O zájmu, který vzbudila, svědčí i úctyhodný seriál sympozií, kolokvií, seminářů a dalších akcí v řadě zemí. Vystoupili na nich i veličiny typu Aurelia Pecceie, šéfa Římského klubu, uznávaného badatele v oboru filozofie a dějin vědy Bonifatije Kedrova, či Jacquese Delorse, který byl později i šéfem Evropské komise. Ten o Civilizaci na rozcestí napsal mj. i úvodník do Le Monde. Jedna z hvězd tehdejší futurologie Karl Ossip Flechtheim přišel dokonce s paralelou mezi Civilizací na rozcestí a průlomem, jaký ve vědě o společnosti znamenal Marxův Kapitál.

Archív České televize uchovává dodnes obsáhlé besedy, které o knize vedl známý americký filozof Erich Fromm s Jindřichem Filipcem, jedním z jejích hlavních spoluatorů. Zásluhou Andrey Catoneho, který se dnes také ujme slova, se našla i Rinascita s rozsáhlou besedou o Civilizaci na rozcestí, již vedli s Radovanem Richtou a Jindřichem Filipcem Enrico Berlinguer, šéf Italské komunistické strany v době, kdy uměla ve volbách pravidelně získat kolem 30 % hlasů. Našeho dnešního sympozia si velmi přál zúčastnit jeho syn Marco. Omluvil se jen pro jinou, mimořádně důležitou práci doma. I on však se však chce velmi aktivně naší společné práce v rámci, o němž bude řeč už za pár minut.

To vše je pozoruhodnou ilustrací, jak rovnoprávným a důstojným partnerem byla naše akademická obec pro skutečnou špici intelektuálního světa. O to víc třeba ocenit, že i dnes jsou mezi námi někteří z jejích představitelů -- dr. Císař, prof. Tibor Vaško i někteří další (včetně prof. Jičínského, který je právě vázán zasedáním v hlavním sále Sněmovny, avšak přislíbil, že mezi nás přijde ihned po jeho skončení). Jen nečekané zdravotní trable zabránili v osobní účasti profesoru Filipcovi, Richtově pravé ruce v autorském týmu Civilizace na rozcestí, či německým profesorům Manfredu Uhrovi a Otto Hahnovi i mnoha dalším z těch, kdo se osobně podíleli na živých diskusích po vydání knihy.

Naše dnešní akce vzbudila nemalý ohlas a očekávání i na mnohem širší ploše. Různou měrou jí vyjádřili sympatie a podporu i takové superstar jako Noam Chomsky, Immanuel Wallerstein, Gilad Atzmon, Jean-Marie Matagne, či bývalý kanadský ministr prof. Tremblay. V podstatě všichni projevili zájem o výstup našeho sympozia, o němž bude ještě řeč. Věřím, že brzy dostihneme i Michela Chossudovského, Michaela Parentiho, Ignacia Ramoneta a některé další osobnosti -- zatím se k nim vlamujeme jen přes mailové adresy asociací a hnutí, v nichž působí. Věřím, že i v tom nám pomohou dojít dál naši zahraniční hosté.

Antika truchlila po "zlatém věku", který se nevrátí. Středověk se prohlásil "konec dějin". Teprve novověk ví, že je civilizací na rozcestí. Kdo by to popíral před 40 lety, uřízl by si parádní ostudu. Z premisy, jež měla společný základ, tehdy vycházeli kriticky naladění intelektuálové na obou stranách "železné opony". Na západ od ní to našlo výraz v celé sérii koncepcí "jednotné industriální" a "postindustriální" společnosti a mnoha dalších. Užívalo se jich i na účelovou politickou zakázku. Všechny však vycházely z uznání, že kapitalismus musí doznat zcela pronikavých změn; že perspektivu v něm má jen to, co dokáže vstřebat zásadní nové podněty společnosti, která už vyrazila daleko za jeho horizont. Čilý myšlenkový kvas probíhal i na východ od "železné opony". Také tady se hledala cesta výrazně dál od fáze, dosažené kulminací protifašistických revolucí na sklonku 40. let.

Kdo by si tehdy pomyslel, že samo paradigma o civilizaci jako velkém rozcestí bude jednou div ne smrtelnou herezí? Tehdy by riskoval ledový obklad na čelo. Kdo by si něco podobného pomyslel ještě před 20 lety? A přesto je to právě tak. Dnešní "political correctness" je velkým návratem k tomu, co si sugeroval středověk. Uznat, že civilizace je na rozcestí, odmítá. Žádá přísahat na "konec dějin". Za jeho sfingy se domáhá prohlásit momentální vítěze.

Proto ten kontrapunkt v názvu našeho sympozia. Dnes totiž opravdu nejde o nic méně, než vrátit do hry samo téma civilizace na rozcestí. Zbavit je stigmatu svatokrádeže. Dát mu znovu prostor, který mu náleží. To přitom vůbec neznamená sednout si před zpětné zrcátko. Ulpět na dobově podmíněném pohledu. Bůhvíproč nás z toho podezírá i vzdělanec s noblesou Václava Bělohradského -- třeba však zdůraznit, že v jinak velice kolegiální a přátelské korespondenci. Dnes mezi nás nepřišel v domnění, že chceme oprašovat koncepci "postindustriální společnosti". K ní přiřadil i práci Richtova týmu -- mj. pro její akcent na vzdělanost a jí proporcionální růst role lidského faktoru, a tedy i investic tímto směrem. Právě ten měl inspirovat i Daniela Bella -- dokonce natolik, že celá třetí kapitola jeho Kulturních rozporů kapitalismu vznikla z podnětu Civilizace na rozcestí.

Profesor Bělohradský má jistě i velký kus pravdy. V jednostranném optimismu, pokud jde o div ne bezrozporný vliv vědeckotechnické revoluce na vzdělanost, se mýlil jak Richtův tým, tak Daniel Bell. Poděkovat panu profesorovi se sluší i za ilustraci vlivu, jenž Civilizace na rozcestí měla ve své době. V tom, co nás přivedlo do tohoto sálu, se však mýlí. My přece vůbec nechceme imputovat dnešku, co doba už překonala. My chceme vracet do hry samo téma civilizace na rozcestí. Protože právě v kontrapunktu mezi ním a halucinacemi o "konci dějin" dnes leží dělicí čára. Je hranicí mezi racionalismem a humanismem moderní vědy -- a poslušnou, submisivní apologií stávajících poměrů, která se za to většinou nechá i korumpovat. Profesor Bělohradský patří k prvé z těch dvou. Víc a víc to dokládá každým svým novým veřejným vystoupením. Patří mezi nás. Dřív nebo později sem najde cestu. Věřím, že mi v tom pomohou i mnozí z vás.

Krokem dopředu je už dnešní sympozium. Byla by škoda, kdyby zůstalo jen epizodou. Co brání tomu, aby se stalo zárodkem něčeho mnohem stabilnějšího? Někteří ze zahraničních kolegů přišli s nápadem založit Pražský klub. Ne asociaci, spolek nebo hnutí, ale právě klub -- Pražský klub podobně jako ten, který měl v názvu jméno jiné evropské metropole a dokázal spojit síly kriticky naladěných intelektuálů z řady zemí i vědních disciplín. Na rozdíl od týmu Aurelia Pecceie nemáme na své straně žádného Gianniho Agnelliho s jeho tehdy vzkvétající automobilkou. Zato moderní komunikační prostředky značně usnadnily a hlavně dramaticky zlevnily možnosti naší vzájemné komunikace i prezentace vůči okolnímu světu. Součástí vašich písemných materiálů je i český a anglický text návrhu společné výzvy zakladatelů Pražského klubu. Na pár řádcích jsme se v něm pokusili vyjádřit to rozhodující, co shrnuje společné mínění mezinárodní komunity, která své intelektuální svědomí nehodlá dát nikomu do zástavy. Sympatie a podporu nám vyjádřila i řada osobností, které tu dnes nejsou. Je však samozřejmě i na vás všech, abyste se k této platformě vyjádřili dřív, než bude puštěna do mnohem širšího oběhu. Základní motiv jistě nevyžaduje sáhodlouhý výklad. To, čemu se říkává jedním slůvkem globalizace, si ve svém dnešním, neoliberálním zajetí vynucuje velmi služebnou roli i od šedé kúry. Kritika a protesty, které to vyvolává, jsou však značně roztříštěné. Klobouk dolů úplně před každým, kdo nese kůži na trh sólo. Spojí-li své síly, jejich efekt to znásobí. My v České republice to potřebujeme ještě víc, než kolegové na západ od našich hranic. Už proto, že jsme vystaveni ještě většímu tlaku. I proto, čím vším mezi nás vrazily klín dřívější historické peripetie. Pražský klub by nám jistě pomohl i v tom, jak se soustředit na otázky, které na pořadu teprve jsou -- a ne ty, co na něm byly kdysi a stejně se nedají vrátit zpátky. I my v ČR budeme tím silnější, oč víc nestaneme aktivním terminálem a spoluhráčem mnohem početnější, kurážnější a hlasitější komunity jinde ve světě. Profitovat z toho však budou i naši kolegové v zahraničí.

Takové ambici lze snadno uškodit už na startu. Ublížit by jí mohly už třeba příliš apodiktické soudy -- zvlášť jménem hostitelů. I proto se sám omezím jen na sérii otázek :

• Začněme je říkankou o "konci dějin". Už několik let z ní sice couvá i Francis Fukuyama, který má copyright na její ikonu. Víc než co jiného to ilustruje jeho poslední kniha Po nekonzervativcích. Její podtitul Amerika na rozcestí má dvojnásob příznačný kolorit právě na našem sympoziu. Jenže politika, které tu ikonu dodal, graduje dál. Míní to s "koncem dějin" aspoň tak, jako středověk -- jako snahu zakonzervovat momentální stav? Anebo se závazku, že končí jednou provždy, domáhá jen ode všech, kdo na žádný "konec dějin" nevěří - a tím spíš za něj nemohou považovat vše to, co se na nás valí dnes?
• Otázka stojí i z druhé strany : jak upřímně se heslo "konce dějin" míní v programu dnešních vítězů? Opravdu zamýšlejí jen to, co to heslo říká -- anebo jde o pokus o zpětný chod moderních dějin, jaký nemá v míru obdoby?
• Kam až ten pokus míří -- jen k cílům, které si kladla studená válka? Skončila už doopravdy -- anebo to vůbec nebyl konec, ale teprve začátek? Otázka ovšem stojí i v mnohem širším kontextu : V jakém poměru je neoliberální revanš ke všemu, co je emancipačním krédem novověku, počínaje už renesancí a osvícenstvím? Jak hodlá naložit se vším, co tvoří jeho reálné výsledky?
• Platí ještě, že sociální i ekologické pohromy všeho druhu jsou nevyhnutelnou daní akumulace, bez níž by lidstvo ustrnulo na místě? Nejsou to naopak právě naše generace, kdo má poprvé v dějinách dostatek zdrojů i know-how, umožňující zajistit důstojný život úplně všem -- aniž to v čemkoli ochudí šťastnější menšinu světové populace, nebo omezí zdroje pro další civilizační pokrok? Je něco absurdnějšího, než zní-li tak důvěrně právě našim uším bonmot Pierra Bourdieu : Precarité est partout ajourd'hui? Než zrodila-li právě naše doba i pojem "prekariát", postihující úděl desítek milionů lidí, najímaných jen na dny či dokonce na pouhé hodiny -- s právy často menšími než proletář z počátku průmyslové revoluce?
• Není snad v sázce sám raison d'etre intelektuála : přicházet na trh s originálním pohledem, jak zajistit lepší život ne-li všem, pak aspoň velké většině lidí? Kdy byla vzdělanost naposledy pod tak masivním tlakem jako dnes, aby fabrikovala "argumenty" pro pravý opak? Aby vydávala za fatum div ne o síle gravitačního zákona, oč vše z toho, co už lidé měli, musí ještě přijít?

• Kolik liberalismu zůstalo jen stopovým prvkem -- v neoliberalismu? Je přechodnou zradou původních ideálů, jak to líčí i Francis Fukuyama? Nebo je logickým, zákonitým, v podstatě nevyhnutelným grande finále slepé uličky, kterou má liberalismus v genetickém kódu?
• Není tím důležitější, po čem volá i Immanuel Wallerstein : konfrontovat liberály s jejich vlastními hesly? Jak těsná je kobka, v níž si dnes může užít laissez faire, běžný, ničím neprivilegovaný občan? Kdy se žít a nechat žít začne uplatňovat vůči jediné ze sil, které si troufly jít svou vlastní cestou? Nakolik to nóbl heslo platí v tom, co má neoliberál na svém oltáři vůbec nejvýš : ve vztahu k právu vlastnictví k výsledkům své práce? Má globalizace ve svém dnešním zajetí konkurenta v celých dosavadních dějinách, pokud jde o počet těch, koho vyvlastňuje -- i sumu hodnot, kterých je zbavuje?
• Smí snad v debatě o demokracii zůstat tabu právě to, co staví do centra sám neoliberální katechismus : tedy otázka participace na vlastnictví všeho, co vzniká prací, jejíž společenský charakter dovádí právě globalizace na nejvyšší stupeň, dosažitelný na této planetě?
• Kolik laissez faire, laissez passer je dáno vědě a vzdělanosti? Nakolik se smí motor všeho, čím jsme se tolik vzdálili od přírodní džungle, podílet na rozhodování o aplikaci svých výsledků? Je ideálním soudcem, jak s nimi naložit, neviditelná ruka trhu? To na ni se máme spolehnout, že zaručí trvale udržitelná řešení v demokratickém zájmu velké většiny?
• Kam až hodlá zajít očividná privatizace samotné politiky? Sílící snaha ji změnit z věci veřejné v cosi na způsob plesu v opeře, na nějž má plebs přístup jen přes televizní obrazovku?
• Kde skončí dnešní kobercový nálet na elementární občanská práva? Kde leží ona hranice soukromí, která zůstane nepřekročitelná pro voyeury a paparazzi v domněle státním, ne-li ještě nějakém "vyšším" zájmu? Co představuje onen break-even point, za nímž demokracie už přestává být i svou vlastní karikaturou? Má snad totalitní, fašistická hrozba jen podobu hnědých rajtek -- nebo pár stovek potrhlých rowdies?
• Má dnes kriticky naladěná inteligence důležitější úkol, než převzít iniciativu právě v tom, co by si tak rád monopolizoval neoliberální revanš? Tedy chopit se jí právě v otázce demokracie -- v celé šíři a hloubce, o níž je doopravdy? Přezbrojit celý svůj arzenál právě z tohoto zorného úhlu -- a právě touto optikou převyprávět jak celý příběh XX. století, tak svůj program pro nové tisíciletí? Bylo snad cokoli z toho, čím dnešní vítězové museli včera překračovat svůj vlastní stín - a souhlasit i s docela výrazným polidštěním kapitalismu -- jejich vlastní, dobrovolnou iniciativou? Je něco plastičtější ilustrací toho, že marná nebyla žádná z expedic za hranice kapitalismu?
• Má pravdu Zygmunt Bauman, Ulrich Beck a mnozí další, kdo vidí v sílící atomizaci sociální struktury div ne fatální překážku kolektivní sebeobrany? Není snad podstatou změn, které v sociální struktuře sílí, pravý opak toho, co sugeruje jejich zevní slupka? Tedy dramatický růst počtu i proporce těch, komu se dává šance prodávat jen svou pracovní sílu? Co je hlavní příčinou toho, že tak nevídaně velká část všech, koho se to týká, si umí tak málo svůj reálný zájem ujasnit, natož efektivně bránit? Mají tak fatální dopad samy objektivní změny v sociální struktuře -- nebo je vina spíš na nás, kdo bychom měli být myšlenkovým trustem demokratické většiny?
• Není tím, co ji má na svědomí v poslední instanci, i sklon řady z nás k tomu, co perzifloval už Hegel jako "apriorní bájení"? Tedy vizionářství -- a někdy i prachobyčejný narcismus -- které ztrácejí dotyk s tím rozhodujícím : tedy s půdorysem reálných zájmů a jejich konfliktů? Nestřílí zbraň naší kritiky jen slepé náboje, kdekoli ulpívá jen na povrchu těch či oněch projevů neoliberální pomsty? Netrpí stejnou impotencí i ty naše alternativní projekty, které přetřásají vše viditelné i docela virtuální, o to víc však pomíjejí zcela konkrétní ohrožené zájmy -- a zorné úhly, jimiž už stačily vstoupit i do vědomí politické většiny těch, jejichž zájmy jsou ohroženy?
• Snad mi dovolíte i pár otázek k tématu, které jakoby by bylo mnohem specifičtější, i když právě to je už dávno jen falešné zdání -- mám na mysli úlohu dnešního, mimořádně militantního antikomunismu. Je jeho cílem opravdu jen jakési vyrovnání s minulostí? Jsou skutečně jeho terčem jen ti, kdo v této i řadě sousedních zemí vládli do konce 80. let? Má vůbec na tapetě jen určité lidi či politické síly? Anebo je hlavně snahou o embargo na všechna neuralgická témata doby? Pokusem o cenzuru jako řemen -- na celou demokratickou agendu dneška? Vyděračskou výhružkou každému, kdo si s ní troufne přijít? Jak dlouho ještě dovolíme hororům, v nichž místo lidí vystupují nafukovací strašidla, aby mezi nás vrážely klín? Co by si bez nich počali všichni, kdo chtějí vrátit svět daleko před Masaryka a Roosevelta? Jak snadno a ostudně by pak přišli o všechnu tu demokratickou a lidumilnou svatozář? Jak rapidně by našla většina lidí kuráž jednat ve vlastním, a ne v cizím zájmu?

Civilizace na rozcestí - společenské a lidské souvislosti vědecko-technické revoluce. (Kolektivní dílo). Svoboda, Praha, 1. vyd. 1966, 2. vyd. 1967, 3.rozšířené vyd. 1969, 417 s.

Radovan Richta and An Interdisciplinary Research Team: Civilization at the crossroads; social and human implications of the scientific and technological revolution , Left review publications 1967, 3rd Edition , International Arts and Sciences Press 1969 , ISBN 0217221360, ASIN: B0006BUECM Alba Books, UK

Radovan Richta and An Interdisciplinary Research Team: Civilization at the crossroads; social and human implications of the scientific and technological revolution , ME Sharp 1969 , NY

Civilizace na rozcestí - elektronické vydání dle 1. vyd., Svoboda, 1966 ZDE