O rozruch se přičinila jen jakási stařena, vykřikující proti této pokojné demonstraci jakési kletby či nadávky v (pro mne) nesrozumitelném jazyce. Uprostřed shromáždění planuly svíčky, vytvářející atmosféru ne nepodobnou našemu 17. listopadu. Mezi demonstrujícími se proplétaly děti, dovádějící a válející se na dlažbě náměstí.

To tedy měly být ty projevy nenávisti proti Izraeli a sympatie k teroru, ohlášené Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém ?!? S rozhořčením jsem si kladl tuto otázku, když jsem o den později četl tento a jemu podobné komentáře. Když jsem ten den jel domů tramvají a viděl jsem nastoupit mladého muže s jarmulkou, vzpomněl jsem si navíc, že podle našich sdělovacích prostředků podporuje tvrdý postup proti Libanonu údajně přes 90% Izraelců. Muž stál přímo proti mně, takže jsem si až za chvíli všiml, že za ním postává malá slečna. Každou chvíli se ho na něco ptala, jak bylo vidět z tahání za rukáv jeho košile. Měla velké hnědé oči, které jemně šilhaly a dívala se přitom na něj tak, jak jen dcerušky dovedou. Pak se na kratičkou chvíli její pohled setkal s mým a já jsem cítil, že jsem nahraný.

Cítil jsem, jak se moje rozhořčení, před chvílí ještě tak palčivé, rozplývá jako dým. Moje myšlenky se na chvíli skoro zastavily, snad až na jednu jedinou, která bude možná mnohým připadat kacířská:

Vy všichni, kteří se držíte litery Písma, buďte nanejvýš obezřetní, kdykoli podle něj chcete jednoznačně uvažovat, jednat, či dokonce dělat politiku. Můžete paradoxně mluvit o štěstí, ne-li o požehnání, když vás při jeho výkladu přepadnou pochyby. Poznáte pak dříve či později, že Duch se skrývá i jinde než v liteře Písma. A nezapomínejte přitom na děti. Řeknou vám toho hodně, někdy aniž by promluvily.