1. 2. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Miloš Pick, foto:Josef Nosek, Ekonom
1. 2. 2007

ROZHOVOR EKONOMA

Proti proudu

Petr Němec

Asi šestinou hrubého domácího produktu subvencujeme vyspělé země, říká ekonom Miloš Pick.

foto:Josef Nosek, Ekonom; Štěpán Kotrba, Britské listy

Tvrdíte, že naše společnost nenabrala ten správný směr. Polemizujete s liberálním přístupem a obhajujete to, čemu říkáte stát blahobytu. To zavání "třetí cestou", tedy směrem, o kterém například Václav Klaus prohlásil, že vede k bídě a zaostalosti. A že to byl on, kdo se svými spolupracovníky restauroval v naší zemi kapitalismus.
Václav Klaus především prokázal, že je nesporně lepším politikem než ekonomem. On nic nerestauroval. On a jeho tým pouze prosadili washingtonskou doktrínu oktrojovanou postkomunistickým zemím s výjimkou Slovinska, které se tlaku ubránilo. Dodnes to má vážné důsledky.
Ale nemůžete popřít, že tuzemskému hospodářství se daří.
Stále se ale teprve škrábeme z propadu, vyvolaného šokovou metodou transformace ekonomiky, prosazené Klausovým týmem. Zaplatili jsme za to propadem hrubého domácího produktu o 13 až 21 procent. Vždyť jsme se ještě ani nedobrali k předlistopadové relativní úrovni.
Tehdy jsme byli zhruba na 70 procentech evropské patnáctky. Dnes jsme u 68 procent. Vezměme si příklad Slovinska, se kterým jsme byli zhruba na stejné úrovni při porovnání s EU-15. Ovšem Slovinci se dnes už blíží k 75 procentům výkonnosti někdejší patnáctky. Svého času se rozhodli pro postupné reformy -- a dnes to nese ovoce. Zatímco u nás je marně prosazoval tým místopředsedy vlády Vlasáka.
To je ovšem historie a na ní nic nezměníme. Formovat můžeme leda tak budoucnost.
Nepopírám, že zpoždění výkonnosti naší ekonomiky v porovnání se standardem, kterého dosahují v zemích EU-15, doženeme. I když to bude ještě dlouhý proces. Ale co je hlavní: nastoupený směr není správný. My nesměřujeme k modelu sociálního státu, který Evropu povznesl na dnešní úroveň.
Ovšem takzvaný sociální stát, který nazýváte státem blahobytu, je podle liberálních ekonomů v koncích. Například Německo dnes přiškrcuje to, na co byli Němci vždy tak hrdí: tedy sociální tržní hospodářství. Na pořadu dne je omezování státních výdajů, konec plýtvání...
S tím zásadně nesouhlasím. Podle mého přesvědčení ani Německo nedospělo k formě moderního sociálního státu. A to, co dává na zpackané sjednocení s východním Německem, to mu dnes schází na rozvoji znalostní ekonomiky. Asi čtyři procenta HDP. Rozhodně nejde hlavně o plýtvání. Jde o to, zač jsou prostředky vynakládány. Podívejme se na naši zemi. Za plýtvání nemůžeme považovat investiční pobídky a na ně navazující instrumenty, jakými jsou podpora průmyslových zón a vytváření pracovních míst. K tomu patří i podpora výzkumu a vzdělávání vůbec.
Porovnejme se raději se skandinávským modelem, který je rozhodně mnohem sociálnější než ten náš nebo dokonce i ten německý. Na podporu vzdělávání a výzkumu tam vydávají 10--11 procent hrubého domácího produktu. My ani ne polovinu. Tady máme co dohánět. I když se mnohé zlepšilo. Dnes vysokými školami prochází třetina mladé generace, zatímco před listopadem 1989 to byla pouhá šestina. Ovšem ve vyspělých zemích, například v již zmíněné Skandinávii, se tento podíl vysokoškoláků blíží polovině. Díky státním výdajům jsme hodně pokročili v ochraně životního prostředí. Prodlužuje se průměrná délka života, lepší se zdravotní stav obyvatel včetně seniorů. To není plýtvání, to jsou rozumné a nezbytné výdaje.
Ovšem hlavním cílem omezování státních výdajů jsou nadměrné sociální dávky, o kterých bylo řečeno, že jsou nemotivující, a to je plýtvání par excelence.
Ano, je to i plýtvání. Ale týká se jen zhruba desetiny zvyšování nákladů v takzvaném solidárním systému. V soukromém, tedy tržně orientovaném systému, je plýtvání mnohem větší. Uvedu příklad. Režijní náklady solidárního penzijního pojištění spolknou jen tři až pět procent pojistného. V soukromém kapitálovém spoření na důchod spolknou až 30 procent. Ano, odstraňme všechny nehospodárnosti, ale netvrďme, že škrty vyřeší všechno.
Jak jsme na tom se sociálními a zdravotními výdaji v porovnání s okolím?
Nejsme ani na sedmdesáti procentech ekonomické úrovně »patnáctky«. A v poměru k této nižší úrovni máme o třetinu nižší sociální výdaje i výdaje na zdravotnictví. Státy EU-15 vydávají z HDP zhruba 27 až 28 procent, my kolem 20 procent. To není nějaká přirozená regrese, jak se říká. Tedy, že čím chudší země, tím méně může vydávat. Opět je zde příklad Slovinska. To se k EU-15 přiblížilo nejvíce. Na uvedené výdaje dává kolem 26 procent. To je výsledek zvolené cesty. A tím se vracím na začátek. »Šoková terapie « srazila reálnou úroveň sociálních výdajů o třetinu. Valorizační mechanismy ji neumožňují přibližovat úrovni hrubého domácího produktu.
Chcete tím tvrdit, že se u nás například vůbec neplýtvá léky?
Základní příčinou problémů ale přeci není plýtvání, růst nákladů na léky má objektivní pozadí. Uvedu opět příklad: vydáváme skoro 60 miliard na léky, tedy přibližně dvě procenta hrubého domácího produktu. To už je více, než vydáváme za nové automobily. Přesto se ještě nikdo nepokusil tyto »orgie« individuálního automobilismu ani přiškrtit. Rychlejší růst výdajů na léky než na automobily je zákonitý, nikoli plýtvavý proces. Tyto nůžky se budou dále rozevírat. Plýtvání se na tom podílí jen malou částí. Možná desetinou.
Ovšem deficit veřejných financí se průběžně zvyšuje, a to i v době relativně dobrých ekonomických výsledků. Velký podíl na tom mají i mandatorní výdaje, včetně těch na zdravotnictví a sociální potřeby. To zaznělo i v programovém prohlášení Topolánkovy vlády. Podle něj se právě tam bude upírat pozornost.
Stále se točíme v začarovaném kruhu. Máme nízké sociální výdaje, ale hledáme spásu v jejich dalším snižování. Neumíme je profinanovat bez deficitních veřejných rozpočtů. Uvažujeme o dalším snižováním daní, i když jsou nízké. V roce 2005 se daně podílely na hrubém domácím produktu 36 procenty. V unijní patnáctce, tedy v zemích, které byly členy Unie předtím, než se k ní připojila desítka nových států včetně Česka, je tento podíl 40 procent a ve Skandinávii dokonce 49 procent.
K čemu by tedy snižování daní dál vedlo?
Snižování daní je mnohem méně účinná cesta povzbuzování ekonomického růstu, než by bylo převedení větších částek do rozvoje takzvané znalostní ekonomiky. Připomínám, že už teď máme jedno z nejnižších zdanění zisku v Evropě. Snižování zejména těchto daní nepodporuje růst investic, třeba právě do znalostní ekonomiky, ale hlavně růst dividend, jejichž odliv do zahraničí se už blíží třem procentům hrubého domácího produktu.
Použil jste výraz »začarovaný kruh«. Existuje tedy z něj nějaká cesta ven?
Základem je začít pracovat na změně struktury naší ekonomiky. Náš hospodářský růst, jakkoli je potěšitelný, se opírá takříkajíc o levnou práci. Takzvané jednotkové náklady práce jsou v Česku stále ve srovnání s »patnáctkou« poloviční, a i naše ceny jsou zhruba poloviční. To znamená »levně pro ně, draze pro nás«. My za to cenové podbízení platíme. Asi šestinou hrubého domácího produktu subvencujeme vyspělé země. To má své důsledky. I zahraniční kapitál k nám přichází za levnou a jednoduchou prací. Tu složitější si dováží. I tam, kde již nejde o »kouřící komíny,« ale o složitější výrobky.
Nutnost posunu ke znalostní ekonomice podepíše téměř každý. Ale tato změna není snadná, ani levná, a především nepůjde rychle.
Ale je to naprosto nezbytné. A je to mnohem levnější cesta k rozšíření zdrojů. Navíc je také ekologicky šetrnější, neboť není tolik surovinově i energeticky náročná, jako stávající cesta. Nejde o to, zastavit růst, ale učinit jej udržitelným. Jde o to, že to umožňuje vtělovat co nejvíce inteligence do jednotky hmoty a energie.
Opět se vracím k původní otázce. Kudy vede cesta ze začarovaného kruhu?
Nejde o žádné fantazírování. Takový proces už je rozjetý jinde. Úspěšně ho uplatňují ve Spojených státech, ale ještě mnohem úspěšnější jsou ve Skandinávii. Jde o »přepnutí « k politice drahé práce a ke zvýšení výdajů na výzkum a vzdělávání a jejich účinnějšímu využívání. Tedy nejde jen o nabídku znalostí, ale i o poptávku po nich. A také zde se ukazuje, že skandinávský model solidárnosti je účinnější než čistě tržní model, uplatňovaný ve Spojených státech. Umožňuje totiž rovnější přístup mozků ke vzdělávání bez sociální selekce.
Lépe kombinuje elitní vzdělávání na univerzitách s masovostí rekvalifikace. Ale co je důležité: Tento proces vyžaduje vysoké, nikoli nízké daně. Skandinávci dokazují, že silný, ale konkurenceschopný sociální stát si na sebe dokáže svými znalostními faktory vydělat. Skandinávie má v posledních letech roční růst HDP 3,5 %. Přebytky veřejných rozpočtů 3,6 % HDP. Opakem je Británie: Nízké daně, nízké výdaje na znalosti, nízký růst produktivity. Růst hrubého domácího produktu 2,3 %, schodky veřejných rozpočtů 2,9 procenta HDP. Úspěšnost Skandinávie již nejenom půldruhé dekády pokračuje, ale stupňuje se. Skutky. Ne slova.
Vy tedy tvrdíte, že finanční krize sociálního státu není způsobena plýtváním, ale převážně objektivními důvody, například nerovnoměrným dopadem procesu globalizace a podobně. A že vámi zmiňovaná »desetinka«, která představuje skutečné plýtvání, je pro liberální ekonomy a politiky záminkou pro odstranění sociálního státu?
Ano, i v mnoha evropských zemích to běží podle této demagogie. I v evropském »biografu« běží film o sociálním státu pozpátku. Tento nájezd na okleštění a privatizaci sociálního státu je vydáván za reformy. Dokonce za ty radikální a jedině účinné. Přestože je to největší lež přelomu století. Srovnatelná snad leda s kuponovou privatizací. Tu vydávali za přechod k lidovému vlastnictví. Ačkoli se potvrdilo, že to byla loupež století.
Jedno čínské přísloví říká, že jen ten, kdo jde proti proudu, se dostane k pramenům řeky. Podle toho, co říkáte, vy proti proudu nejdete, ale přímo rázujete.
Vy připomínáte staré čínské přísloví, já připomenu jiná, dnes už legendární slova, také čínského politika, podle mého názoru jednoho z největších reformátorů 20. století, Teng Siao-pchinga. Ten lidem přiblížil ideu socialistického tržního hospodářství slovy: »Jděte a bohatněte.« Cožpak máme vstát a říkat lidem: »Jděte a chudněte?« Jsem přesvědčen, že sociální stát -- já používám pojem stát blahobytu, -- není mrtvý. I když by ho mnozí rádi mrtvým viděli.
Miloš Pick (80) začal odbornou dráhu v ekonomickém výzkumu, pracoval také v Prognostickém ústavu ČSAV. Po listopadu 1989 působil jako poradce vlád někdejšího Československa, později i České republiky a odborových centrál. Dnes patří k předním kritikům čistě liberálního modelu ekonomiky a společnosti. Stále pracuje v oblasti makroekonomického výzkumu - nyní pro ČMKOS.

Článek vyšel ve čtvrtek 1. 2. 2007 v týdeníku Ekonom

                 
Obsah vydání       1. 2. 2007
1. 2. 2007 Jak Blairova vláda zachází se svými stoupenci
2. 2. 2007 Tonyho Blaira podruhé vyslýchala policie Jan  Čulík
1. 2. 2007 Německo honí agenty CIA
1. 2. 2007 Evropská unie znepokojena převodem informací o svých občanech do Ameriky
1. 2. 2007 Rusové se mě pokusili otrávit, tvrdí švýcarský soudce
1. 2. 2007 Prohlášení Dušana Chmelíčka, ředitele Testcomu
1. 2. 2007 Británie zatkla devět osob, které údajně chystaly teroristický únos
1. 2. 2007 Proti proudu Petr  Němec
1. 2. 2007 Ochrana životního prostředí, průmysl a politika, aneb Co umožní, aby dál rostly zisky? Uwe  Ladwig
1. 2. 2007 Žalm 27 Ivan  Diviš
1. 2. 2007 Poučení ze schizofrenie
1. 2. 2007 "Dostatečně informovaný a poučený lid"? Někdo možná dezinformuje Rudolf  Převrátil
1. 2. 2007 Pošta není spolehlivá služba
1. 2. 2007 Ekologická politika KSČM aneb Audiatur et altera pars Miroslav  Prokeš
31. 1. 2007 Česká pravice i levice se chovají k životnímu prostředí stejně bezohledně Miroslav  Šuta
30. 1. 2007 Spojenci, přátelé, ústavy, smlouvy, rakety, radary Egon T. Lánský
31. 1. 2007 Oznámení o rozhodnutí...
31. 1. 2007 Evropa se obává amerického útoku na Írán
31. 1. 2007 Základna: minimálně deset let dohadování českých politiků, vojáků a vědců za zády občanů Štěpán  Kotrba
31. 1. 2007 Jak dál v Somálsku? Mesfin  Gedlu
31. 1. 2007 Balistické rakety už nejsou v Česku dávno ! Štěpán  Kotrba
31. 1. 2007 Washinton Post: Proti americkým raketám ve východní Evropě protestují místní lidi i Rusko
31. 1. 2007 David Ray Griffin, Nový Pearl Harbor Nikola  Čech
31. 1. 2007 Poslední zhasne! Jan  Stejskal
31. 1. 2007 "NE!" americké základně znamená "NE!" Americe? Miloš  Dokulil
29. 1. 2007 Česká republika je jediným státem EU, který nepodporuje činnost Mezinárodního trestního soudu
30. 1. 2007 Několik poznámek k diskusi o základnách Michael  Kroh
31. 12. 2006 Hospodaření OSBL za prosinec 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce