Někde dokonce ani nepostrádají svobodu tisku, pokud v zemi nějaká je, protože jsou negramotní a hladoví. Nemohu posoudit, zda se opravdu podařilo uniknout tolika lidem z brazilských slumů. Žije jich tam stále hodně, a hodně špatně. Není ovšem pravda, že se únik ze slumu může podařit každému. Kromě zjevných překážek ekonomických a sociálních jsou také překážky psychologického rázu jako jeden z nutných důsledků. A proto je dosti optimistické to, co Fabiano Golgo píše o početnosti střední třídy.

Také i běžné dělnické platy nejsou dostatečně vysoké, a některé části venkova jsou velmi chudé. Pokud jde o tu gramotnost, kterou si Kubánci "osamozřejmili", záleží na ní hodně kvalita života, úroveň a i ona možnost využívat demokratických svobod a práv. Dnes už je sice ve většině latinskoamerických zemí demokracie, i když mnohdy jen formální a pro mnohé podmíněná sociálním statutem, ale kapitalismus a hegemonie impéria se chránily když to bylo efektivní, v mnoha z nich terorem, který Kuba za Castra nepoznala. Nepoznala ho zřejmě i díky jemu.

Teror nic pozitivního většině obyvatel, ani jako třídě, nepřinesl. Čímž neomlouvám to negativní, čím Kuba prošla a neidealizuji kubánský režim ani jeho hybatele. Neidealizuji ani brazilský režim a jeho hybatele.

Jestliže se diktatury v Latinské Americe zmírnily, či byly odstraněny, pak to ovšem nebylo díky překapávajícím dobrým srdcím a zbytnělé morálce velkých bossů a lampasáckých vykonavatelů latinskoamerického kapitalismu, ale protože se staly zbytečnými, neužitečnými, zpomalujícími a pro globalizaci a NGO i křiklavě nevhodnými. V městě Brasilia pod mostem u hlavního autobusového nádraží -- znáš to tam, Fabio -- je nápis "1964-2004 -- 40 let vojenské a kapitalistické diktatury"... Není to tak docela pravda, ale pod tím mostem spí a žijí ti, kterým se nedaří být střední třídou a ti si to myslí.