vzniku tohoto úsudku. Je pak na politikovi, aby rozhodl, jak s touto informací naložit v případě, že s názory veřejnosti odmítá. Zda se projeví jako státník a bude riskovat nezvolení v příštích volbách či zda se přizpůsobí. (Z toho také plyne volební pravidlo, které náš rovnostářský národ bude jen těžko akceptovat: jsou-li ti dva kandidáti stejně blízcí, vol bohatšího; může si spíše dovolit prosazovat právo, pravdu a rozum.). Považuji to za optimální kompromis mezi krajnostmi, jakými jsou PD a O1P.

Abych se však vyhnul potlesku, byť tlumenému, ze strany O1P, dodávám, že i z těchto principů existují výjimky. Hrozí-li ze strany zvolených porušení ducha a litery ústavy a nebezpečí z prodlení problematizuje i předložení této kauzy Ústavnímu soudu, pak je někdy zapotřebí i takového vystoupení občanské společnosti, které jde za rámec ovlivňování. Díky jednomu takovémuto případu máme dnes stále dva programy veřejnoprávní televize, které mají slušnou úroveň a neposluhují žádné z politických stran.