Rychlost, s jakou evidentně naprosto nezkušení policisté nezvládli situaci, kdy se občan dožaduje svých práv a nenechá se někým šikanovat jenom proto, že má uniformu, je do nebe volající. Kateřina Jacques se bleskovým způsobem ocitla v koutě u vstupu do přilehlého domu, kde se na ní tlačili dva policisté ve snaze dostat ji na zem, kde ji poté dva z nich brutálně ztloukli. Průběh situace tak, jak ho Jacquesová vylíčila médiím mohu do poslední tečky potvrdit. Celou dobu situaci sledovalo několik dalších policistů, kterým chování jejich kolegů nejspíš přišlo zcela normální. Jediná jejich starost byla zabránit tomu, aby jejich akci nikdo nezaznamenal.

Poté, co v tu chvíli už spoutanou Jacquesovou hrubým způsobem dovlekli k autu, a pomocí několika přátelských poplácání po zádech hrotem tonfy ji přiměli do něj nastoupit, přišla krátká ukázka policejní konverzace. Zadržení osoby se provádí pokynem "shoď ho na zem, vezmem ho"?), "zpacifikování" jednoho z těch, kteří se snažili bránit Kateřině Jacques před policejní surovostí a mohli se začít věnovat mě.

Zkoušku ze základů zákona o policii zvládli na jedničku a na otázku po důvodu předložení občanského průkazu správně citovali jediný paragraf, který může policista v případě perlustrace osoby, jež se ničím neprovinila, zneužít - podobnost hledané osobě. S dalším už to bylo horší, a po krátké konverzaci o fotografování na veřejném prostranství jsem byl... těžko říct co vlastně... Policista mě chytil za rukáv, řka, že jsem fotografováním ohrozil jeho bezpečnost, a vlekl mne do auta. V zájmu zachování celistvosti rukávu jsem se nijak nebránil, a do auta šel vcelku poslušně, takže by se to určitě dalo podat i tak, že jsem s nimi vlastně šel dobrovolně... ;-)

Rozumný důvod jsem se nedozvěděl ani v autě, opět padaly pouze neurčité proklamace o nepovoleném fotografování, zbytečném divadle. "Ty fotky si vymažete, vám říkám, já nebudu někde na internetu".

Na policejní stanici ve Vyšehradské ulici jsem zahlédl k trubce ve zdi připoutanou Kateřinu Jacques, byl jsem však hbitě natlačen do další místnosti.

Konverzace byla stručná - o výslech ani tak nešlo, kromě další snůšky hysterie o ohrožení policistovy osoby a několika neurčitých výhrůžkách. Na otázku "co když dám Vaše údaje nějakýmu grázlovi, kterej Vám přijde domů rozbít hubu, jak poznáte, že jsem to byl já, he?" nemá smysl odpovídat. Policisté se zeptali na jedinou faktickou věc, a to pro koho pracuji, když prý jsem teda ten novinář. URL Britských listů zvládli s drobnými problémy napsat, a mohla přejit řeč k evidentně hlavnímu, proč jsme tam byli, tedy k obsahu mé paměťové karty. S dvěma policisty v místnosti jsem se rozhodl neriskovat zničení fotoaparátu a promítl policistovi obrázky. Uspokojilo ho, že na žádné není vidět jeho obličej, takovou solidaritu s kolegy, aby požadoval vymazání jejich fotek asi necítil, a že poslední náhled je ve skutečnosti video, ho ani nenapadlo.

Je zvláštní, že hlavní občanovou motivací pro spolupráci s policií je, aby mu tato překročením svých pravomocí nezpůsobila újmu. Ale je pravda, že jsem dopadl docela slušně, účastnící demonstrací proti MMF, kteří přišli o zuby na služebně v Ocelářské ulici, by mohli vyprávět.

Po krátké poradě s kolegy jsem se dozvěděl, že jsem byl zadržen pro "podezření ze spáchání přestupku neuposlechnutí výzvy" (?). "V pátrání nejste, tady máte občanku a támhle jsou dveře." Sanitka na chodníku před policejní stanicí nevěštila nic dobrého. Kateřina Jacques nicméně po cca 20 minutách v doprovodu zdravotníků a policisty vyšla ven. Vzal jsem si od ní vizitku, ona jela do nemocnice na ošetření a já domů.

A tak se milý policista se služebním číslem 301954 dostal (nejen) na internet.