Když jsem vystoupil z vlaku, nervozita vrcholila natolik, že jsem se začal rozhlížet. Raději dříve než pozdě. Našel jsem potřebné celkem snadno podle odéru. Standardní železniční zařízení. Vešel jsem do úlevového zařízení a manažerka zařízení (dříve hajzlbába) mi za příslušný obnos otevřela komůrku. Než mě vpustila dovnitř, komůrku prohlédla. Později mi došlo, že nešlo snad o kontrolu úklidu a čistoty, ale o ujištění, že zde minulý návštěvník nic nezanechal. Za trubkou byl zastrčený výtisk jakéhosi periodika. Z dlouhé chvíle jsem tiskovinu otevřel. Titulky říkaly, že jde o běžné události: konečně máme vládu ale není to důvod k národní veselici, USA chtějí u nás základnu, ale většina národa ne, prý chtějí referendum, ale vláda je proti. Rozhodne sama a poslanci. Jsou demokraticky zvolení a tak mají právo mluvit jménem národa.

Ta demokracie, ta nám dává. Prý demokracie je vláda lidu prostřednictvím většiny. Bylo by to prima, kdyby to byla pravda. Lid volí, partaj nominuje a aby byla partaj výkonná, potřebuje prachy a ty musí někdo dát a ten někdo za ně bude něco chtít -- a tak to jde dokola. Zvolený poslanec si myslí, že je tam na věky. Většina poslanců ale po volebním období skončí, vypadne ze sněmovny a ani pes po nich neštěkne Teď ale vládnou. Většinou s mizernou produktivitou práce. Nacpou si panděro v poslanecké jídelně kvalitním čerstvým jídlem za poloviční cenu, než jakou zaplatí třeba důchodce za daleko méně kvalitní studený oběd, dovezený pečovatelskou službou v plechovém kastrůlku. Po dobrém obědě zasedne do lavice, která má pro něho hodnotu jedenašedesáti tisíc plus příplatky měsíčně, což je bratru průměrný důchod za deset měsíců, to křeslo má pro stranu, která ho nominovala cenu devět set tisíc korun ročně do stranické kasy, vše z peněz vybraných od daňových poplatníků. Jediná povinnost takového poslance je neusnout před hlasováním a hlasovat podle toho, jak ukáže předseda klubu nebo jak je dohodnuto. Je potřeba začít s důchodovou reformou a snížit sociální dávky.

Jsem sedmnáct let ve starobním důchodu a podle dnešního pohledu a názoru tedy "socka". Těch je příliš. Co na tom, že jsem čtyřicet let pracoval a odváděl daně. Většinou sedmý sloupec daňové tabulky. Pro toho, kdo neví, co to bylo: ze 3.000. -- Kč daň 703. -- Kč a 30% z částky, která byla přes. Mám tedy svůj důchod předplacený. V inzerátech jsem četl, jak firmy hledají řemeslníky vyučené v oboru zámečník, soustružník, frézař, brusič a další obory černého řemesla. Prý je těch profesí nedostatek. V našem městě bylo do "sametové revoluce" osm velikých továren s počtem zaměstnanců více jak dva tisíce. Ve všech těch továrnách měli svoje učební střediska a starali se o dorost a o nástupce. Ani jedna z těch továren už neexistuje. Podlehly privatizaci.

Napadlo mě, že až jednou, a to nebude zase až tak dlouho trvat, vymřou ti poslední řemeslníci, nebude nikdo, kdo to řemeslo bude ještě umět a naučit ho někoho dalšího. Máme v Česku japonsko-francouzskou automobilku, ale ta učně nevede. Chce jen hotové řemeslníky. Zaučené nádeníky na pásovou výrobu. Až se auta přestanou vyrábět, seberou mašiny, lidi propustí a zmizí. Opuštěné haly někdo za pár korun pronajme, naveze sem načerno nebezpečný odpad a než se na to přijde, sebere prachy, které vydělá a zmizí aby již nikdy nebyl nalezen. Odpad uklidí hasiči a hygienici za přispění armády, která náhodou v tu dobu nebude působit v zahraniční misi, to vše za peníze daňových poplatníků.

Paní manažerka zabouchala na dveře a ptala se: "Přišel jste se vyspat nebo vys...t?" Rychle jsem odešel s omluvou. I když jsem si myslel, že za odevzdaný peníz jsem měl právo posedět. Vyšel jsem před nádraží a pocítil hlad. Nalevo do nádraží bývala pekárna a mlékárna. Byla. Už není Je tam nějaká banka nebo pojišťovna. Vydal jsem se směrem k Prašné bráně a těšil jsem se, jak si dám v Sevastopolu boršč. Sevastopol není, je tam banka nebo jaký čert. Kdesi jsem četl, že jistý Žid říkal: "Všechno je jinak..." Jaká moudrost. Všechno je jinak -- jinak než to je, jinak než chceme aby to bylo a jinak než si myslíme, že to je. Dám si v Koruně loupáček a kafe. Nedám. Nabídli mi kalhoty a potom kdosi potajmu heroin. Měl jsem tip, že nějaká opravna hodinek je na rohu Železné a Staromáku. Byla tam, ale už není. Je tam cestovka. Hlad se zvětšoval a já začínal být nervózní. Na Uhelném trhu není hodinář, ale můžete si koupit dámské prádlo z dovozu. Prošel jsem Perlovkou na Jungmannovo náměstí, tam také býval hodinář. Už není, francouzské parfémy. Prošel jsem do pasáže Světozor s nápadem, že se najím v dietní restauraci. Už tam není a na smradlavý, kečupem zapatlaný karbanátek v žemli, bratru za šedesát Kč, nejsem zvědavý. Prošel jsem podchodem na druhou stranu Václaváku, protože jsem se mezitím dozvěděl, že opravna mých hodinek je pod Bílou labutí - to je tam, kde dříve býval Dům potravin. Dobře, dám si před Luxorem opečenou klobásku a kousek chleba. Stoupnul jsem si do řady čekajících. Když už jsem byl téměř na řadě, podíval jsem se, co mě ten kousek klobásy bude stát a přešel mě hlad. Dám si tedy v Mléčném baru kakao. Jenomže tam se teď prodává konfekce dovezená z USA. Žide Žide, tys` měl pravdu -- všechno je jinak!

Podíval jsem se do výlohy hodinářství a přešel mě zrak. Nejlevnější hodinky stály 80.000. -Kč. Vešel jsem a nalezl opraváře. Ten mi řekl, že vyčistění mých hodinek bude trvat asi šest měsíců a bude stát dva tisíce korun, pokud nebude něco potřeba vyměnit. To potom bude dražší. Musím podepsat, že v případě, že po ošetření nebudou hodinky plně funkční, nebudu na provozovně žádat nějakou náhradu, protože nemají žádné náhradní díly. Naivně jsem se zeptal, proč je to tak drahé, když já jsem hodinky koupil za. 4.000. -Kč. Smál se a říkal: "Drahý pane, ale kolik jste tenkrát vydělával a kolik vyděláváte dnes?" Zmlknul, když jsem mu řekl, že tenkrát jsem pracoval jako údržbář-elektro v nepřetržitém provozu a měl jsem hrubý plat právě na ty hodinky. Teď mám slabě podprůměrný důchod, který po každé valorizaci klesne v poměru k průměrnému platu. Nabídl mi, že hodinky za dva tisíce koupí, prý na náhradní díly. Jsem sice z venkova, to poznala a podle toho se mnou jednala i manažerka úlevových zařízení na nádraží, ale neupadnul jsem na hlavu ani mě v mládí do hlavy netloukli. Tak mi hodinky zůstaly, jsou nevyčištěné a jdou stále stejně.

Měl jsem Prahy už dost. Rozkmital jsem nohy a svoje francouzské hole směrem k pražskému safari, sherwoodskému hvozdu a mazal na vlak. Prošel jsem tím odkladištěm existencí a v hale zjistil, že rychlík mým směrem jede až za dvě hodiny. Vydal jsem se znovu na pouť přes zmíněný hvozd, směrem k nádraží pojmenovaném po našem prvním prezidentovi. Sedl jsem si do předměstské pantografové jednotky. Vlak nebyl nijak moc obsazen, všehovšudy asi pět nebo šest cestujících. Na sedadle přede mnou ležel kus letáku nějakého supermarketu. Nabízejí toaletní papír -- čtyři kusy za 20,- Kč. Pomeranče, dovoz Španělsko, sleva 23%, kilogram za 13,90 Kč, banány dovoz, nevím odkud, bylo to nečitelné, 12,90 Kč za kilogram, brambory, zřejmě z Vysočiny, 17,90Kč za kilogram. Drahý dovoz, dražší vstupy, promítá se do cen cena ropy. Už se nedivím, že v obyčejném automatu na stojáka stojí bramboračka dvacku a oukrop, neboli česnečka, jídlo chudých, devatenáct korun.

Z toho toaletního papíru musí mít zvláště radost bývalý ministr vnitra pan Ruml. Jeho oblíbené úsloví bylo, že byl nedostatek tohoto zboží, mandarinky a banány jen s frontou. To říkal na obranu demokracie, když mu někdo vyčítal kriminalitu po revolučním otevírání věznic. Teď můžete svobodně cestovat a banány jsou bez fronty. Já osobně když mám jako důchodce chuť podívat se na kanáry, nejdu do Čedoku, ale do Zverimexu.

Někdo ve voze poslouchal tranzistorák. Byly zprávy. Zahraniční firma, která v České republice vlastní cukrovary, se rozhodla tři cukrovary zavřít. Propustí více jak tři sta lidí. Od Evropské Unie dostane odměnu v přepočtu na koruny několik miliard za snížení výrobní kvóty cukru a z vývozce cukru se stane dovozce. Ještě několik zajímavostí jako třeba, že v nemocnici odmítli ošetřit bezdomovce, nechali ho vyvést ven ochrankou a on na schodech před špitálem zemřel. Potom ještě něco z dopravy a zprávy skončily. Hlasatel, nyní moderátor, oznámil, že to byly zprávy Českého rozhlasu. Pak přišla písnička -- zpívaná anglicky, jak jinak, pane Hašlere. Ta naše písnička česká. ...až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít, jestli nám zahyne všechno s ní pomine, potom už nebudem žít. Vzpomněl jsem si na Luďka Munzara, na jeho komentář k filmu "Bude Praha naše?", který před časem vysílala ČT. Polovina Hradčan patří Vatikánu, vysílač Radio Liberty Kongresu Spojených Států, Brdy budou brzy patřit také USA. Tak ještě pan Schwarzeneger, pardon, promiňte přeřeknutí Schwazenberg. I ministr se splete, místo Leinen řekne Lenin, ten možná nechá Sudetengau opět do těch pravých rukou.

Cestou domů jsem měl jenom starost, abych neusnul a někdo mě ve vlaku neokradl. Dojel jsem šťastně a v pořádku. Doma v klidu jsem vzpomínal, s jakým nadšením jsme před balkonem Melantrichu zvonili klíči. Jsem povahou spíše introvert a nikdy jsem nepodléhal stádu, ale před ten balkon jsem šel a zvonil. Po zkušenostech, které jsem za tu dobu od sametu získal, bych si pod balkon nevzal klíče, ale asi jinou řehtačku, možná značku AK47.

Autor je šestasedmdesátiletý elektrikář v důchodu.