29. 8. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
29. 8. 2006

Michal Viewegh: Vybíjená

Když chceš něco vědět, tak se neptej

Michal Viewegh, Vybíjená, Petrov, Brno, 2004, ISBN 9-788072-271917, 222 stran

V pořadí čtrnáctá Vieweghova knížka přináší pomyslný zlom v autorově tvorbě. Jde o zlom tematický i strukturní.

Zastavím se u samotného titulu, protože hraje ve významově-tematické výstavbě románu klíčovou roli. Arthur Schopenhauer ve svých úvahách postuloval, že název by měl být shrnutím, jasně čitelným jménem textu, aby čtenář hned od začátku tzv. věděl do čeho jde, když se pouští do čtení. Tento požadavek Vybíjená splňuje bezvýhradně. Nezavádí recipienta úmyslně na špatnou stopu, ale metaforicky pojmenovává klíčovou dimenzi knihy. Autor naplňuje pojem vybíjené přinejmenším dvojím obsahem. V prvním řádu jde o význam doslovný, referující k dětské hře s balónem. V metaforické rovině je pak přenesen na život postav románu, přičemž vybití znamená smrt.

"Už víš jak se to bude jmenovat? ptá se Veronika. Vybíjená. Copak to je o vybíjený? říká překvapeně. Jasně, je to takovej Metráček pro dospělý. Ne, vážně. O čem to je? Za chůze přemýšlí, tuhle otázku si vlastně ještě nepoložil. O vybitých lidech. a o těch co se v životě našli. A těch je v románu kolik? Těch, co se našli? Autor se zastaví a začíná počítat: zvedne palec pravé ruky -- a zaváhá."

str. 209

Ukázka je zároveň dokladem metatextuality a antiiluzivnosti, hojně používaných v období postmoderní fikce. Ve vybíjené se opět setkáváme s dnes velmi oblíbenou vypravěčskou polyfonií, jakousi noetickou mozaikou, která se postupně skládá aktem vyprávění vypravěče a postav. Na scénu příběhu vstupuje šest figur různých názorů a povah. Dvě z nich jsou ženy a zbývající část tvoří jejich mužské protějšky.

Podobnou půlící čáru Viewegh vede mezi autonomními vypravěči v ich formě (Hujerová, Skippy, Tom) a fokalizátory (Jeff, Eva, Autor) upozaděného heterodiegetického vypravěče první narativní roviny, jehož perspektiva je úmyslně omezena.

Volba odlišných vypravěčských strategií pomáhá dynamizovat samotný akt vyprávění, důmyslně jej segmentuje na úseky různých vypravěčských pozic, čímž dodává celkové naraci punc objektivnosti a plasticity.

Samotný děj příběhu je poměrně všední. Je jím život sám ve svých projevech. Autor se zaměřuje na čtyři zásadní období lidského života, kterými jsou zrození, dospívání, stárnutí a umírání. Dominantně zaostřuje svou pozornost na dospívání a stárnutí, které mu slouží k vybudování kontrastu. Konfrontuje naivní představy mládí s realitou životních zkušeností a zklamání po čtyřicítce. Zároveň provádí vzájemnou konfrontaci obou životních etap.

Období pubertálního a adolescentního věku je Vieweghem bráno jako determinanta ovlivňující další životní osudy. Jako období, které i po svém odeznění stále působí na vytváření identity hlavních protagonistů. Období prvního ujasňování si životních hodnot a priorit, navazování intimních vztahů, profesní profilace atd. Stárnutí je na stránkách románu dozvukem mládí, odrazem v zrcadle vzpomínek, retrospektivní konstrukcí osobních dějin hrdinů knihy.

Rovina postav je koncipována hned trojím způsobem. Za prvé jména hrdinů plní funkci kompoziční, jsou použita jako názvy kapitol. V druhém řádu jde opět po viewegovsku o postavy typizované, typy vytvořené shlukem několika výrazných charakteristik připsaných daným postavám. Opět k nám z textu promlouvají zakomplexované šeredky a extrémní krasavice, nevyléčitelní recesisté, sportovní machos a autorské klony.

Ovšem postupem času zjišťujeme, že tyto typy nejsou statické povahy, ale vyvíjejí se, čímž se i v třetím řádu dostatečně individualizují. Podobně jako období středního věku a dospívání, jsou i postavy kladeny se svými charakteristikami kontrapunkticky, kontrastně a antipodicky. Krásná Eva se všemi pěti P versus Hujerová - outsider třídy. Kontrast natolik zjevný, že na první pohled působí až kýčovitě. Kýčem by byl, kdyby se za ním neskrýval hlubší autorský záměr.

Všemi předpoklady zvýhodněná Eva svého postavení nedokáže využít, zájem ctitelů ji odrazuje a znechucuje a dokonce ji přivádí do stavu, kdy není schopna seberealizace v partnerském vztahu. Očekávání třídního kolektivu a společnosti ji nutí hrát, role o nichž není přesvědčena, že jsou v souladu s jejím ustrojením.

"Říkala si, že zažívá pravý opak toho, co většina dívek v jejím věku: před rodiči předstírá, že sex existuje. Přitom o něm (a koneckonců ani o ní) mnoho nevěděli."

str. 84

Hujerová taktéž hraje povinné společenské role, za každou cenu se snaží být respektovanou členkou třídní společnosti. Tato touha ji vede k fabulacím, vytváří si fiktivního přítele, aby došla uznání mezi spolužačkami.

"Je půl osmé a já musím do zítřejšího rána dotvořit svého zatím až příliš neurčitého chlapce: jeho postavu, výšku a váhu, jeho vlasy, oči (hnědé? nebo radši zelené?), hlas, chůzi. Měla bych znát číslo jeho košile i číslo bot. Musím umět... Nutně zkrátka potřebuju, aby ta nevěrohodná fiktivní postava jménem Libor v mých příštích vyprávěních skutečně ožila a Marii, Tomovi a všem ostatním ukázala... co vlastně? Jak moc jsem zoufalá?"

str. 74-75

Je nešťastná, krása se pro ni stává měřítkem všech hodnot, kráse podřizuje úplně všechno. Dvě dívky v odlišných pozicích putují fabulí za svým osudem, který je nevyzpytatelný. To, co se na začátku zdá jako výhoda, je v jiné fázi života spíše přítěží, začátkem konce. Eva upadá do izolace a osamění, není zvyklá na sobě pracovat, není cílevědomá a stává se permanentně nešťastnou.

Hujerová právě díky svému počátečnímu znevýhodnění v sobě nachází životní energii a cílevědomost, které jí nakonec přinesou i kýženého partnera, profesní úspěchy, zájem ze strany mužů a rodinu.

Kontrast mezi Hujerovou a Evou ale není absolutní. V jednom aspektu jsou si obě rovny hned už ve školních lavicích, a totiž v předstírání. Obě musejí hrát role, nasazovat si masku přetvářky. V této souvislosti mě napadá zajímavá paralela s dobou, v níž hrdinové (i mužští) sbírali první životní zkušenosti, s obdobím normalizace. Stejným způsobem, i když v mnohem hrůzostrašnější podobě, nutil režim hrát své občany absurdní dramata.

Mužské postavy jsou taktéž konstruovány typizovaně. Tom zosobňuje největší autorskou sebeprojekci. Sám je rovněž spisovatelem, má mladší ženu atd., ale není postavou přímo autobiografickou. Ztělesňuje element intelektuálství, nedosažitelné romantické lásky na celý život s tragickým koncem, filosofujícího cynika s křehkým nitrem. Jeff je vykreslen do podoby svalnatého sportovce, nenapravitelného egoisty, zhrzeného manžela a paroháče s kukaččím dítětem v rodině. Skippy dodává příběhu náboj nevázané odlehčenosti, bizarnosti a infantility. Třídní vtipálek se ovšem ve skutečnosti potýká s obrovskými problémy se svou sexualitou, neschopností mluvit otevřeně i před svými nejlepšími kamarády. Posledním maskulinním aktérem je postava autora. Proporčně se jeho hlas nemůže rovnat ostatním. Je spíš zastřešujícím mluvčím, jenž potvrzuje z pozice své, jakoby vypravěčské autority fikční fakta románu. Je druhým způsobem autopsie reálného autora ve světě postav knihy.

Čas příběhu není uspořádán chronologicky. Syžet románu se proplétá různými časovými rovinami. Viewegh je schopen pracovat s nelehkým utvářením zápletky. Některé informace podává čtenáři hned, jiné úmyslně zamlčuje, aby je v pravý čas osvětlil. Jeho schopnost udržovat napětí, odhalovat nečekané souvislosti, pracovat s tajemstvím a postupnou "nabalující" technikou charakterizace postav z něj ve Vybíjené dělá opravdového mistra svého řemesla.

Tak například spolužačka hlavních postav je v textu od začátku striktně dezignována, pod přezdívkou Větev. Až v polovině knihy se ozřejmí její totožnost s postavou tragicky zemřelé postavy Ireny. Zdvojená identita je zároveň demonstrací dvojího života hrdinů. Jednoho v třídním kolektivu pod přezdívkou a druhého mimo něj. Souvislost obou hledisek je postavami plně reflektována až na konci vyprávění, ve chvíli posledního abiturientského srazu. Až teprve tam jsou (spolužáci) schopni odlišit rezidua třídních fenoménů od lidské podstaty svých vrstevníků.

Hra s časem a kompozicí je pro Viewegha standardní normou. I ve svých literárně méně vyspělých knihách nejrozmanitějšími způsoby experimentuje se syžety, dějem a časem, variuje tradiční formy, překračuje žánry a podobně. Vybíjená však v sobě nese i silné téma, silně autentickou výpověď, která z ní dělá něco víc než bezduchý produkt.

Jedním z nesporných kladů Vieweghovy tvorby je její sociologická hodnota. Pokud budeme uvažovat literárněhistorickou charakteristiku devadesátých let, neobejdeme se v ní bez Vieweghových knih. Jeho texty jsou prosyceny reáliemi a všedními situacemi začínajícího kapitalismu v České republice. Postavy vyhovují všeobecně sdílené představě o člověku dnešní doby. Autor se nese na vlnách kolektivního vědomí, sdílených představ, kulturních vzorců. Umí oslovit a přitáhnout čtenáře, protože jim nabízí svět dobře známý, velmi lehce identifikovatelný a tím pádem iluzivně autentický.

Ve Vybíjené je obdobná strategie upozaděna. Vypravěč (vypravěči) už nemají takovou potřebu vést čtenáře určitým předem daným a takzvaně správným směrem. Životní hodnoty se v průběhu knihy díky vypravěčské polyfonii diskursivně prolínají a sebepřehodnocují.

Životní pocit "happy and free" je nahrazován životním realismem a nostalgií. Podobnou nostalgií, jaká je v knize Milana Kundery Ignorance, jen s tím rozdílem, že Kunderovi emigranti touží po domově, kdežto Vieweghovy postavy po ztraceném mládí.

Možná jsem nezvolil přiléhavé přirovnání, protože Kundera emigrantsví tematizuje v mnohých variantách a asi se nedá jednoznačně říct, zda hlavní hrdinka Irena odpovídá mému popisu, ale budiž mi omluvou, že má práce se má vyjadřovat k úplně jiné knize, totiž k Vybíjené.

Vybíjená je ve své podstatě knihou bilanční. Autor a hrdinové příběhu rekapitulují, ohlížejí se zpět za uběhlým životem a hledají smysl své existence. Zároveň je Vybíjená druhem polemiky s předcházejícími autorovými texty. Polemikou s dobou představovanou reklamními slogany, pasivním diváctvím, egocentrickým sobectvím, přepychem a blahobytem, jenž vzal člověku schopnost radovat se z maličkostí.

"Diváctví je náhražková emoce. Jenom to odvádí pozornost od toho, co je v životě podstatný. Stejně jako počítačový hry, diety, plovoucí podlahy a podobný kraviny. Jeff by vám mohl vyprávět. Ten sportoval tak dlouho, až prohrál celej život."

str. 110

Veřejný i soukromý prostor je přeplněn nepotřebnými informacemi.

I v této knize se Viewegh vyhýbá nadměrné ideologizaci. Životní neúspěchy a prohry nejsou zaviněny režimem, ale charakterovými vlastnostmi postav.

" To jsme my, plácnu hloupě. Husákovy děti. Nelži si do kapsy, pitomče, odpoví Hujerová příkře. Tvoje životní tragédie s žádným režimem nesouvisí. Koneckonců má pravdu."

str. 208

Jedinou politicko ideologickou pasáží je promluva otce Hujerové srovnávajícího disciplínu v autobusech za komunismu a v demokracii.

"Po revoluci se to začíná měnit. Kázeň podle táty hrozně upadá. Lidé jsou čím dál drzejší."

str. 192

Nutno ovšem podotknout, že i zde se autor drží v mezích osobní zkušenosti. Společenské změny jsou zobrazovány vždy a pouze jenom v kontextu osobního života postav, přičemž se nejedná o žádnou popisnou taxonomickou teorii morálky, ale situační hodnotové soudy, životní moudra osob. Jasný ideový střet, tolikrát traktovaný v předlistopadové beletrii, kde proti sobě stál jedinec na jedné straně a komunistická diktatura na straně druhé, ve Vieweghových prózách nenajdeme.

Svět a postavy v nich nezápasí s žádnou ideologickou doktrínou, nepronášejí filosoficko meditativní promluvy ani se společensky neangažují. Jsou zaměstnáváni sami sebou a svými vztahy s bezprostředním okolím.

Nechtějí měnit svět, ale jen svůj vlastní život. Jejich životním prostorem jsou malé osobní dějiny člověka. Velké dějiny států, revolucí, národů v textu nemají místo. To ale neznamená, že jsou ve svém jednání autonomnější než například hrdinové zmíněného Milana Kundery. Troufám si tvrdit, že je tomu spíše naopak. Soubory komplexů, vzešlých z diktátu komerční módy smíchané s kulturními předsudky, tradičními rolemi a patologií třídního kolektivu jsou v konečném důsledku ještě více svazující než mříže komunistické "ZOO".

Zvláště pak třídní kolektiv působí na hrdiny destrukčním vlivem. Většina z nich není schopna být sama sebou. Nemohou mluvit upřímně, permanentně hrají hru, vytvářejí iluze o sobě. Ocitají se v komunikačním vakuu, které se postupem času prohlubuje a přetrvává mezi nimi i mnoho let po ukončení středoškolských studií. Třídní kolektiv, jakožto nositel závazného étosu hraje v životě postav dominantní roli a nahrazuje schéma jednotlivec versus státní ideologie, modelem já versus sociální skupina, v tomto případě třída.

Tím, že Viewegh přímo neakcentuje společenské posuvy, ale setrvává u osobní zkušenosti, dozvídáme se o stavu společenské struktury řadu podstatných informací. Jde v podstatě o odlišný způsob kompozice stavěný zdola, od nejmenších prvků, které tvoří celek. Hrdinové se v knize sice přímo ideologicky nevyslovují, avšak text a světy postav v něm ideologií disponují. Jejich ideologií je žádná závazná ideologie.

Jazykem Vybíjené je směsice obecné češtiny s češtinou spisovnou, kterou používá vypravěč. Autor se pravděpodobně snažil oživit postavy tzv. hovorovou mluvou, ale docílil pravého opaku. Chudý slovník pásma postav i vypravěče, v němž absentují metaforická vyjádření, se stává jednolitou masou nezajímavého vyjadřování.

Stylisticky jsou postavy nivelizovány. Jazykový fond postav je téměř totožný. Převaha dokonavých sloves žene děj příběhu kupředu. Autor tíhne k přitažlivé zápletce, které podřizuje i ostatní roviny textu. Vtírá se ale otázka, jestli nebylo možné děj více temporalizovat vložením drobných digresí a odboček. Výsledný tvar se příliš žene k rozuzlení, k jasnému vyznění, k předem zkonstruovanému závěru. S jistou mírou nadsázky tvrdím, že největší slabinou knihy je její závěr, kterému je účelově podřízena celková koncepce syžetu. Situace se až příliš okatě skládají v celek a tím narušují spontaneiitu textu. Forma si podrobuje obsah, linie příběhu podmaňuje všechny kapitoly. Výsledek je prosycen zápachem účelovosti a vykonstruovanosti.

V závěru bych chtěl zdůraznit, že i přes všechny výtky Vybíjenou považuji za snad dosud nejlepší Vieweghovu knihu. Je čtivá, humorná až sarkastická, ale zároveň nostalgická a v porovnání s ostatními autorovými texty i hluboká. Pořád ale nepatří mezi knihy, k nimž bych se rád vracel. Viewegh by se možná měl lépe řídit pomyslným mottem svého románu: "Když chceš něco vědět, tak se neptej." Já říkám: "Když chceš něco opravdu sdělit, tak o tom nepiš přímo."

                 
Obsah vydání       29. 8. 2006
29. 8. 2006 Lidé, kteří mají takové štěstí jako my, nepotřebují odvahu
29. 8. 2006 Odarčenková znovu zakazuje Štěpán  Kotrba
29. 8. 2006 Jimmy Carter: Tony Blair je povolný a podlézavý
29. 8. 2006 Amerika zavádí všude biometrické průkazy
29. 8. 2006 Neonacista Tobiáš konečně končí u policie, kdy se k němu vyjádří domovská strana - KDU-ČSL? Štěpán  Kotrba, Jiří  Asher
29. 8. 2006 Katrina po roce -- využitá příležitost Helena  Franke
28. 8. 2006 V Americe rostou zisky podniků, ale platy zaměstnanců se nezvyšují
29. 8. 2006 19. XII. Petr  Borkovec
29. 8. 2006 Jaké bylo pozadí útoku na Kateřinu Jacques? Štěpán  Kotrba
2. 5. 2006 Strana zelených nehovoří ve svém tiskovém prohlášení pravdu
29. 8. 2006 Michael  Marčák
28. 8. 2006 Mastery nového seriálu televize BBC ukradeny v Budapešti
28. 8. 2006 KDU-ČSL nemůže porušit své předvolební sliby Boris  Cvek
29. 8. 2006 Máme v české politické oboře do předčasných voleb odtroubeno? Miloš  Dokulil
29. 8. 2006 Hegemonie nebo přežití podle Noama Chomského Jitka  Baumanová
29. 8. 2006 Hromadné vraždění v Kongu, které nikomu nevadí Daniel  Veselý
28. 8. 2006 Protiraketová obrana USA: XBR a SBX radary Stanislav  Kaucký
29. 8. 2006 Když chceš něco vědět, tak se neptej Aleš  Merenus
28. 8. 2006 Antikomunismus jako (jediný) program Stanislav  Křeček
28. 8. 2006 Nechci komunismus Britských listů!
28. 8. 2006 Keith Richards z Rolling Stones vyšetřován, že si zapálil na jevišti
28. 8. 2006 Ratzinger chce přijmout "teorii inteligentního designu"
28. 8. 2006 Ministerstvo průmyslu a obchodu poskytuje zahraničním investorům miliardové investiční pobídky, aniž se zabývá hodnocením jejich ekonomické návratnosti
28. 8. 2006 Ideologická neústupnost za každou cenu? Jan  Čulík
28. 8. 2006 Google o vás ví všechno
28. 8. 2006 Telefon do nebe Stanislav  Heczko
28. 8. 2006 Pragmatismus Miroslava Kalouska Luboš  Zálom
27. 8. 2006 Vynalezla irská technologická firma energetické perpetuum mobile?
28. 8. 2006 Půl století od zákazu Komunistické strany Německa Richard  Seemann
28. 8. 2006 Zprovozněn tajný systém automatické kontroly státních poznávacích značek na silnicích
28. 8. 2006 Jiný svět je možný Jan  Čulík
28. 8. 2006 Czechtek British style?
2. 8. 2006 Cizí protiraketová základna v Česku? Stanislav  Kaucký
28. 8. 2006 V britském zdravotnictví umírají v důsledku chyb lékařů ročně tisíce osob
28. 8. 2006 Lži PR a zuřícího Štěpánka Štěpán  Kotrba
28. 8. 2006 Kámen není v Zimbabwe tradiční materiál Bohumil  Kartous
6. 8. 2006 Hospodaření OSBL za červenec 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
29. 8. 2006 Když chceš něco vědět, tak se neptej Aleš  Merenus
15. 8. 2006 Národní literatura je jen jedna Miroslav  Vejlupek
11. 8. 2006 Poezie a masmédia: O lkaní básníků nad vlastním údělem Boris  Cvek
10. 8. 2006 Dopis pro Britské listy Petr  Štengl
8. 8. 2006 Poezie jako oběť doby Michal  Černík
8. 8. 2006 O básnivosti pod Čerchovem vzklíčené Miroslav  Vejlupek
26. 7. 2006 Ztráty a nálezy Pavel  Janoušek
26. 7. 2006 Básník, jemuž věřím Miroslav  Vejlupek
10. 7. 2006 Ztrácí se povědomí o významu Jan  Čulík
19. 6. 2006 Kunderův román Totožnost v českém překladu   
12. 6. 2006 Zemřel nám pan Fischl Tomáš  Koloc
28. 5. 2006 Zemřel spisovatel Viktor Fischl   
9. 5. 2006 Ruptura duše Irena  Zítková
12. 4. 2006 Spisovatelé senioři v elektronickém médiu Miroslav  Vejlupek
11. 4. 2006 Květnové ceny Václav  Dušek