Dvouletou základní vojenskou službu v Táboře jsme ukončili výstavou obrazů a kaligrafických básní, na již uvedených materiálech v baště Kotnově striktním zákazem. Nebylo to tak nejhorší ohodnocení mé tvorby. Toto tehdy módní hodnocení přetrumflo i kladnou kritiku v novinách.

Od roku 1964 nastalo politické tání i v umění. Mohli jsme studovat i surrealismus, obdivovat Dalího originály a Picasso byl taky publikován a vystavován, ne jenom jeho pověstná holubice.

První dny civilu, bez koruny, s plátny i barvami z vojny, jsem začal tvořit ve stodole, v dislokačním prostoru, který ovládal uliční výbor. Proti tehdy oblíbenému nařčení z příživnictví jsem vstával o páté hodině ráno a rozvážel dvoukolákem mléko, abych mohl od osmi pracovat v atelieru. V občance jsem razítko bohužel neměl, takže při jakékoliv šťáře jsem končil na šilcovně. Prožil jsem jeden rok všemožných experimentů, až mně otec dohodil první kšeft. Začala moje spolupráce s architektem.

Brzy jsem se vypracoval k větším zakázkám, až si mě všimli z investičního oddělení města Brna. Dělal jsem převážně ze dřeva, sochy, reliéfy a předělové stěny do restaurací, hotelů, kulturních domů, škol i slovenských Kolib. Mnohé zakázky z kovu a nebo keramické jsem navrhl a nechal dělat. Grafické práce jsem mohl dělat doma a ne ve studené stodole.

I když moje matka brala jedenáct set korun měsíčně nadvakrát a otec podobně, octl jsem se v desetitisícových honorářích. Ty mně ochotně docházel zvěstovat "můj tajnej" v kožeňáku se slovy: "dnes vám přišlo na konto třináct tisíc. Co s nimi budete dělat?" "Fajn, už jsem se ptal v bance třikrát a furt nic. Tak vám děkuji za informaci." Dalo by se říci -- taky byli k něčemu dobří.

Jak finance hlídali tajní, tak i zakázky. Ty musely být schváleny Svazem výtvarníků, kterému předsedala komise. Architekt, malíř, sochař a grafik, většinou starci prvorepublikoví.

V roce 1968 s Pražským jarem tito starci potřebovali omladit, a aby byli pokrokoví, mě požádali, abych udělal výstavu svých prací a po té, že mě vezmou do Svazu. Kšeft plodí kšeft, tak jsem nepotřeboval Svaz. Kámoš, Aleš Lamr ze stejné umělecké školy a stejně stár zůstal v republice a hned ho do Svazu přijali. Trochu se drcl o víru, takže oni si moc nepomohli, ale on ano.

Obrat v tomto roce jsem měl už čtvrt milionů korun. V tomto létě jsem se z italské studijní cesty nevrátil. Nedodělané zakázky otec přenechal spřáteleným výtvarníkům a atelier během roku vyprodal za sto tisíc korun.

Švýcarské hranice jsem projel se svojí škodověnkou 17. září roku 1968.

První rok hlad, bída a nemocnice. Dalších deset let, víc než bída. Moje pozdější tiskárna a prodejna s českými knihami byla všem Čechoslovákům ve Švýcarsku známa. Tu jsem nedávno úspěšně zavřel. Proč úspěšně? Bez ztrát a dluhů.

Ale žádné bohatství, pane faráři a poslanče, ale tehdá, kdo ví?