Vyšetřování ztráty třídní knihy

1. 9. 2006 / Jaromír Máša

Již dávno jsem chtěl napsat něco o jakýchsi nutných, možná nevědomých, možná potlačovaných, zastrčených a zašantročovaných, nicméně potřebných, ba nutných úhelných nebo základových kamenech či postfilozofických zásadách, na nichž mimo jiné také mohou spočívat zógenante stranické ideologie respektive řezanka z nich, která má podobu postžurnalistické manipulátorské břečky.

Jak říkají katolíci, ďábel nic nevymýšlí, ďábel se jen opičí po pánu Bohu a z rukou mu vycházejí jakési beztvarosti, deformace, karikatury, oponentury, pitvornosti a potvornosti. V tomto mají lidovci svou pravdu, když s komunisty nechtějí mít nic společného. Obávám se však, že zůstávají naneštěstí jen na povrchu.

Nevím, komu by se chtělo sedět 12 i více hodin denně v začouzené podkrkonošské chalupě a tkát a tkát a tkát a nakonec se svalit na pec. A pak se hádat s faktorem o mzdu. Boháči vždycky ze sebe dělají chudáky a dušují se, že nemají peníze, nemají totiž nikdy dost peněz. O neotesaném Otesánkovi, to je o nich. Nedomnívám se, že by naši klasikové lhali. Neměli k tomu důvod. Nevím, komu by se chtělo sedět u pásu, lhostejno zda ve výrobě fordek anebo konfekce. Jinými slovy, socializmus i komunizmus má nějaké reálné základy, a kdo by to chtěl popřít, tak je prostě slepý na levé oko, možná na obě. A přehrávat tyto nominálně dehonestující práce na jiné momentálně hospodářsky slabší národy, nemohu si pomoci, to není fér plej.

Asi jsem si jako kluk neplatil ze své kapsy starou řečtinu nadarmo. Jedno poučení z antiky lze shrnout do selské pravdy: "všeho s mírou". Ve společenském měřítku to lze aplikovat následovně: málo lidí -- malé sociální rozdíly, hodně lidí -- velké sociální rozdíly. A řekněte mi, že to neplatí. V životě jsem neslyšel nic o "vládní letce" nizozemské královny. A že má peněz jako želez. V rakouském železničáři jsem jednou viděl fotku rychlíkového vozu švédského krále -- no, lepší jídelní vůz s pianinem. Ve starověkém Římě se projevovaly sociální rozdíly celého impéria. Byly tedy větší, než italské, byly imperiální. A zůstaly italským dědictvím. Podobně i u jiných evropských ex-impérií.

Nemám čas to studovat, jak by se slušelo -- fundovaná politika (a jiná by neměla mít nárok na existenci) čili politická kultura, je věc drahá -- ale něco mi říká, že zdrojem požadavku rovnosti nebyla jen francouzská revoluce (na to se kupodivu dost zapomíná, možná vědomě) ale také právě Itálie (karbonáři, Garibaldi, KSI byla dost silná a žije dál pod názvem Partito Democrata di Sinistra), jinými slovy, že socializmus a komunizmus není jen Marx, Engels, Lenin, Stalin a Mao, že to je jen jednou jeho větví. Kde se vůbec bere ta myšlenka, pro někoho nesmyslné, rovnosti občanů před právním zákonem (tj. rovnosti víceméně fyzické) - zřejmě v antice - a rovnosti osobností před Bohem (tj. rovnosti víceméně metafyzické) -- no zřejmě v křesťanství, dokonce ve všedním křesťanství. Že se instituce těmto zásadám zpronevěřily, třebaže tu občas byly varovné hlasy (např. sociální encyklika papeže Lva z konce XIX.století), to je záležitost lidská. Na jedné straně rychlé vystřídání pravoslaví bolševizmem a na druhé straně bolševické pronásledování konkurenčního křesťanství, respektive v marxistickém zobecnění, jakéhokoliv náboženství, je toho významným svědectvím. Ne nadarmo je ve švédské učebnici religionistiky (kal to jinak nazvat?) pro střední školy vedle křesťanských denominací, buddhizmu, islámu, hinduizmu také marxizmus.

Noční ptáky znám jen ze zoologické zahrady, v přírodě jsem nikdy žádného, ani toho menšího neviděl. Zdaleka bych ale lidovcům nevytýkal jejich levotočivou čtverylku. Chtějí-li opravdu mít ještě něco společného s křesťanským: "Požádá-li tě někdo o košili, přidej mu kabát", a nemají-li sílu k prosazení těchto idejí do vlastního programu, pak jim toho už mnoho jiného nezbývá. Ve své hermeneutice jsou přinejmenším o století pozadu. A je to škoda, v roce 1990 měli v rukou maršálskou hůl, dnes nemají ani maršálskou sirku.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.9. 2006