Nemíním se pouštět do předvolebních stranických sporů, spíše se pokusím shrnout hrst informací o tom, jak se s uvedenými problémy, které samozřejmě trápí lidi i jinde, potýkají v zemích větších a mocnějších, než je Česká republika.

Přímo, či nepřímo vyvolává obavy a znepokojení mezi politiky, ekonomy, podnikateli i prostými lidmi dlouhodobý i nedávný vývoj na zeměkouli. Při pohledu z Evropy na východ, na západ či na jih, kde se nacházejí největší světová ložiska hlavního v současné době používaného zdroje energie - ropy a zemního plynu, je zřejmé, že jejich koncentrace je v místech, kde většinou vládnou mírně řečeno autoritářské režimy. Ať už jde o některé muslimské země, Venezuelu, případně další státy Latinské Ameriky, nebo třebas o Rusko a několik bývalých sovětských republik. Hlad po energetických surovinách současně roste, mimo jiné s rychlým rozvojem některých velkých světových hospodářských systémů, například Brazílie, Číny, Indie, či Ruska, které současně kontroluje největší světové zdroje ropy a zemního plynu a toto svoje postavení postupně využívá. "Bohatý" průmyslový, západní svět je na suroviny, které jsou zdroji energie, chudý. Proto mají starosti Evropská unie (EU) i USA, proto snahy energetických firem o vytváření obrovských nadnárodních celků, proti kterým francouzský premiér vymyslel strategii hospodářského vlastenectví. Ta sice zjevně porušuje závazná unijní pravidla, zatím ji ale úspěšně převzaly i další státy a v některých případech ji praktikují proti sobě navzájem členské země EU.

Zvlášť vážné mezinárodní nebezpečí pak představují diktátorské režimy svým úsilím zajistit si "vlastní" jadernou energii a tím (možná) i nekontrolovatelnou výrobu a držení jaderných zbraní. Vedle Severní Koreje k nim patří také Irán, sám jeden z velkých exportérů ropy.

Vlivné státy západního světa se v této situaci zajišťují podle svých možností, to znamená různě. Francie je mistrem diplomatických kroků, hledajících naplnění úzkých národních zájmů, třebaže v rozporu se zájmy evropskými, které donedávna byly také její vlastní a jichž byla tudíž vedoucím prosazovatelem. Nově objevený ekonomický patriotismus uplatňuje i vůči nejbližším spojencům. Francouzská potřeba elektrické energie je současně z velké části zajištěna jadernými elektrárnami, což ji, na rozdíl od jiných zemí, nikdo nikdy nevyčítal. Dlužno říci, že francouzská jaderná technologie je na vysoké úrovni bezpečnosti a spolehlivosti.

Spojené státy americké a Velká Británie jsou v energetice nejen konzumenty ale i producenty, i když jejich produkce je nedostačující a zásoby relativně omezené. Musejí proto urychleně hledat východiska z tísnivé situace. Dělají to podle svého postavení ve světě, jež vymezuje možnosti každého z nich. Spojené státy americké jsou jedinou světovou supervelmocí a zatím zcela bezkonkurenčním hospodářským gigantem. Jejich politické reprezentace tradičně spoléhaly na technologický vývoj, v němž USA vždy v moderní době hrály vedoucí úlohu. Dosud také právem - dříve nebo později - věda a technika vše vyřešila. Teď se ale čas na řešení krátí, problémy jsou čím dál naléhavější a roste počet, hlavně amerických, expertů, kteří tvrdí, že současné vedení USA se nepoučilo z předchozích chyb.

Nicméně, podle vize americké vlády, by vědci, s pomocí státních fondů, měli vyřešit hladký přechod do ekonomiky opřené i o jiná, než fosilní paliva.

Tato představa se opírá o budoucnost s automobilovými motory poháněnými vodíkem, o výrobu tepla a energie z "ultra-čistého uhlí" a o nejmodernější jaderné reaktory, schopné recyklovat uran, aniž by zanechávaly odpad, využitelný na výrobu jaderných zbraní. Nové technologie by také měly být ekologicky šetrné, což by umožnilo napravit, nebo přinejmenším minimalizovat škody, jež Spojené státy působí na životním prostředí. Než se tato vize naplní, nabízí prezident Bush snižovat potřebu dovozu ropy přidáváním etanolu do benzínu. Etanol by se vyráběl z odpadových produktů a z rákosí, třeba z amerických prérií, tam prý je ho dost.

Čím víc ale taková řešení současná vláda USA slibuje, tím víc odborných hlasů je zpochybňuje. Poukazují, že všechna jmenovaná řešení vyžadují několik desetiletí a jejich vývoj je nákladný. Jejich účinnost pochybná, pokud připojíme mezi náklady vše. Proto se nedostává prostředků na praktická, jednodušší a rychlejší řešení, třeba jen na přechodnou dobu. Američtí experti také tvrdí, že se na výzkum a vývoj nevynakládá dost. Jako příklad uvádějí, že japonská ekonomika, proti americké poloviční, na výzkum a vývoj poskytuje dvakrát více. Jiným příkladem je automobilový průmysl. Za ropné krize v 70. letech minulého století, se americkým výrobcům během dvanácti let podařilo zlepšit palivovou efektivitu automobilových motorů o 69%. Ale od roku 1986 spotřeba benzínu u amerických automobilových motorů stagnuje.

Až do rozchodu k dvoutýdenním jarním prázdninám se letos britští politici věnovali starostem o zajištění energie a čistého vzduchu pro Spojené království. Snad tím také chtěli své královně dopřát pokojné oslavy osmdesátých narozenin. Nejsem si jist, zda se jim to beze zbytku podaří. Speciální komise Dolní sněmovny pro životní prostředí zveřejnila stanovisko, v němž vyslovuje obavy, že potřebu energie v nejbližších letech bude třeba zajistit pouze plynem. Předseda vlády Blair naopak před odjezdem na prázdniny zdůraznil, že země bude muset své energetické potřeby pokrýt a současně přispět ke zlepšení životního prostředí dalšími investicemi do obnovitelných zdrojů i do nově vybudovaných jaderných elektráren.

Do výzkumu obou odvětví země, podle svého předsedy vlády, dosud významně investovala. Vláda má stanovisko k energetice zveřejnit v červnu. Velké Británie ale také sází na technologie zaměřené na spalování "čistého uhlí". Na jednom z projektů se podílí i dceřinná společnost německé RWE, která, nemýlím-li se, vlastní některé energetické firmy i v Česku.

Jde o dvojí cíl: Zlepšit energetickou výtěžnost při spalování uhlí (asi o 10%) a současně snížit znečištění ovzduší skleníkovými plyny, konkrétně oxidem uhličitým. Do 10 let má stát nová elektrárna takového typu, produkující 1GW u ústí řeky Temže v Tilbury. Náklady by byly kolem 1,2 mld eur. Mateřská RWE se chystá, za přibližně 1 mld eur, stavět elektrárnu vybavenou stejnou technologií, ale s poloviční kapacitou, v Německu. Metod spalování "čistého uhlí" je celá řada, intenzivní výzkum a vývoj probíhají. Ve Skotsku zase místní teplárenská firma, ve spolupráci s těžaři ropy BP, plánuje výstavbu elektrárny, která by ze zemního plynu, těženého v Severním moři, nejdříve vyrobila vodík a oxid uhlíku. Z vodíku by se pak produkovala energie, oxid uhličitý by bylo možné skladovat v podzemí, případně by se -- ve zkapalněné formě - pumpoval do prakticky vytěžených ropných polí, z nichž by se tím poměrně snadno dotěžily zbytky ropy. Tato technika se již na některých polích využívá.

I v dalších zemích, především v Německu, roste zájem o účinné využití energie z klasických obnovitelných zdrojů, což bylo dosud, hlavně z hospodářských důvodů, považováno za jakousi energetickou romantiku. Na větrnou a slunečnou energii se ale s rychle rostoucími cenami ropy a zemního plynu, zhoršujícím se životním prostředím a s přibývajícími politickými a sociálními problémy v hlavních producentských zemích, začíná vážně sázet. V Německu představují významnou část moderního a vlivného strojírenského průmyslu středně velké podniky rodinného typu a jejich vlastníci začínají tušit, že se v energetice otevírají slibné podnikatelské a obchodní šance. Proto dávají najevo rostoucí chuť investovat do výzkumu a vývoje a pak, samozřejmě, také do výroby a prodeje. Svaz podnikatelů ve strojírenství, VDMA, má značný společenský kredit a hospodářský vliv. Jeho viceprezident Manfred Wittenstein, jehož firma vyrábí především poháněcí zařízení a motory, poukazuje, že zájem zákazníků o produkty šetřící energii rychle roste. Sám se, ve své firmě, také snaží o maximální nezávislost na dodávkách energie z vnějšku a zaměřil se na vlastní, geotermickou produkci.

Německo je jednou ze světových ekonomických mocností, která významnější zdroje energie nemá. Pojistilo si proto dlouhodobou smlouvou s Ruskem jakousi energetickou jistotu. Vedle toho nejen výše zmíněná RWE, ale i další němečtí producenti elektrické energie, například EON, vyvíjejí technologie založené na spalování "čistého uhlí", které mohou v optimálním případě snížit emise oxidu uhličitého až o 90%.

Německo snad nejvíce v Evropě trpí vysokým podílem odvětví, konzumujících velké množství energie jako jsou průmysl chemický, výroba železa, oceli či hliníku. Kancléřka Merkelová proto začátkem dubna pozvala na poradu do Berlína šéfy energetických producentů a největších chemických a ocelářských firem. Diskutovalo se, místy velmi ostře, například o tom, kdo vydělává na enormně rostoucích cenách energie. Diskutovalo se i o budoucnosti jaderné energetiky v Německu, když se vláda Gerharda Schrödera zavázala, se souhlasem svazu podnikatelů, postupně odstavit jaderné elektrárny. To bude asi brzo choulostivá otázka.

S ohledem na zatím nízkou cenu a dostatek štěpného materiálu, na ekologickou čistotu produkce, na případná nová řešení zpracování a uskladnění radioaktivního odpadu a při současně rostoucích cenách ropy a zemního plynu by se jádro mohlo najednou znovu stát realistickou alternativou. Zatímco například Švédové uvažují, jak dál s likvidací jaderných elektráren, k níž se vláda v minulosti zavázala (a to mají, na rozdíl od většiny průmyslových zemí dobře fungující hydroelektrárny a řadu dosud nedotčených vodních zdrojů), Finsko už rozhodlo o další výstavbě jaderných reaktorů.

Jaderná energetika v západním světě dostala smrtelnou ránu v sedmdesátých letech minulého století po úniku části radioaktivních plynů z reaktoru na Three Mile Island ve státě Tennesee v USA. Po této události zastavily Spojené státy plánovanou další výstavbu jaderných elektráren, Rakušané odstoupili od jaderné energetiky úplně, švédský parlament rozhodl o postupném odstavení jaderných elektráren, a tak lze pokračovat. Ve skutečnosti "katastrofa" na Three Mile Island byla nejdramatičtější v televizi a ve filmu, jehož scénář na ní stavěl. Samotná událost byla, podle všech výsledků vyšetřování, naopak důkazem spolehlivosti bezpečnostních opatření a zařízení, která katastrofě zabránila a prakticky nikomu se nic nestalo. Jedinou známou, opravdu velkou, katastrofou užitkového jaderného zařízení tak zůstala ta, k níž došlo na reaktoru číslo 4 v Černobylu, na Ukrajině, v blízkosti její hranice s Běloruskem. Následky na místě a v jeho zamořeném okolí dosud nebyly, podle některých kritiků, zcela odstraněny, o počtu a osudu obětí se ví velmi málo. K žádným zásadním rozhodnutím o budoucnosti jádra ve světě po ní nedošlo. V Černobylu ale šlo o sovětskou technologii a o totální selhání nekompetentních řídících pracovníků . O tom se ovšem svět, díky sovětské totalitě, v reálném čase nedozvěděl. 26 dubna si připomeneme, že od toho velkého neštěstí uplynulo právě dvacet let.