Ale kdoví, jestli to výjimečné napětí politické je skutečné, nebo je to jen dojem sdělovacích prostředků! Kdyby občané procházeli Sněmovnou jako stanicí metra Můstek, zdali by si tak zjevného napětí skutečně všimli? Kdyby občané, třeba stylově opatření červenou kravatou, jezdili s Buldozerem tu na návštěvu uranových dolů, onde na schůzku třeba se Šrédrem, zdali by to mediálně očividné napětí ihned zaznamenali?

Je takové napětí tedy jen přenosem nepokoje ze sněmovních kuloárů k nám, nebo se přiřazuje k událostem dodatečně, jaksi po cestě? Prodávaly by se vůbec ty noviny a programy včetně reklamy v nich, kdyby nebyly tím všudypřítomným nepokojem prolnuty? Co když ten neklid, svár a spor v nich prostě z definice vždycky být musí, jako musí být ropný olej v multikáře, aby mohla odvézt hromadu listí?

A ještě? Copak vlastně je pro sdělovací prostředky nejzajímavější? Je to minulost, přítomnost nebo budoucnost? Nedochází náhodou k mísení těchto plynoucích veličin, aby výsledná summa silněji přitáhla pozornost? Tím snadno dospějeme k otázce, již francouzský básník Pierre Emmanuel vyslovuje pro jinou dobu a naléhavější souvislosti: A nežijeme snad v jakési Chimérii?

Že se blíží parlamentní volby, to je dosti zjevné, ale to se snad blíží už dávno, aniž by se však ještě nějak zvlášť přiblížily! Za devět měsíců lze počít a donosit dítě, ale sdělovacím prostředkům českým se jeví, jako by každý dnešní úklon politikovy hlavy byl pokýváním nad volebními výsledky. Jako by běžný všední provoz demokratického státu nebyl sám o sobě vzrušujícím vějířem témat a námětů - ono se dělá špatně, tamto dobře, a to sice proto a proto a proč! Nedočteme se téměř o kořenech dnešních jevů, o možných důsledcích dnešních činů, o dnešních projevech minulých pochybení, o příčinách dnešních úspěchů či o tom, nejsou-li vykoupeny něčím, co už zítra budeme postrádat mnohem více, než jak dnes dokážeme odhadovat. Rozvážná úvaha nad dneškem, zodpovědně volená slova, která i v později zažloutlých dnešních novinách budou vypadat stejně vážně, jako se tváří dnes. O tom, že do voleb - jsou-li už dnes vůbec tématem, které bychom měli tak intenzivně prožívat - se může změnit skoro všechno, jako v minulosti už nejednou. O tom, že autorita, pověst a důvěra se vytvářejí pomalu a těžce, avšak našlapují po povrchu kluzkém jako led.

Obraz světa ve sdělovacích prostředcích je oblíbené intelektuální téma; tedy nic nového. Ale ptáte-li se vydavatelů či provozovatelů sdělovacích prostředků, dozvíte se, že čtenář, divák, poslouchač to tak chce. A jak víte, že to chce právě tak, když o jiné schéma téměř nezavadí? Inu, průzkumy říkají, že ....

Jistěže k životu je třeba jísti chléb a píti mléko, ale mění-li tato přírodní nutnost sdělovací prostředky na pouhý obal, v němž se k živému člověku dopravuje reklama, tak je to důvod k zamyšlení, které nutně přesahuje odtažitou intelektuální úvahu. Nebo se jen smíříme s tím, že takhle to na světě prostě chodí?

O včerejšku se dozvídáme hojně útržků a klipů, obrazových sekvencí a jednotlivin. O dnešku to zítra nebude lepší. Francouzský básník v téže básni dále: " .... svůj dech však zastíráme ze strachu, že by jím roztálo mlčení."

článek vychází jako úvodník Literárních novin