Hrubý domácí produkt (HDP, GDP) je definován jako tržní hodnota finální produkce dosažené za jeden rok, na území daného státu. Abychom si udělali obrázek, co to takový HDP je, musíme se podívat z čeho se skládá. Hlavními složkami HDP jsou:

• výdaje domácností na nákup zboží a služeb, čili vše co občané utratí v obchodech a za služby
• hrubé soukromé domácí investice, což jsou zejména investiční nákupy firem, jak za suroviny, tak na rozšíření i obnovu tzv. kapitálových statků (tj. i škody po hurikánu)
• vládní nákupy zboží a služeb, tj. vše co nakoupí vlády
• čisté exporty, rozdíl exportů a importů

Tolik tedy základy teorie. HDP má jednu nesmírnou výhodu, proč je používán, a to je jeho jednoznačná vypovídací schopnost, relativní jednoduchost jeho výpočtu a vcelku dobrá mezinárodní srovnatelnost. Má ovšem i několik zásadních nedostatků, z nichž některé byly v uvedeném článku zmíněny. Hrubý domácí produkt není schopen zaznamenat netržní statky, tj. vše, co je vyrobeno doma ve volném čase (vaření, kutilství apod.).

Odhady hovoří, že tyto netržní statky a služby představují teoretický nárůst produktu o 30%. Škody na životním prostředí jsou ukazatelem, který HDP také nezachycuje a důvodem je obtížná peněžní vyjádřitelnost. O všechny výdaje směřující k odstranění škod na životním prostředí by měl být HDP snížen.

Následující množinou nezachycenou HDP je tzv. podzemní ekonomika, což je ekonomika nelegální, jako např. výroba drog. Ovšem léky na léčbu narkomanů už v HDP jsou. Pokud by ekonomika měla zachycovat opravdu všechnu produkci měla by tam být zachycena i výroba drog, a naopak odečteny náklady na léčení závislosti. HDP totiž nezachycuje ani zdraví obyvatelstva. Zde se ekonomická teorie shoduje se závěry uvedeného článku. Existuje ovšem jedno ALE.

HDP totiž nezapočítává hodnotu volného času -- je třeba si uvědomit, že v uplynulých desetiletích došlo v západních ekonomikách k podstatnému snížení délky pracovní doby, což jistě vyústilo ve zvýšení kvality života. Ovšem ohodnocení volného času je čistě subjektivní a těžko porovnatelné. Přesto, ideální ukazatel by měl brát nárůst volného času v potaz. V HDP také není zachycena kvalita zboží a služeb, což je jistě podstatné, neboť srovnáme-li např. televizi před deseti lety a dnes, vidíme nezanedbatelný rozdíl. Totéž platí pro auta a podobně. Navíc jsme často svědky toho, že spolu s rostoucí kvalitou dochází k růstu ceny, čehož zářným příkladem je například elektronika. O růst kvality a volného času by měl být tedy HDP zvýšen.

Důležitou roli, pokud se bavíme o HDP hraje také to, bavíme-li se o HDP nominálním či reálném. Nominální HDP znamená, že hodnota produkce je vyjádřena v aktuálních tržních cenách. Uveďme příklad: máme hypotetickou ekonomiku vyrábějící pouze auta. V roce 1998 jsem vyrobily 100 aut v ceně 500 000 Kč/auto, celkový HDP v roce 1998 tedy činil 100*500 000=50 000 000 Kč. V roce 1999 došlo k zvýšení produkce aut na 150 a současně k růstu jeho ceny na 1 000 000 Kč. Nominální HDP v roce 1999 je tedy 150 000 000 Kč a rostl tak tempem 300 %. Jiná je však situace s reálným HDP. Reálný HDP je vždy vztažen k cenové hladině výchozího roku, v našem příkladě budiž tímto rokem rok 1998. Reálný HDP je pak 150 aut vyrobených v roce 1999 * jejich cena v roce 1998 tj. 500 000, čili 750 000 a jeho tempo růstu jen 50%.

Nyní se podívejme, jaký je vztah HDP a mezd. Jak je patrné, do HDP se nezapočítávají mzdy a nemůže tedy dojít ani k jejich poklesu v HDP, jak uvádí pan Vít. Do HDP se počítají pouze výdaje, nikoliv příjmy. Dále je sice pravdou, že to, že ekonomika roste nemusí nutně znamenat, že každému se daří lépe, ale taková už je povaha statistiky. Rozložením příjmu v populaci se zabývají jiné ukazatele, např. Gini koeficient, a zde je namístě podotknout, že Česká republika patří k zemím s relativně malou příjmovou diferenciací.

Hrubý domácí produkt tak jistě není všespasitelným ukazatelem, který ukazuje všechny světlé i stinné stránky vývoje ekonomiky, ale pro svou jednoduchou zjistitelnost i interpretovatelnost zůstává hojnou pomůckou statistiků, vděčným tématem novinářů a silným argumentem politiků. Jsou to totiž právě politici, kteří by mohli na nedostatcích HDP vytěžit cenné body v diskuzi o růstu ekonomiky. Ovšem ani ekonomové, kteří jsou si většinou nedostatku HDP plně vědomi, je k tomu nedonutí.