Na mnoha místech současného, především islámského světa, vede totiž zavádění a prosazování demokracie k tomu, že se k moci stále více blíží nebo dokonce dostávají islamistické síly, jejichž cíle jsou známé: zničit demokracii, zavést islámský stát anebo dokonce vyvolat válečné konflikty či podporovat terorismus. Pro evropské politiky, kteří vidí v demokracii jakousi posvátnou krávu, o jejíž blahodárných účincích nelze pochybovat, jsou tyto události velmi nepříjemné.

Snaží se z nich nějakým způsobem vylhat a především odmítají jakoukoli hlubší reflexi našich vlastních evropských východisek a přístupů. Nasazují na různé situace stejné modely vysvětlení, ačkoli moc dobře vědí, že se míjí realitou. Avšak mluvme konkrétně. V palestinských volbách zvítězil Hamas, teroristická organizace, vyznávající metodu násilných útoků na Izrael, na jeho vojáky, ale i prosté občany, ženy a děti.

Hamas neuznává právo na existenci Izraele jako samostatného státu. Nyní pokročila demokratizace Palestiny tak daleko, že se voleb zúčastnila všechna politická uskupení, včetně Hamasu, který doposud demokratické volby neuznával. A tyto svobodné volby, kterým se také říká svátek demokracie, skončily legitimním vítězstvím teroristické organizace, lidí, kteří se chystají demokracii nakonec odstranit a zřídit v Palestině islámský stát.

Evropa se diví a je pohoršena, přičemž si není ochotná přiznat, že se na tomto výsledku demokratizace sama podílela měrou více než velkou. Po desetiletí Evropská unie podporovala palestinskou samosprávu, v níž dominovala strana al - Fatah a v jejímž čele stál prezident Jásir Arafat. Posílala do Palestiny velké sumy peněz, které ovšem nedostávali Palestinci, žijící v nuzných podmínkách, ale končily většinou v rukou Arafata a jeho manželky a z těchto peněz Arafat mimo jiné spolufinancoval teroristické útoky na Izrael.

Na osobním Arafatově kontě skončilo 900 milionů dolarů. Další peníze skončily v rukou totálně zkorumpované palestinské samosprávy a jejích bezpečnostních složek, které se z nich obohacovaly na úkor většiny obyvatel. Existoval na palestinské straně vůbec někdo, kdo se skutečně staral o sociální podmínky prostých Palestinců?

Ano, byl to právě Hamas, který vybudoval určitou sociální síť a tím si získal srdce většiny Palestinců. Choval se stejně jako například zakázané Muslimské bratrstvo v Egyptě. Choval se totiž podle islámské víry, která obsahuje celou řadu výzev k sociálnímu jednání věřících. Kdybychom měřili palestinské politiky podle věrnosti islámu, pak by Arafat a jeho druzi z al-Fatahu byli odpadlíky od pravé víry. Hamas nyní získal hlasy především proto, aby vyčistil zkorumpované palestinské autonomní instituce od těchto lidí.

Takže, abych udělal malou rekapitulaci doposud řečeného, na počátku dnešní krize okolo zvolení Hamasu jako vládní strany stála jistá nemravnost Evropské unie a jejích vedoucích politiků, kteří, ač to dobře věděli, podporovali zhoubnou a nebezpečnou korupci na palestinských autonomních územích. Dále tam stála bezbřehá naivita těch politiků, kteří si mysleli, že demokracie a její vrcholný institut, svobodné volby, přináší vždycky pokrok do vývoje, jakoby zapomněli poučení z evropských dějin, že většina diktátorů byla legitimně zvolena ve volbách.

Skutečná demokracie, to znamená právní stát a ochrana občanských svobod a práv ale nezačíná a nekončí uspořádáním voleb, i když jsou volby její důležitou součástí. Za demokracii se zaprvé musí bojovat, dlouho a za cenu velkých obětí. Nebo je také možné ji získat díky náhodě, ale pak nemívá většinou dlouhého trvání. Zadruhé je vždycky třeba nejdříve vybojovat svobody a pak teprve uspořádat volby.

A za třetí je třeba mít takový systém institucí, které zabrání tomu, aby demokratický vítěz voleb, který například získá skutečnou většinu, nepodlehl pokušení zmocnit se většího dílu moci než mu přísluší. Kdyby se například zaváděla demokracie ve světě tak, jako jistí pánové zaváděli v Čechách kapitalismus, byla by dnes o hodně větším strašidlem než všechny autoritativní režimy na světě. Ale abych neházel všechnu vinu na Evropskou unii, která je uvnitř úžasným společenstvím, ale navenek, jak všichni víme, naivním, krátkozrakým a navíc zbabělým tělesem.

Jde totiž o globálnější problémy. Jde o to, že evropské demokracie, jak se stále více ukazuje, nejsou schopny mnohé problémy vůbec řešit. Například dlouhá jednání s Íránem okolo jeho jaderného programu nevedla k ničemu a nyní jsme konfrontováni s režimem, který je odhodlán jaderné zbraně získat stůj co stůj. Všichni se proto obávají, jak na tuto situaci bude reagovat Izrael a zvažují nějaká embarga vůči Íránu.

Stejně tak patrně palestinská autonomní území pod správou Hamasu nedostanou tak velkou finanční pomoc jako doposud. Čeho se tím dosáhne? Pouze toho, že Íránský válečnický prezident a Hamas získají ještě větší podporu než mají nyní.

Přitom by si ale především sami Palestinci měli uvědomit, že čas pracuje proti nim. Izrael jim postupně předá jistá území a pevně se uzavře, ukáže celému světu, že on jediný postupoval krok za krokem ke splnění dohod. A ponechá Palestince jejich osudu. Co pak zůstane Palestincům? Oči pro pláč a bída. Budou jim vládnout fanatici a extrémisté, kterých se budou štítit všichni sousedé a i mezinárodní společenství.

Izrael nikdy nemohou vojensky porazit a postupně snad pochopí, že jedinou šancí pro jejich budoucí život je spolupráce a kooperace se světem, včetně Izraele. Hamas jim z náboženských důvodů velmi omezí celý jejich život a na dlouhou dobu jim znemožní jakýkoli vývoj k demokracii.

A Izrael? Ten se bude od nynějška připravovat na válku s Íránem. Bude s v této věci spoléhat na pomoc Spojených států, ale jen do jisté míry, protože všichni už dnes vědí, že rozhodující v takových konfliktech je především pevná morálka a jednotná národní vůle. Holocaust se už nikdy opakovat nebude.

A Evropská unie? Zůstane u svých představ o posvátnosti demokracie a bude vyzývat ke zřeknutí se násilí.A to bude patrně vše. Vždy jsem byl hrdý na to, že jsem Evropan, ale poslední dobou mám v této věci určité pochybnosti.