Ve Spojených státech jsou mimochodem výpadky elektřiny a mimořádné situace v energetické soustavě v letních měsících pravidlem. Mezi hlavní příčiny patří dlouhodobé zanedbávání údržby technologie a modernizace řídicích systémů, povětrnostní vlivy, jako jsou tornáda, a v neposlední řadě spotřebitelské návyky odběratelů (masivní využívání klimatizace), které způsobují zatěžování sítí.

Největší kolaps elektrických sítí nastal v srpnu 2003, kdy na severovýchodě Spojených států, konkrétně v New Yorku, pěti dalších amerických státech a v kanadské provincii Ontario včetně Toronta a Ottawy, došlo ke 42-hodinovému výpadku více než 400 elektrárenských bloků o celkovém výkonu 65 tisíc MW. Během tohoto kolapsu došlo k přerušení provozu v průmyslovém sektoru a byly postiženy domácnosti 50 milionů lidí na uvedeném území.

Výpadky elektrizačních soustav se vyskytly v posledních letech i v Evropě. 23.9.2003 se téměř čtyři miliony Dánů a Švédů na několik hodin ocitly bez elektřiny. Výpadek začal v rozvodně elektrárny Oskarshamn ve Švédsku. Jen o pět dní později se ponořila do tmy celá Itálie. Postiženo bylo 57 milionů osob. Více než pětihodinový výpadek byl způsoben poruchou na vedení mezi Švýcarskem a Itálií. V červenci 2004 zasáhl výpadek elektřiny Athény a jih Řecka. Zapříčinila jej chyba v řízení rozvodné sítě. Jen o dva měsíce později se ocitlo bez proudu v německé spolkové zemi Porýní-Falc a v celém Lucembursku kolem 1 milionu lidí. V květnu 2005 zůstala bez proudu a vody většina obyvatel Moskvy, kdy výpadek zřejmě zavinil požár v trafostanici Čagino na jihu Moskvy.

Příčinou kolapsů bývá minimalizace nákladů v podmínkách volného trhu, nevyrovnaná nebo příliš vysoká spotřeba elektřiny a nestabilita výroby ze strany obnovitelných zdrojů elektřiny, kdy zejména u větrných elektráren vznikají velké přebytky energie, se kterými se musí sítě vyrovnávat. Elektrizační soustava je složitý systém paralelně pracujících elektráren a spotřebičů, které jsou vzájemně propojeny přenosovými linkami.

Současná elektrizační soustava Evropy vznikala původně jako izolované elektrizační soustavy jednotlivých zemí, ve kterých existoval přirozený monopol vyplývající z technických podmínek rozvodu elektřiny a kde spolehlivost dodávek byla považována za veřejnou službu. V polovině 90. let byla prosazena liberalizace obchodu s elektřinou, která zesiluje tlak na výrobce a podle výrobních představ měla vést k rychlému poklesu cen elektřiny.

Původní sítě elektrizačních soustav ale nebyly konstruovány pro volný obchod s elektřinou dokonce ani v rámci jednotlivých zemí, natož pak pro dodávky přes hranice. Kapacita přenosových sítí je nedostatečná a jejich stabilita je neustále ohrožovaná nutností zachovat rovnováhu mezi výrobou a spotřebou. Největším problémem při dodávkách elektřiny je obecně její neskladovatelnost. Výroba se logicky přesouvá do míst s nižšími náklady, a protože spotřeba se přesouvat nemůže, zvyšují se transporty. Elektrárenské společnosti své systémy navíc ve snaze udržet konkurenceschopnost provozují s co nejnižšími náklady, a to vede ke snižování záloh na straně výroby.

Analýzy velkých poruch ukazují, že prvotní porucha vzniká v přenosové soustavě a lavinovitě se šíří. Když v takové situaci dojde k výpadku hlavních výrobních bloků, nastává rozpad elektrizační soustavy, tzv. "black-out". Příčiny výpadků elektráren jsou za této situace různé. Patří k nim např. výpadek turbín z důvodu zapůsobení ochran nebo výpadek pomocných zařízení, která bývají napájena z vnější sítě. Velké změny napětí v důsledku přechodových jevů v elektrizační soustavě vedou k odstavení generátorů následkem ztráty buzení a působení podpěťových ochran. Mezi vážné kandidáty na dílčí i celkové kolapsy, tzv. "black-outy", jsou země, které dlouhodobě podceňují investice do nových zdrojů elektrické energie a zejména do modernizace přenosových sítí, což je v Evropě především Itálie a Rakousko.