Doba vydání publikace spadá do období světové hospodářské krize. Dalo by se očekávat, že takto vypjatá situace uprostřed chaosu nejspíše povede k hledání "receptů" na důchodovou reformu v krajních řešeních. Tedy v dnešní terminologii řešení založené na liberálním principu (každý je odpovědný jen sám za sebe) nebo řešení spočívající na principu solidárním. Jaksi jsme již přivykli bipolárnímu nazírání každého společenského problému, kdy mnohdy nejde ani tak o to, aby problém či daná tématika byly řešeny, jako spíše o vyhrocování problematiky z pozic určitých politických postojů (pravice versus levice). Někdy dokonce jde vyhrocení tak daleko, že protivníci své politické postoje a vyznávané hodnoty ignorují, jen aby vůči druhé straně zaujali dostatečně odlišný postoj.

Nástin řešení důchodové reformy, ač se z dnešního pohledu může zdát v důsledku poněkud archaického slohu poněkud úsměvný, se však z onoho dnešního bipolárního pojetí společenských témat naprosto vymyká.

Neznámý autor publikující roku 1933 v dávno zapomenutém časopise zavrhuje "lacinou humanitu, demagogii, neodpovědné sliby a vzbuzování nadějí, jež nemohou být splněny" se závěrem, že "ze socialismu tribun a jednostranných národohospodářských teorií náprava nevzejde". Tímto postojem spočívá na východisku, které by dnes bylo možno -- alespoň podle slov -- označit za liberální či pravicové.

Přesto je řešení z roku 1933 založeno na sociálním cítění, které je dokonce pokládáno za známku vyšší kultury a rozumové schopnosti jak celku, tak těch, kteří "vztahy mezi jedinci moudře regulují". Jinými slovy se zde pojednává o důležitosti míry solidarity ve společnosti.

Autor v roce 1933 vytyčuje ve vztahu k důchodovému systému základní národohospodářskou tezi, kterou je nutno vyřešit, takto:

"Jak zabezpečiti bez výjimky každému jednotlivému členu národního celku možnost uspokojující existence a tudíž takového důchodu, aby byly především jeho hmotné potřeby dostatečně zajištěny?"

Jestliže by celek národa sestával pouze ze stavu zemědělského, stavu obchodnického a řemeslnického a ze státní byrokracie, pak -- jak se autor domnívá -- nebyl by problém tak těžký, neboť rozvrstvení majetku ve společnosti by bylo víceméně stejnoměrné.

"Spletitost a tudíž obtížnost problému spočívá v tom", pokračuje autor, "že dřívější řemeslnické malovýroby zmocnila se velkovýroba v podobě průmyslových podniků, které svým technicky skvělým vybavením soustřeďují výrobu určitého zboží a které slučováním stejnorodých podniků zmocňují se trhu".

Autor se podrobněji zabývá nezaměstnaností, podporami v nezaměstnanosti a dle něj zhoubným působením "láce statků", která ve svém důsledku přináší bídu. Pojednávaný důchodový systém úzce souvisí s reformou daňovou a s nemocenským a starobním pojištěním. Bezpečná cesta k udržení a zvyšování důchodů je spatřována v takzvané stavovské spolupráci, která je svou podstatou aplikací solidárního principu. Opuštění této stěžejní zásady by podle autora znamenalo rozvracení života obyvatel státu.

Nebylo mým záměrem psát o důchodové reformě (jen pro doplnění -- odchod do důchodu byl v návrhu reformy v roce 1933 předpokládán ve věku 50-55 let). Jde jistě o téma velmi náročné. Chtěl jsem jen upozornit na dnes již obvyklý způsob, jakým jsou nazírány a diskutovány společenské problémy. Stalo se totiž v poslední době pravidlem, že v diskusích, ať jsou o čemkoli, lze s určitou mírou přesnosti odhadnout názory předem. Proti sobě obvykle nestojí diskutující jako zastánci určitých hodnot (pravicová a levicová koncepce), nýbrž soupeři, jejichž cílem je eskalovat problém a zaujmout co "nejtvrdší" postoj vůči politickému protivníkovi. Vlastní problém zůstává neřešen a jde pouze o šplhounství a sbírání politických bodů.

Není na škodu poohlédnout se občas po tom, jak se některá i v současnosti hojně frekventovaná společenská témata (národní zájmy, nezaměstnanost, stranické záležitosti aj.) pojednávala v minulosti. Člověk si přitom uvědomí, že "skutečně nic nového pod sluncem" a zbytečně se nenechá napalovat stále stejnými "frky".