Informace jsou spíše matoucí -- tedy dezinformující. Všichni, kdož naším jménem a pro nás veřejně vystupují, se před námi především vytahují a vystavují vlastnosti, které nejspíš nemají. Máme například prezidenta, který by - podle ústavy, kterou v devadesátých letech dvacátého století předložila a schvalovala jím vedená strana - měl navenek reprezentovat (nikoliv ovšem tvořit) českou zahraniční politiku. Doma i v cizině dává najevo názory a stanoviska, které jsou s deklarovanými cíli vlády, schválenými parlamentem, v zásadním rozporu.

Máme předsedu vlády, jemuž dobře fungující skupina pro propagaci trvale připravuje program vystupování při různých, i celkem bezvýznamných, veřejných událostech. Tvář předsedy vlády tak dostáváme na stůl takřka ke každému jídlu. Obávám se jenom, že ještě před oficiální volební kampaní by se mohla začít přejídat právě těm skupinám občanů, které by rád přesvědčil, že stojí za to volit jeho politickou stranu.

Oba, prezident i předseda vlády, zřejmě také milují dívat se, každý ve svém zrcadle, sami na sebe -- snad občas ještě ve společnosti nějakých významných zahraničních osobnosti -- aby se nepřetržitě ujišťovali o tom, že jen oni (každý ovšem sám) jsou na světě nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější. Dozvíme se od předsedy vlády také, že večeřel s panem Blairem, setkal se zase se Schröderem, že prezident Chirac mu věnoval o tři čtvrtě hodiny více než sám očekával (asi proto, že také usoudil, že šéf české vlády je nejkrásnější...).

Pokud jde o francouzského prezidenta, informuje nás největší český "levicový" deník o tom, že pro něj pan Chirac napsal exkluzivní rozhovor. Není to při příležitosti francouzské státní návštěvy v Česku ani české ve Francii, třeba je ten exkluzivní článek napsán jenom proto, že i to české Právo věří, že právě ono je na světě nejkrásnější.

Ten, kdo se dívá i za plot našeho domácího politicko-mediálního smetiště, se lehce přesvědčí, že pro Právo exkluzivně prezident Chirac články nepíše. Ten článek byl totiž napsán v souvislosti s vrcholnou schůzkou Evropské unie (EU) na zámku u Londýna a s jednáním Světové organizace pro obchod (WTO), tudíž ho najdete i neexkluzivně v britském (a možná i v lecjakém jiném) tisku.

V Právu zato, k českému státnímu svátku, uveřejnili oba sociálnědemokratičtí poslanci v Evropském parlamentu (EP), doktoři Rouček a Falbr -- možná exkluzivně - celostránkový inzerát.

V něm vypočítávají svou činnost v EP. Jde o krátké noticky zřejmě vypsané z jejich diářů, z nichž ovšem prakticky nevyplývají jejich názory či stanoviska, ani to, zda reprezentovali stanoviska své strany (pokud taková existují).

Z řečeného (či napsaného) se zdá, že se v týdnu českého státního svátku kolem nás vlastně nic důležitého nedělo a neděje. To je ovšem omyl. Dělo i děje, jen nám o tom čeští politici ani česká média nic informativního neříkají. Na vysoké úrovni Světové obchodní organizace (WTO) rokují zástupci pěti stran (USA, EU, Indie, Brazílie a Austrálie) ve snaze o závěrečnou dohodu k jednáním z Doha. Dohoda by měla být podkladem k přijetí pro prosincová rokování v Hong-Kongu. Jednání se týkají dalšího otevření světového obchodu s veškerým průmyslovým i zemědělským zbožím a se službami. Zájmy jmenovaných účastníků jednání se někdy zdají být nesmiřitelně protichůdné, nejednou i uvnitř skupin, které jednotliví účastníci reprezentují.

Nejchoulostivějším sektorem při jednáních je zřejmě zemědělství a předmětem jednání je jak státní podpora -- tedy subsidia -- tak ochranná opatření proti dovozu, tedy tarify-cla. Nejostřeji se otevření, čili zmenšení státní podpory a snížení dovozních tarifů, brání Francie. Indie spolu s dvaatřiceti nejchudšími zeměmi o otevření naopak nejvíce usilují. Tlak na podstatné snížení subsidií a tarifů je velký. Na straně Francie je v EU necelá polovina zemí, vesměs těch s relativně nemoderním zemědělstvím. Pro liberalizaci, tedy snížení subsidií a tarifů jsou naopak členské státy s průmyslově orientovanou zemědělskou výrobou, vedle Spojeného království například Švédsko, či Dánsko.

Indie pak patří mezi 33 chudých zemí, které poukazují, že nemají možnost (odpovídající jejich velikosti) prosazovat své zájmy. Na druhé straně jsou státy s vysoce rozvinutým zemědělstvím, jako Brazílie či Austrálie, ale také Japonsko. Brazílie a Austrálie, velcí exportéři zemědělských produktů, tlačí na maximální snížení tarifů a subsidií, Japonsko naopak brání své dovozní tarify, které patří na světě k nejvyšším. Zemědělci v USA jsou rozděleni na dvě zájmové skupiny: Efektivní vývozci si přejí otevření nových trhů ve světě a tedy snížení celních tarifů. Méně úspěšní američtí farmáři naopak chtějí udržet svá státní subsidia a ochranná dovozní cla.

To je velmi zhruba popis situace při současných jednáních. Jejich výsledek nakonec ovlivní vývoj světového a samozřejmě i českého hospodářství a tím i náš každodenní život v blízké budoucnosti nesrovnatelně více nežli předvolební manévry českých politiků před vlastními zrcadly a ohlupování občanů velikášstvím médií. A to jsem se zmínil pouze o zemědělství.... Rokování kolem stolu WTO se týkají celé řady dalších, nikoli nevýznamných položek. Podstatné je, že nás o těchto problémech a svých názorech na ně 'naši lidé` ponechali více-méně bez informací. A pokud jde o dezinformace -- podpořili francouzskou ofenzívu tím, že jí dali prostor bez jakéhokoli komentáře, či vysvětlení.

Skutečnost, že prezident Chirac poskytl hodinovou audienci českému předsedovi vlády a deníku Právo kvaziexkluzivní článek s titulkem o solidaritě Evropy v odpovědi na vývoj ve světě, má souvislost ne až tak se summitem EU na okraji Londýna, jako s politickými manévry před domácí francouzskou veřejností - tváří v tvář tlaku na reformu zemědělské politiky EU a také upadající podpoře voličů před prezidentskými volbami v roce 2007. S tím souvisí také nedávné mezinárodní akce na obranu francouzských zemědělských dotací ze strany francouzských ministrů zahraničních věcí, financí a zemědělství právě v rozhodujících okamžicích jednání WTO.

Pozoruhodné je, že tam stojí Francie také proti předsedovi této vlivné světové organizace s více než 140 členy, Francouzi Pascalovi Lamymu. O smyslu francouzské pravice pro solidaritu si můžeme nanejvýš nechat zdát.

Neodvážím se tvrdit, zda Francie v otázce společné evropské zemědělské politiky ustoupí, či ne. Francie ustupuje v politice nerada a málokdy. Tak, či onak, jde především o silné politické gesto vůči francouzské veřejnosti. Česká politická levice a média ovšem toto vnadidlo francouzské pravice, které ani nebylo přímo určeno jim, nemusela tak důvěřivě spolykat. Lépe by udělali, kdyby domácí veřejnost o situaci informovali a poskytli ji potřebnou analýzu.

To ale třeba nechtěli, nebo neuměli.