V roce 1968 řádili francouzští studenti v ulicích rozpustilého bohémského města zcela v duchu národních tradic, zatímco my jsme v duchu šrámkovské tradice stříbrného větru ve vlasech chodili k Máchovu pomníku na Petříně, což mohla tehdejší vláda směle považovat za jakési skupinové rande, ale ve své obvyklé paranoické hysterii rozháněla Jarmily, Hynky i Vilémy ve stylu honičky z oblíbené hry na slepou bábu. Pověstně brutální pařížská policie tou dobou házela obzvláště rozpálené revolucionáře rovnou do Seiny. Český fízl není zkrátka francouzský Flick.

Jak doloženo, zmíněné žehrání občanů, pověřených dosahováním ještě závratnějších výsledků při budování socialismu, se míjelo účinkem už ze samotné podstaty totalitního státu s monopolem na informace a jejich správný výklad, na což občané reagovali hromadným čtením pouze šesté strany Rudého práva a jiných stran jiných tiskovin se sportovními zprávami. Sdělení, že Sparta hrála se Slávií 1:1, věřili, až na skutečně chronické nepřátele komunistů, všichni. Nepřítelem státu byl v těch dobách psací stroj, kopírovací papír, nemluvě o cyklostylu a už vůbec nemluvě o modernějších rozmnožovacích zařízeních.

Nemnozí dobrovolníci opisovali samizdaty, Krylovy , Hutkovy, Třešňákovy texty, štvavé hovory štvavé vysílačky, Peroutkovo Budování státu nebo Tigridovo Svědectví se uchovávalo v důmyslných skrýších a ilegální domácí půjčovny pracovaly na konspiračních principech, což musí dnešním patnáctiletým připadat archaicky směšné.

Fotoreportéři bulváru dokáží trávit celé dny v křoví, aby čtenářům nabídli pohled na premiérovy trenýrky, vyvěšované do okna chalupy premiérovou ženou premiérskými kolíčky na prádlo, nemluvě o textech, které dnes a denně utvrzují národ v hlubokém přesvědčení, že politici tráví své dny výhradně kradením a lhaním, ostatní veřejně činné osoby pak nemravnostmi, rozvody a manželskými zálety, v nejlepším případě zvláště nechutnými spory o dědictví opuštěné herečky nebo někdejšího hrdiny stříbrného plátna, posléze televizních seriálů. Postižení se marně brání dokazováním tvrzení, že se také občas musí třeba najíst, ale stejně jim to nikdo nevěří.

Internet, kopírky, počítače, mobilní telefony a bůhví jaká elektronická hejblata dokonale rozbořily informační bariéry, z čehož nejsou nadšeny ani hluboce demokratické vládní struktury, neboť o tom, co bude konat takový ministr v následujících pěti minutách se on sám dočetl už včera.

Erupce informací je tak mocná, že jejich shromažďování, třídění a vyhodnocování učinily z práce poradců a analytiků zlý sen, v němž je každá další vteřina pohřbívá v lavině čerstvých zpráv.

Pokoušel jsem se už mnohokrát a průběžně vytvářet texty o nezbytnosti verifikace v záplavě informací, ale málokdo je ochoten věnovat se pracnému ověřování, což mne díky nejrůznějším zkušenostem přivádí v poslední době k poznání, že je to vlastně jedině správný postoj a přístup.

Právě v poslední době jsem měl možnost zabývat se například zprávami vědců o hlubinách vesmíru a vím o záhadách v dalekých prostorách všehomíra nepoměrně méně, než jsem věděl do doby, kdy jsem takové zpravodajství důsledně ignoroval.

Před měsícem, kupříkladu, jsem měl na stole zprávu, že kdesi "děsně daleko" - přeloženo do lidštiny, vznikla neuvěřitelně obrovská černá díra, která požírá okolní vesmír takovou rychlostí, že je pouze s podivem, proč jsme ještě nepřišli na řadu, ale světe div se, kolem ní krouží na čtyři sta hvězd "děsně šílenou rychlostí" - přeloženo opět do lidštiny, které se tak úspěšně brání vlastnímu zániku v predátorské černé díře. A stálo tam také, že vědci mají podezření, kterak se hvězdy právě oním šíleně děsným zrychlením pohybu zachraňují v promyšleném obranném manévru.

To mne zaujalo, jak že se může kus ledu, šutru a bůhví čeho přimět ke strategii vlastní záchrany, ale zpráva mne poučila, že naši astronomové "prahnou touhou" (tak to tam stálo černé na bílém) po tom, aby všechno vyzkoumali ještě důkladněji a mohli nás uklidnit podrobným vysvětlením. Také jsem prahl touhou, společně s našimi astronomy, asi tak čtrnáct dnů, kdy jsem dostal další zprávu, ale v té se čtyři sta malých hvězd zběsile rotujících okolo všežravé černé díry změnilo na "děsně šíleně velké hvězdy", přeloženo tamtéž, které vesmírný Kyklop nemůže pohltit, protože nemá tak děsně šíleně velkou hubu.

Tak to ve zprávě nebylo, alespoň ne doslova, smysl zůstal zachován. Nicméně jsem přestal prahnout, neboť mi došlo, že například na ověření zprávy: "Vědci z jedné kalifornské univerzity vynalezli univerzální lék na všechny choroby, který navíc nemá žádné vedlejší účinky," bych spotřeboval zbytek života pátráním po příslušné kalifornské univerzitě a zázračných vědátorech, kteří by nakonec upřesnili, pokud by toho po těch letech byli ještě schopni, že se jim kdysi skutečně podařilo úspěšně vyvinout lék, který sice nic neléčí, ale také nic na zdravotním stavu pacienta nezhoršuje -- a to je přece také nesporný úspěch.

A tak si nadále čtu v pražském metru na promítacích panelech o žralokovi, který měl více zubů než všichni jeho kolegové z Tichého oceánu dohromady a čtu si rovněž, že Sparta hrála se Slavií 1 : 1.

A tiše k tomu dodávám :"No, jen aby."