Za skupinu "východ" bylo zvoleno šest států, mezi nimi i Česká republika - a to 105 hlasy.

Vyžadovalo-li zvolení za člena Rady 50% plus jeden hlas, pak si přiznejme, že to máme s odřeninou.

Chce se mi věřit, že se analytici v Černínském paláci takovými věcmi zabývají a posuzují, zda se jedná o zanedbání rutinní diplomatické přípravy k volbě nebo to skutečně odpovídá zahraničně politickému renomé České republiky v druhém desetiletí její existence. Možná je to i úspěch, zvolíme-li ten správný úhel pohledu.

Když Marek Eben Na plovárně hovořil s českým misionářem na Haiti, které je geograficky Kubě nejbližším sousedem, tak host v popisu života v této zemi krom jiného uvedl, že na Haiti je 70% kojenecká úmrtnost. Z toho vyplývá, že konají-li se na Haiti volby, ať již dle Human Rights Watch svobodné či ne, tak je 70ti procentům Haiťanů znemožněno se jich účastnit, neboť se jich nedožijí. Žijeme v naší globální vesnici i se zeměmi, kde je 60% obyvatel HIV pozitivních a užijí-li si jakýchkoliv voleb, pak tak nanejvýš jedněch či dvou.

V desítkách zemí je negramotnost tak vysoká, že přijede-li moudrý strýček zorganizovat volby, tak stejně více připomínají hru na volby v předškolním zařízení než cokoliv jiného.

Napadá mne, zda to nebude v onom úhlu pohledu na lidská práva, že Kuba dostala při volbě za člena Rady o 30 hlasů více. Možná se stále ještě hodně cení když jedna země v rozvojové oblasti dokáže mít ve třech řádech nižší kojeneckou úmrtnost než její soused.

Je zde i druhý rozměr. Daniel Anýž v Hospodářských novinách 11.5.2006 píše: "Aktivní diplomatický i terénní občanský odpor proti Castrovu režimu je nejcennější, sebevědomou zahraničněpolitickou aktivitou Česka uplynulé dekády". A pokračuje: "Nastupující český velvyslanec při OSN Martin Palouš si dávno vzal kubánské téma za vlastní a jako někdejší ambasador ve Spojených státech udělal pro svobodu na "ostrově svobody" i pro dobré jméno Česka ve Washingtonu kus dobré práce."

Občan by si myslel, že platí daně na zahraniční službu, která svojí sebevědomou aktivitou zajišťuje jeho bezpečnost, prosperitu, přátelství se sousedy, nebojím se i výrazu mírový život.

Očekává, že diplomaté pracují na tom, aby jeho země měla ve světě odpovídající respekt a vážnost. Odpor proti Castrovu režimu jako nejcennější zahraničněpolitická aktivita ?

Mrazí mne při tom v zádech a vybavují se mi snímky "protinacistických odbojářů", kteří mazali Němcům tváře sazemi a malovali jim hákenkrajce na záda. Sice po květnu 1945, ale přece.

A kubánské téma jako zdroj "dobrého" jména Česka ve Washingtonu? Tak to je jádro věci.

Skutečně to máme zapotřebí? Ještě jsme se nezbavili mindráku, že se "prapor svobody" v Praze nesměle zvedal až po pádu zdi v Berlíně? Umím si představit maďarské a polské pohrdání Cyrilem Svobodou, když na půdě EU tasí proticastrovský meč. A nejen jejich.

Zvolením kubánského tématu jako nejcennější sebevědomé zahraničněpolitické aktivity jsme dosáhli toho, že naše servilnost vešla v široké a nepřehlédnutelné povědomí i za hranicemi Evropy.

Ničím výše uvedeným jsem nechtěl říci, že souhlasím s tím, jak se na Kubě zachází s nositeli jiných než oficiálních názorů. Tento text není o Kubě.