Klasická teze říká, že vědní disciplína je definována předmětem a metodou svého zkoumání. Věda má také svůj pojmový a kategoriální aparát a svou historii. Věda se vyvíjí v návaznosti na proměny předmětu svého zkoumání a na vývoj jeho reflexe. V případě, že se jedná o vědní disciplínu, která se nezabývá abiotickým či biotickým výsekem jsoucna, ale společností a člověkem, je charakter interakce mezi subjektem a objektem poznávacího procesu složitější.

V takovém případě objekt zkoumání není pouze v roli nositele vlastností zkoumaného předmětu, ale je současně strukturovaným subjektem se svými zájmy vůči vědní disciplíně a vůči jí prezentovaným výsledkům. Reflektovaná realita reflektuje reflexi sebe a svou reakcí ji ovlivňuje.

Vedle gnozeologické funkce politických věd se objevuje funkce instrumentální - racionalizující a zefektivňující působení ve společnosti a na společnost, funkce ideologická a apologetická. K vědním disciplínám, u nichž již z jejich podstaty probíhá permanentní svár mezi gnozeologickou a ideologickou funkcí patří politologie. Politologie má ze společenských věd nejblíže k mocenským strukturám, které od politologie očekávají, když ne podporu svých mocenských zájmů, tak alespoň její neutrální pozici. Specifický vztah politologie a moci je objetím hrozícím zadušením. Autentická politologie je ohrožením moci a realizace moci je ohrožením autentické politologie. Intimní objetí moci a politických věd vede jsme mohli pozorovat na podobě marxismu v  "reálném socializmu". O nebezpečnosti a houževnatosti pokleslých ideologií vyprodukovaných mocí svědčí právě příklad marxizmu. Paradoxně a ve svém zájmu současná politická elita tuto pokleslou podobu marxismu dále oživuje. Pro nemyslící a nevzdělávající se část české populace je K.Marx a marxizmus do dneška to, s čím se seznámili v "reálném socializmu".

Z fyziky víme, že hmota si vytváří svůj časoprostor, avšak nejen hmota, ale každá entita přirozeného světa má svou temporalitu a je umístěna ve svém prostoru. Vědní disciplína musí mít ve svých východiscích zakomponované časové hledisko a relevantní jevy zkoumat v jejich proměnách v čase. Jiná je temporalita geologických procesů a jiná je temporalita společnosti a společenských procesů. Pokud vědní disciplína nesleduje realitu v jejích proměnách, hrozí nebezpečí, že namísto poznávání a reflexe zkoumaného výseku reality, postupně se redefinuje vůči umělé skutečnosti, vytvořené a stále reprodukované vlastní vědní disciplínou. Vztah mezi vědou a realitou se obrátí, věda nezkoumá realitu, ale produkuje ji, respektive umělou realitu, vzniklou výkladem-konstrukcí reality a následně zkoumá svůj virtuální produkt. Do této fáze se částečně dostávají vědy o společenské a především politické realitě, včetně politologie.

Společenské vědy v rámci karteziánského paradigmatu usilovaly o co největší přiblížení přírodním vědám, zvláště nejklasičtější přírodní vědě - fyzice. Porovnejme proto přístup k realitě a k předmětu zkoumání fyziky a věd zabývajících se společenskou a politickou realitou. Díky experimentálním zařízením vyšší technologické generace a kumulování empirických poznatků spolupracující komunitou fyziků, dostala se fyzika v  20.století do situace, kdy rámec dosavadních teorií byl pro vysvětlení nových poznatků příliš úzký a přední fyzici se od elementárních experimentálních poznatků obrátili ke kladení zcela základních otázek o existenci hmoty a fungování vesmíru. Hledání odpovědí přineslo nejen novou fyziku, ale přineslo zásadní metodologické a teoretické stimuly pro další vědní disciplíny, včetně filozofie.

V porovnání s fyzikou tím více vynikne odlišný vývoj reflektování společenské a politické reality. Akademická a vědecká dráha je stále více standardizovaná, formalizovaná a byrokratizovaná. Existují přesně dané počty příspěvků na konferencích, článků v časopisech, publikací, citací, které je třeba získat k dosažení jakéhokoliv postu, hodnosti, titulu. Těchto parametrů akademické dráhy se daleko snáze dosahuje publikováním názorů, metod zkoumání, poznatků, tezí, které jsou v akademické obci a ve společnosti přijaty. Podobně jako všeobecné přijetí estetické normy v umění, přijetí normy-názoru, poznatku ve vědě trvá určitou dobu a vedle gnozeologických postupů je také produktem osobních a skupinových zájmů.

Nový avantgardní postup v umění destruuje vládnoucí estetickou normu, narušuje stereotypy uměleckého vnímání a v pragmatické rovině ohrožuje ekonomické, společenské a politické zájmy nositelů předchozí normy. Podobně je to i ve vědě, jak mechanizmy změny paradigmatu popsal T.S.Kuhn ( Kuhn, 1997).

Vedle T.S. Kuhnem popsaných mechanizmů změny paradigmatu existují v politických vědách ještě mechanizmy interakce mezi vědou a jejími nositeli a politikou a jejími představiteli. Změna moci v české společnosti znamenala také změnu vědecké reflexe politické reality. Vzhledem k tomu, jak blízko k mocenskému převratu se nová politologie konstituovala, její reflexe reality byla účelová a úroveň její reflexe byla zákonitě poměrně primitivní. Čím blíže k mocenskému převratu a k politickým bojům politické vědy mají, tím méně si zachovávají nadhled a tím více jsou nástrojem boje o moc. Poměrně v krátké době od převratu, částečně převzetím kategoriálního aparátu západní vědy, částečně vlastní reflexí politické reality, konstituovaly se základní teze o české politické realitě, široce sdílené politologickou komunitou a médii.

Každým dalším opakováním v médiích, na konferencích, v  publikacích se z  teze postupně stále více stává nevyvratitelná pravda, kterou je třeba opakovat či alespoň respektovat, jestliže chci být publikován, postupovat na vědecké dráze, nestat se enfant terible, persona non grata. A tak dospíváme k tomu, že se z teze stává axiom. Již nejde o závěr z nashromážděných empirických poznatků, testovanou hypotézu, ale o výchozí tezi, o které se nediskutuje, která je nevyvratitelná a na jejímž základě se teprve rozbíhá vlastní vědecké zkoumání. Tento axiom se stává limitujícím rámcem, svěrací kazajkou nového zkoumání reality, které je tak do značné míry již předurčeno anebo je určen výsek možných závěrů. Přihlášení se k těmto axiomům má obdobnou funkci jako značkování teritoria šelmami, přihlášení se ke komunitě, virtuální identifikování se s "kmenem".

Avšak zatímco teze o politické realitě se proměňovala v axiom, politická realita dále žila a proměňovala se v čase. Tyto dva procesy axiomatizace teze a vývoj politického a společenského systému probíhají divergentně, v čase se od sebe neustále vzdalují, axiom stále méně vypovídá o realitě a stává se mýtem.

Reflexe reality, včetně politické, se vždy opožďuje za skutečností. Politická realita se proměňuje nejen vývojem vlastního politického systému, ale také vývojem ostatních společenských subsystémů. Čím vyšší dynamika jejich vývoje, tím vyšší pravděpodobnost diskrepance mezi realitou a její reflexí, opožďováním reflexe. To je situace současné společnosti, která se výrazně proměnila, ale my máme obraz společnosti, která vlastně již neexistuje. Axiomatizace společenské a politické reality diskrepanci vztahu mezi realitou a její reflexí ještě umocňuje.

Současnou společnost charakterizují mýty a axiomatizace společenské a politické reality. Na základě mýtů a axiomů se konstruuje obraz společnosti a jejího politického systému, který velmi slabě odráží realitu. Mediální propaganda zpětně tento obraz implementuje do společnosti a vytváří tak tlak na konstrukci vědomí lidí a jejich prostřednictví na rekonstrukci reality ve směru mýtů a axiómů.

Čím více takovýchto axiomů a mýtů věda obsahuje, tím je menší pravděpodobnost, že bude přinášet výpovědi o zkoumané realitě, a tím je větší pravděpodobnost, že se stane akademickou disciplínou se svými autoritami, institucemi, časopisy a kodifikovanými postupy ke kariéře. Na svém vrcholu si disciplína vystačí sama v sobě a pokud její výpovědi o politické realitě neodpovídají realitě, tím hůře pro realitu. Subjekty uvnitř věd zabývajících se společenskou a politickou realitou se zabývají reflexí reality fixovanou v publikacích a článcích autorit dané komunity namísto vlastní realitou. Citace, komentáře k názorům a poznatkům autorit, analýzy jednotlivých závěrů a závěry ze závěrů druhých je pozice, která je bezpečná autorovi, i politickému establishmentu.

Celý tento proces probíhá pod implikativním i explikativním tlakem mocenských a ekonomických struktur a vede k absolutizaci apologetické a pragmaticky instrumentální funkce vědy. Tímto procesem se politické vědy samy stávají součástí vývoje společenské reality, kterou charakterizuje mimo jiné proměna vlivem médií a nových technologií a nahrazování reality její mediální konstrukcí. Není podstatná realita, ale to, co nám média jako realitu implementují do mysli.

Indikátorem široké implementace axiomů do společenského vědomí jsou např. subjekty, které jsou svým bytím zakotvené mimo skupiny, v jejichž zájmu jsou axiomy vytvořeny, a přesto na snahu o svou politickou likvidaci reagují obhajobou v rámci diskurzu, tvořeného systémem politických axiómů a mýtů. Takto postavena je např. obhajoba spisovatele A. Koeningsmarka

Britské listy, Koenigsmark, A. : Mezi židlemi aneb hra na černocha ZDE

Základní svoboda člověka je svobodná mysl a tedy osvobození z klece axiómů a mýtu o realitě. Proto, aby věda byla živým nástrojem poznávání reality člověkem a lidskou civilizací, je třeba, aby si neustále kladla fundamentální otázky vztahující se k předmětnému výseku jsoucna, reflektovala explikativní pohyb sledované entity v čase a hledala její implikativní řád tak, jak to prováděla fyzika ve 20. století.

Reflexe společenské a politické reality vychází z těchto požadavků jen velmi málo. Spíše jde cestou axiomatizace a vytváření mýtů. Uveďme příklady politických axiomů:

• Naše společnost, na rozdíl od jiných společností, je demokratická.
• Demokracie podle našeho vymezení je nejlepší a jediný správný způsob uspořádání a řízení společnosti. Ostatní společnosti ho musí přijmout a míra jejich vyspělosti je dána tím, jak dalece se blíží našemu pojetí demokratické společnosti.
• Před listopadem 1989 byla česká společnost totalitní, nyní je česká společnost demokratická.

Co to je demokracie v konfrontaci ideálu a měnící se společenské reality? Lze společnost známkovat digitálně, černobíle ano-ne; buď je společnost pouze totalitní anebo pouze demokratická? Lze složitý společenský systém definovat a popsat na základě jednoho či několika prvků, například způsobu, jak se dostává politická elita ke své exkluzivní pozici ve společnosti? Je možné říci, že pokud má volič možnost výběru z kandidátů několika stran, tak se jedná o demokratickou společnost?

V rámci politické kultury současné české společnosti je obtížně přijatelné definovat demokratickou a totalitní společnost, operacionalizovat je a empiricky postihnout pozici české společnosti, ne jako alternativní znak demokratická - totalitní, ale na kontinuální škále totalitní-demokratická společnost. Ne tedy apriorní vyhlášení axiomu "my jsme demokratická země", ale aposteriorní závěry s konkrétními poznatky z různých oblastí společnosti a z naplňování demokratických principů.

Jistě se i v české politologii či sociologii objevují snahy takto přistupovat k politické realitě. Avšak kolik existuje takto koncipovaných textů a jak se dostávají na veřejnost a do médií?

Trendy přetvářející politickou realitu

V současné postmoderní společnosti můžeme pozorovat trendy, které rozrušují demokratický charakter společnosti. Ve společnosti a zvláště v  mainstreamových médiích jsou však tyto společenské trendy, v rámci jednoho z těchto trendů, potlačování svobody slova, resp. alternativních názorů, přehlíženy či bagatelizovány.

Manipulativní chování médií negující svobodu slova je zřetelnější v extrémních případech. Extrémní případy chování médií, znemožňující naplňování principu svobody slova jedincům s mimořádným sociálním statusem, naznačují minimální šanci pro standardního občana.

Takovým extrémním příkladem je chování Mladé fronty dnes a Hospodářských novin (viz Zrna M. Paroubkův kosovský plán. MfD, 5. 12. 2005), které uveřejnily dehonestující článek o Janu Kavanovi a odmítly zveřejnit reakci Jana Kavana na tyto články. Jakou svobodu slova má potom občan, který nebyl předsedou Valného shromáždění OSN, ministrem zahraničí, místopředsedou zahraničního výboru Parlamentu a poslancem vládnoucí strany.

Absurdním příkladem jsou také mediální reakce na alternativní názory dokonce prezidenta republiky Václava Klause na fungování Evropské unie a na její vliv na demokracii či na funkci občanských sdruženích ve společnosti. V mainstreamových médiích není vedená kvalifikovaná diskuse s jeho názory, ale tyto názory jsou bez argumentů bulvárně znehodnocovány. Kdyby nešlo o prezidenta, pravděpodobně by reakce mainstreamových médií dostala podobu až mediální štvanice. Logicky se nabízí otázka, kdo je subjektem těchto procesů, omezování svobody slova a ovládání společnosti prostřednictvím médií?

O jaké procesy, proměňující společnost, a v řadě případů rozrušující demokratický charakter společnosti se jedná?

Princip subsidiarity a evropská byrokracie

V rámci Evropské unie je uznáván princip subsidiarity, to znamená, že rozhodovací kompetence jsou delegovány do místa, v němž probíhá proces, o němž se rozhoduje. Vychází se z toho, že kde existuje daný jev, událost pobíhá, tam jsou také největší znalosti a tedy také kompetence rozhodovat s vědomím konkrétních souvislostí. Teoreticky to znamená přesun moci z vlád národních států na regiony, z regionů na obce atd.

Ve skutečnosti Evropská unie postavila své fungování na produkci a kontrole neuvěřitelného množství norem na všechno. Normy na všechno, které vznikly v anonymním procesu bruselského úřednického molocha, likvidují rozhodování na všech stupních evropského organizmu, vyřazují lidského činitele ze života, resp. činí z lidí a ze subjektů veřejné správy pod tlakem sankcí z dálného Bruselu naplňovatele norem, na jejichž tvorbu nemají sebemenší vliv. Výsledkem není přesun rozhodování k lidem, ale výrazné snížení vlivu lidí na rozhodování. Výsledkem fungování úřednického molocha takovýchto rozměrů bývají absurdity, jako např. vyčlenění finančních prostředků na boj proti kouření a dotace v řádech miliard eur pěstitelům tabáku. Dalo by se říci, že vedoucí úlohu strany jsme vyměnili za vedoucí úlohu bruselského aparátu naplňovanou prostřednictvím zákonů, norem, kvót a předpisů. Poněkud jsme se dostali do pozice zeměměřiče K, který v hostinci podhradí čeká na signály ze Zámku. (Kafkam 1966)

Na nebezpečí byrokracie upozorňuje i K. R. Popper. "Je-li úkolem státu bdít nad rovností práv a povinností svých občanů, stává se státní moc pro svobodu nebezpečím.Tím nebezpečím může být byrokracie, která se stane vládnoucí třídou a tak ohrožuje nejen svobodu, nýbrž nakonec i rovnost a může je za určitých okolností zničit obě. Můžeme být zotročeni nejenom nějakým jedním diktátorem, takovým Mussolinim, Stalinem nebo Hitlerem, nýbrž i samotným státem, anonymní byrokracií." (Popper,Lorenz, 1997, s.121.).

Globalizace, nadnárodní korporace a eroze politické moci národních států

Globalizace je silně propojena s existencí a s fungováním velkých, většinou nadnárodních korporací. Jejich ekonomická síla se již dávno transformovala v politický vliv až politickou moc, která jim umožňuje reálně se podílet na utváření politických elit, ovlivňovat volby a legislativní proces.

V USA renomovaní politologové před posledními volbami prezidenta v médiích vyslovovali prognózy, že zvolen bude G. Busch, protože má na volební kampaň více peněz. Titíž politologové současně tvrdili, že nejdokonalejší demokracie je v USA. Fascinace tímto axiomem jim umožnila přehlédnout, že pokud rozhodují peníze a ne občané jedná se o oligokracii.

V českých poměrech vztah mezi politiky a korporacemi ukázal případ pozvání představitelů obchodních řetězců na oběd několika ministry. Představitelé korporací na oběd nepřišli, protože v uvedeném vztahu jsou ti silnější a mohou si takové chování dovolit a manifestovat svou sílu.

Reálný vliv na obchodní řetězce se naopak projevil v jiné kauze, kdy komerční televize ukázala na obrazovce prodej zkaženého masa. Následoval pokles prodeje masa a deklarovaná změna chování obchodního řetězce. Komerční televize jistě nevyvolala kauzu z "idealistických důvodů" , vždyť z obrazovky chrlí na diváka větší "svinstvo" než je zelené maso, ale důvodem nejspíš bylo, že obchodní řetězec nezadal reklamu, s kterou komerční televize počítala.

Politické elity, včetně vlád, spíše než zájmy občanů a voličů ve svém jednání vyjadřují zájmy korporací. Chování politiků vůči voličům je virtuální hra, v níž prostřednictvím médií přesvědčují veřejnost, že to co dělají, nedělají, a to, co nedělají, dělají.

Mediální manipulace a transplantace virtuálních produktů přirozenému světu

V současnosti jsme v mimořádně významném období vývoje lidské civilizace. Prostřednictvím digitálních technologií se utváří informační společnost. Z hlediska doby trvání lidské civilizace vlastně v několika vteřinách či v časovém bodu došlo k takovým civilizačně zlomovým událostem, jako je vytvoření nástavby lidského mozku (osobní počítač) a planetární propojení lidských bytostí prostřednictvím této technologické nástavby člověka a internetu, vytvoření infosfery a kyberprostoru, v němž se rozvíjí primitivní i sofistikovaný virtuální život. Tyto fenomény proměňují všechny sféry života společnosti, včetně politického systému. Fenomény, které dlouhodobě provázely politiku, v informační společnosti s masovým vlivem médií a kvalitativně novým působením nových technologií, dostávají nový význam a rozsah.

Dvacáté století je dobou, v níž neustále narůstal význam propagandy a jak narůstal význam propagandy, tak úměrně rostla snaha subjektů propagandy skrýt propagandistické působení na veřejnost. Zdálo se, že vrcholem propagandistického působení byla psychologická válka v rámci studené války.

Nové technologie ve spojení s  tradičními tištěnými a elektronickými médii však vytvořily možnosti nejen utvářet postoje a mínění lidí k jednotlivým tématům, zajímajícím politickou a ekonomickou elitu, ale implementovat lidem konstrukci reality a skutečný svět nahradit jeho virtuální náhražkou, samozřejmě odpovídající zájmům politických, resp. ekonomických elit.

Vytváření virtuální reality a její implementace veřejnosti navázalo na dřívější lidské činnosti jako je reklama, marketing, P.R. Procesem mediální konstrukce mysli postmoderního člověka jsem se zabýval v příspěvku "Revolta či virtuální existence" na semináři sekce sociální patologie MČSS v Bystřici pod Hostýnem, který se konal v Bystřice pod Hostýnem 5. - 7. 4. 2006.

Viz ZDE

Tyto aktivity s novými informačními a komunikačními technologiemi a v nových podmínkách globální společnosti rozšířily pole své působnosti a jejími produkty se staly revoluce, převraty, političtí vůdci (a to ve smyslu jak vyrobení nového, tak virtuální likvidace starého politického vůdce), transport produktu z virtuálního do přirozeného světa apod. Fenomén převrácení příčinnosti vztahu mezi realitou a jejím obrazem popisuje americký film Vrtěti psem.

Klíčovým v postmoderní politice informační společnosti jsou přechody mezi mediální a virtuální realitou na jedné straně a přirozeným světem na straně druhé. V těchto přechodech jsou významné manipulace s časem a prostorem. Např. mediálně a virtuálně je vytvořen obraz výsledků a průběhu voleb ve virtuálním časoprostoru, který je přednastaven dějům v přirozeném světě. Subjekty virtuálního produktu vstupují s dílčími podpůrnými mediálně zřetelnými aktivitami do dějů v přirozeném světě na podporu mediálního a virtuálního produktu, prostřednictvím připravovaných a připravených reálných subjektů.

Informace o události, uskutečněné v přirozeném světě a její interpretace, nevstupuje do mediálně a informačně prázdného prostoru, ale naopak, tento prostor je vyplněn virtuálním produktem již před uskutečněním události. Jednak časový předstih, jednak informační embargo informací z přirozeného světa, jednak vyzdvižení dílčích aktivit připravených subjektů v přirozeném světě, umožní společenskou akceptaci virtuálního produktu a její následné převedení do přirozeného světa, destrukci stavu, který je výsledkem vývoje v přirozeném světě a jeho nahrazení virtuálním produktem. (Popsané mechanizmy představují model, jehož naplnění v realitě není absolutní, ale od případu k případu se míra jeho naplnění mění. Realita vždy modifikuje scénář).

V následném vývoji společenského systému probíhá svár dvou linií. V jedné linii pokračují setrvačností přirozené procesy z doby před implementací virtuálního implantátu", v druhé linii se začínají odvíjet procesy od virtuálního produktu - implantátu.

Fenomén mediální manipulace jsme mohli sledovat v České televize při posledních parlamentních volbách, kdy ČT místo toho, aby seznamovala diváka s postupně zveřejňovanými "tvrdými daty" ČSÚ z výsledků voleb, neustále diváka mystifikovala odhady z výzkumu SC&C a tvrzeními, jaké bude složení parlamentu. Na základě odhadu nelze v seriózním komentáři říci, jaké bude složení parlamentu. V tomto případě musí moderátor vždy hovořit v kondicionálu. O složení parlamentu lze seriózně hovořit teprve na základě výsledků voleb. Neserióznost přístupu ČT se následně drasticky ukázala díky extrémním volebním výsledkům.

Potencialita digitálního věku a nastupující informační společnosti

Nové technologie a fenomény informační společnosti mají daleko silnější ontickou sílu, než aby ji bylo možné vyčerpat pouze virtuální dekonstrukcí politické reality. Nová skutečnost informační společnosti se teprve začíná utvářet a proto se nejdříve začínají objevovat její jednotlivé prvky v zárodečně podobě. Plnou-rozvinutou podobu informační společnosti si lze dnes těžko představit, dokonce ani politický systém informační společnosti. Vedle politiky realizované jako virtuální produkt se souběžně objevují i další zárodky možného politického systému informační společnosti.

Informace sdílené planetárně on-line v jednotném čase kyberprostoru a nová spiritualita, ukazují alternativu k politickému systému postavenému na mediální a virtuální konstrukci mysli člověka. Současnost potenciálně obsahuje celou řadou budoucností, jedna z nich připomíná Orwellovu vizi, druhá představuje novou kvalitu. V současnosti probíhá mimořádně dynamicky proces digitalizace identity člověka a jejím prostřednictví jeho totální kontrola v čase a prostoru. Způsob jakým je postmoderní člověk doveden k souhlasu s tímto digitálním označkováním je již jiná otázka.

Sak, P. Globalizace a nová spiritualita. Referát přednesený na mezinárodní konferenci "Výchovu rozumem obohatit o rozměr srdce a úcty ke všemu živému", Praha, 12. - 14. 9. 2003. ZDE

Sak, P. Globalizace a nová spiritualita. Referát přednesený na mezinárodní konferenci "Výchovu rozumem obohatit o rozměr srdce a úcty ke všemu živému", Praha, 12. - 14. 9. 2003. ZDE

Nové technologie a v kyberprostoru sdílené informace, diskutované poznatky, postoje, názory a hodnoty a vize umožňují postupné oslabení manipulativního a parazitujícího působení politiků a vtažení velké části populace do některé z fází rozhodovacího procesu a tvořivé účasti na realitě. Člověk pomocí nových technologií se bude učit, generovat nové poznatky a s novými technologiemi snad propojí i svoji niternou potencialitu, jako je kreativita a intuice. Nové technologie a síť, vytvářející kyberprostor, umožní člověku nejen si uvědomit skutečnost vyššího řádu propojených jedinců lidské civilizace, ale také tuto skutečnost naplňovat. V pohledu do budoucnosti je kyberprostorem nabízená varianta dynamicky propojené jednoty lidstva optimističtější než v současnosti již zahájený boj velmocí o ropu, prostor, vodu a další zdroje. Využití potenciality lidstva přímou participací, utvářenou a realizovanou v kyberprostoru, by znamenal tak obrovský nárůst zdrojů, že by přinesl evolučně kvalitativní posun lidské civilizace.

Jedna možná budoucnost naplňuje program střetu civilizací o zdroje, druhá budoucnost hledá soulad člověka a kultur v evolučním toku života v podmínkách naší Planety.

Politologové v médiích

Jak vstupuje politologie v podmínkách české společnosti do obohacování veřejné politické diskuse? Politologie, která by v médiích měla přinášet odbornou reflexi politické reality a vyvažovat politickou a mediální propagandu, ve skutečnosti působí jako medvěd, z kterého se vyklube Jeník v kůži medvěda, voděný na řetěze na pouti. Pod tlakem "asertivních" moderátorů jsou politologové zneužíváni k opakování tezí a frází moderátorů a k vyslovování obsahově vyprázdněných banalit. Ti jedinci, kteří v médiích naplňují tato očekávání žurnalistů jsou moderátory jmenováni politology a opakovaně zváni na obrazovku, před mikrofon a uváděni na stránkách novin.

• Kafka, F. Zámek. Praha: Mladá fronta,1966.
• ZDE Koenigsmark, A. Mezi židlemi aneb hra na černocha.
• Kuhn,T.S. Struktura vědeckých revolucí. Praha:Oikoymenn, 1997.
• Orwell, G. 1984. Praha: Naše vojsko, 1991.
• Popper, K R Lorenz,K Praha:Vyšehrad,1997.
• ZDE Sak, P. Globalizace a spiritualita.
• ZDE Sak, P. Revolta či virtuální existence.