V posledních několika týdnech, a zejména pak dnech se toho totiž událo velmi mnoho, řekl bych, že až příliš mnoho na to, abych se k tomu všemu nevyjádřil, a nezůstal tak němý jako většina naší společnosti. Předesílám, že následující řádky budou převážně moralizujícího rázu, neboť bych byl rád, kdybychom se -- a námi volení zástupci pak především -- už konečně začali zabývat tím, jak tady v českých luzích a hájích na začátku jedenadvacátého století žijeme. Mým záměrem je teď opustit tento úvod, a jelikož jsem tady někde výše zmínil slovo budoucnost, poslouží mi pro začátek malý exkurz o pár let zpět.

Je tomu už pěkně dávno, kdy mi mí rodiče popisovali, jak to u nás, především pak v mé rodné Ostravě, kde dosud bydlím, za minulého režimu chodilo. Jak se vše staré, krásné ničilo, jak se toho ještě více škaredého stavělo. Jak všude kolem čoudily komíny a jak moje maminka tahala z venkovního věšáku místo čistého vypraného prádla prádlo černé. Tehdejší kvalita života (za socialismu) se s tou, která se (nejen) naší rodině dostávala asi tak v polovině devadesátých let, nedala srovnávat. Řekl bych, že se dávné časy začínají rychle navracet, snad i v horší podobě (nemohu bohužel moc srovnávat, jsem příliš mladý). Nevím, jestli je to tím, že se člověk dovídá čím dál více, nebo jestli opravdu vychází z toho, co si nese hlavě ve formě vzpomínek. Řekl bych však, že spíše to druhé, poněvadž kdyby proces osvojování si stále většího množství znalostí (a jejich vhodného užití pro praxi, samozřejmě) byl vzrůstajícímu věku přímo úměrný, nemohlo by se dít u nás to, co se děje.

Pro ilustraci: Když dnes vyjdu v sedm hodin ráno k autobusové zastávce, abych se přepravil do školy, často se dusím. Musím nedobrovolně do sebe nasávat všechny ty exhalace a každým svým krokem krájet mlhu, někdy řídkou, jindy hustou jako kaše. Už mi sice na nos nepadá černý popel tak, jako mým rodičům a prarodičům, zato však mohu ochutnávat výfukové plyny automobilů a také drobný prach z Nové Huti (Mittal Steel). Světě div se, naše země dohnala -- a netrvalo jí to dlouho -- Západ (teď bohužel vzato jen z té špatné stránky).

Další obrázek: Kdysi se jen betonovalo, a to o sto šest. Kde nestál panelák, jako by nic neexistovalo. Bez pokroku ani ránu. Proto i v té nejmenší vísce nějaká ta trojpodlažní králíkárna stála, v nejhorším případě alespoň Jednota (Pramen) či kulturní dům. Dnes je pro změnu v kurzu asfalt, přitom beton taktéž neodkráčel do pozadí. A tak se všude asfaltuje a asfaltuje, betonuje a betonuje, aby se i do toho největšího zapadákova natáhl lesklý černý pás a aby si každý mohl pohodlně ze svého domu zajet svým miláčkem do sto metrů vzdáleného nákupního centra.

Třetí paralela s minulostí: Moc dobře si vzpomínám na to, když jsem s mým otcem vyjížděl do Beskyd na túry a jak mi bylo líto, když jsem jako malý pozoroval spálené haluze mrtvých smrků. Stejně tak jsem si říkal, že až budu velký, budou ty malé, čerstvě vysazené stromky o něco větší, a tak bude pohled na ty mohutné zaoblené kopce zase o něco příjemnější. Srdce mě však dnes nehřeje. Z hor se teď vesele sváží dřevo, staví se v nich jako na běžícím páse lyžařská střediska, chaty, dokonce si dovolím tvrdit, že i celá menší města. Mimo to se tu převážně o víkendech konají závody na silných motocyklech, sem tam si někdo se svým vozem splete serpentiny s plochou přistávací dráhou a skoční ve strmém příkopu (jeho duše pak někde jinde). Stromy mizely tenkrát, mizí i dnes, a jak rychle...

Toť tři srovnání. Nemohu si pomoci, ale to, jak se chováme k přírodě, je vskutku barbarský způsob. Až do dna z ní sajeme vše, co má. Bez výčitek svědomí ničíme životní prostředí a je nám úplně jedno, jestli po nás něco zbude nebo ne (po nás potopa...). Příroda se pro většinu z nás stala oddělenou věcí, kterou musíme pro své blaho co nejvíce vyždímat. Už nemáme zájem dívat se kolem sebe na to, jak si počínáme. Nestaráme se o to, jak vypadá naše okolí, jak to vypadá před našim prahem. Každý z nás má podíl -- ať už malý, nebo velký -- na tom, že kvalita našeho života rapidně klesá dolů. Na jedné straně zde máme malou skupinu lidí, která si uvědomuje, že něco není v pořádku, nebo naopak se jí nelíbí to, že se vše podřizuje momentálnímu ekonomickému boomu, navzdory tomu, abychom se starali o své zdraví. Ano, o to zdraví, které všichni tak rádi klademe na první místo mezi našimi převrácenými hodnotami. Máme o zdraví ale velmi zkreslenou představu... Na druhé straně nalezneme majoritu české společnosti, která se vůbec nezamýšlí nad tím, že by bylo třeba něco řešit, neboť jde všechno přesně tak, jak má. A když se teď všichni krásně hmotně můžeme zabezpečit, nač se starat o nějakou krajinu, ba pak o duchovní hodnoty. Ty přijdou na řadu až poté. Co když ale naše chtění bude stále větší, co když se ani potom nedokážeme ukojit a do plna nasytit? Vzpomeneme si pak vůbec někdy na nějakou přírodu? Nebo až poté, co budeme do sebe házet tuny prášků, abychom odstranili veškeré choroby, kterými jsme se dobrovolně naočkovali?

Opravdu nepřeháním. Mohu sice působit v současné době jako exotický případ, ale nečinně mlčet a alespoň nenapsat pár slov, která sice nic nezmění (nejsem naivní), by mi nedalo spát. Je třeba lidem připomínat, že to takhle dál nejde. Věřím, že nejsem sám, komu se naše chování nezdá normální. Nemusíte být přitom žádný zapálený ekolog či environmentální terorista k tomu, aby se Vám do hlavy nevkradla myšlenka (přesvědčení?) o tom, že se člověk přírodě ne nevzdaluje, ale přímo odcizuje. K změně Vašeho názoru (osvícení?) na celou prokletou ekologii leckdy může stačit to, že se Vás dotkne (nevinná) neviditelná ruka trhu či zájem někoho mocného. Taktéž bohatě stačí, když se Vám někdo pokouší rušit Váš klidný noční spánek, nebo i to, že namísto sousedům, kterým jste se mohli sami až dosud vysmívat, začnou lesklé asfaltové pásy lemovat právě Váš plot a bezpečí Vašich dětí je rázem fuč (nemluvě o nějakém tom kamionu na zahradě Vašeho domu).

Nejvíce co mi v naší zemi, Republice české, vadí čím dál víc, jsou auta. Těch už nalezneme i na těch nejbezvýznamnějších okreskách tolik, že si před každým přechodem (i před tím se světelnou signalizací), pravidelně vykroutím hlavu, než se na něj odvážím vstoupit. Málokterý ochotný šofér na mě mrkne světlem a dá mi pokyn k přejití (jak víme, nemožno se spoléhat na jednoho gentlemana silnic, jelikož je jeden z mála -- takže lépe kouknout na jednu i na druhou stranu znova). Po našich cestách se prohání tisíce vrahů -- nepřeháním prosím --, kterým naše úžasné ministerstvo rádo zvýší rychlost na 160, a tím pádem i pravděpodobnost jejich úmrtí. Ruku v ruce s tím vypustíme ročně do vzduchu o několik tisíců tun více oxidu uhličitého a dalšího všemožného svinstva, přičemž si stokilometrovou trasu hazardní jízdou zkrátíme o nějakých směšných osm, devět minut (co jsem se dočetl před asi týdnem v Denících Moravia). K tomu všemu tento čtvrtek opožděné Televizní noviny přinesly "novinku", že především na Vysočině v posledních dnech létají třísky při kácení starých mohutných stromů.

Důvod? Způsobují smrt. Jsou vinny, šup s nimi dolů, zlobit více nebudou. Další související důvod? Naši řidiči potřebují jezdit po bezpečných silnicích. Napadá mě jedna věc: Je-li na silnici lemovanou stromy sedmdesátka, pak je tam dána asi špatně. Jelikož naši slušní a svědomití řidiči vždy dodržují rychlost, nehody na takovémto úseku by prostě nemohly nastat. Proč tedy nesnížíme maximální možnou rychlost třeba na padesát? Vždyť by byla silnice hned bezpečná. To opravdu nejde proti rozumu. Proč kácet letité lípy, když můžeme jednoduše omezit rychlost? Pravý důvod celého tohoto žalostného konání je úplně jiný, než nám tvrdí slavná ministerstva, všemožné úřady, obce a kdovíkdo ještě: dřeviny musí z krajnic pryč, poněvadž by temperamentní, uspěchaní a adrenalin milující řidiči nemohli brázdit cestami s menším rizikem svou oblíbenou stovkou (či více?), tak jako to dělají dnes mezi dvěma řadami stromů, avšak s daleko větší šancí na to, že se jim před očima zjeví zubatá (jak ostatně přiznal i jeden starosta v jednom nedávném článku v Respektu souvisejícím s tímto tématem, že se dělá jen to, co si lidé přejí).

Být motoristou se v posledních letech stalo pro Čechy normou. Já jsem se na prahu dospělosti rozhodl jako jediný, na rozdíl od všech mých spolužáků, autoškolu hodit za hlavu. Nechci, aby si někdo třeba mylně myslel, že tu teď ze svého snad škarohlídství a odlišného postoje chci házet špínu na každého, kdo má řidičský průkaz. To jsem tedy rozhodně neměl a ani nemám v úmyslu. Doba je taková, že nás žene kupředu, a my máme zájem na tom, mnou nevyjímaje, abychom co nejlépe využili všechen náš čas co nejefektivněji a nejúčelněji. Chceme toho stihnout co nejvíce a auto je jedním z výdobytků moderní civilizace, který nám pomáhá zkracovat nejen vzdálenosti, ale i drahocenný čas. Nerozumím však tomu, proč bychom měli aut využívat více, než je třeba. Proč bychom se nemohli svézt veřejnou dopravou, když se přemisťujeme jen o pár set metrů k úřadu nebo na nákup. Byl bych velmi potěšen, kdyby mi někdo mohl vysvětlit, co je to za zvláštní způsob života, kdy se každý z nás zabední do své kukaně (patřičně zatemněné), kde si pak zapne počítač či televizi a většinou pasivně hltá to, co z celé společnosti produkuje jen malá skupina lidí. Co je to za zvláštní způsob života, že sotva opustíme dům, sedneme do auta, přejedeme přes jednu křižovatku, utratíme celou výplatu v hypersupermegamarketu a s plným (narvaným) kufrem zase vesele směřujeme domů. Doma pak vše, co jsme pořídili, hodiny vybalujeme, rveme do sebe neuvěřitelné dávky jídla, s chutí tloustneme, a protože nemocí přibývá, hrneme se do lékáren, kde pak znovu u kasy obracíme peněženku, abychom nakoupili zázračné preparáty, které nám umožní (nebo by měly?) vrátit se do našich starých zlatých kalhot. Ti z nás, kdo ještě mají radost z pohybu, ke kterému byl mimo mnohé jiné člověk stvořen, namísto příjemné -- pro naše srdce žádoucí a nenáročné -- procházky do chrámu všeho také volí auto, aby tak ten hnus okolo sebe nemuseli příliš sledovat, a pro své fyzické vysílení zvolí opět nějakou tu betonovou kostku, ve které pak hodinu jezdí na přišroubovaném kole za zvuku neuvěřitelně hlasité hudby (citace mého profesora základů společenských věd). Pro změnu poněkud monotónního pohybu pak vystřídají místnosti a další hodinu drtí ruce a nohy na magických strojích. Hle, jak jsme zdraví! (odpusťte mi trochu ironie...)

Ale teď vážně: Lze někoho odsuzovat za to, že si to místo do parku nasměruje do posilovny? Abychom mohli odpovědět, bude třeba zase pár reprezentativních ukázek.

Vztaženo opět na Ostravu: Chcete-li si jít odpočinout, zasportovat či se naučit něco do školy, a to na čerstvém vzduchu, můžete vybírat: U známé Nové radnice pás Komenského Sadů. O dva kilometry dál dva nevelké parky a pak, až na konci města, rozsáhlý Bělský les. Jenže: Poslední dobou se na zastupitelstvu přetřásá otázka úpravy přinejmenším dvou těchto parků (resp. lesa). V Komenského sadech by měly relativně zdravé, vzrostlé, avšak staré stromy zmizet, jelikož jejich dlouhé větve ohrožují život pěších a ono si na triko nikdo nevezme to, až jednou nějaký ten klacek někomu spadne na hlavu. Navíc se v parku už dlouhou nic neprovádělo a je třeba vyslyšet názor občanů. Bude zajímavé sledovat, jak se vše bude vyvíjet... Podle zastupitelů se musí rozšířit chodníky, vystavět nová sportoviště, vysadí se místo čtyř řad stromů jenom dvě, ale zato prý nebudou nahnívat a nikomu nezpůsobí úraz či dokonce smrt. Bělský les pak bude nutno lépe zpřístupnit, jelikož z jedné strany máme nebezpečnou silnici (to je opravdu pravda). O ostatních krocích jsem se však nic moc nedověděl. Když zase budu srovnávat s minulostí, není nyní na Bělský les zdaleka pěkný pohled. Po nedávné lednové vichřici leží (možná už je odstranili) velké kmeny na zemi, takže pohled na sousedící paneláky je zase o něco lepší, celé území je doslova obsypáno nově se rodícími rodinnými domy (nutno říci, že jejich stavitelé měli vkus) a není neobvyklé zahlédnout zde party mladých opilců, odpadky, nějaké to vozidlo či motocykl. Celý les projdete mírnou chůzí za 20 minut, Komenského sady taktéž, přičemž v nich neexistuje místo, ze kterého byste neviděli na nějakou zástavbu. Označení "zelená Ostrava", která opravdu v létě z věže Nové radnice jako zelená vypadá, pomalu ztrácí na pravdivosti. Kolem města se začíná rozpínat oblouk dálnice D 47, na který jsou napojovány mohutné přivaděče. Pálí se porosty, všude zasahuje těžká technika. A zase se kácí o sto šest. Uvedu další příklady.

V místě, kde bydlím, se před pěti lety započalo s rekonstrukcemi rozdělenými na etapy. Pominu-li pochybné financování, zvláštní státní dotační program, při kterém se nemůže vše najednou opravit, ale každý rok se zvláštním způsobem rozhoduje o tom, zda se na další etapu přilijí peníze nebo ne, a taky přehlédnu-li to, jak se na veřejné diskuzi vyjadřovali k názorům místních lidí (občanů, pravda že) architekti projektu, pak musím říci, že se slušně rozjetá revitalizace sídliště zvrhla v pouhé převracení zeminy a oblíbený asfalting a betoning. Zatímco první i druhá etapa, byť s velkými rezervami (proč při rozbíjení starých chodníků neinvestovat do kvalitní kanalizace, ve které běhají hlodavci, když k vnější kráse postačí položit na jejich původní místo zámkovou dlažbu, atd.) dávala alespoň malý příslib do budoucna, třetí tento solidní vývoj obrátila k horšímu, a tak se to táhne dodnes. Kromě toho, že jsem se v obecních novinách dočetl, že minulé etapy vystačily s částkou do deseti milionů, ta poslední potřebovala milionů patnáct. Pro vysvětlenou: máme teď obrovské parkovací plochy, hustou koncentraci cestiček a chodníků (různě zkřivených, takže každý pro zkrácení cesty šlape přes trávu, z trávy se pak stane pěšina...), velké dlážděné náměstí, a to přímo uprostřed sídliště, stejně jako široké bulváry, takže doufám, že až k nám jednou zavítají davy turistů, po kterých tak radní dlouhou dobu touží, tak že se na ty promenády bez problému vejdou... Ach, ta betonová lobby.

Opět jsem v předchozím odstavci zmínil parkování. To se teď na obvodech ostravských přetřásá nejvíce. Jak vyřešit parkování, když je aut čím dál více? Jednoduše: nějaký ten strom ustoupí, rozšíříme cesty a bude místa dost. Celé to dostane hezkou nálepku "Úprava a ošetření zeleně" a je vystaráno. Jenže ono není. Už teď, když se kouknu z okna na to rozšířená parkovací místa, lze pěkně vidět, jak mnohdy auta nemají kde stát (urbanisté naši, co jste to provedli?). Odstavné plochy jsou ucpané, cesty široké. S tím, jak roste bohatství Čechů, roste i logicky počet automobilů. Místo, abychom prostory mezi domy vyplňovali zelení, hřišti, prostorami pro děti a setkání sousedů, abychom se cítili příjemně, oblepujeme stavení silnicemi, jelikož v našich bombastických kočárech je vzduch daleko lepší, než když sedíme pod rozkvetlou třešní, a mimo to nás v nich protivní sousedé přes kouřová skla nevidí. Že zase smradíme kvůli klimatizaci o trošičku víc, nevadí, nám se dýchá dobře. A že jsme pak kvůli fresh air-condition častěji u doktora, jelikož si naše tělo na tak časté drastické přechody ze severního pólu do mírného klimatu těžko zvyká, nás už vůbec nemusí bolet. Zlatá lékárna vyřeší vše. Hlavně že se kšefty hýbou.

Ať zbytečně neodbočuji, rád bych, co se uskladnění osobních vozidel týče, našel někoho, kdo by mi byl ochoten vysvětlit, proč se nepostaví rozsáhlé podzemní plochy, nebo pěkné výškové stavby, do kterých by se vešly pohodlně stovky aut. Myslím, že než donekonečna ukrajovat z trávníků a chodníků místo pro cesty, a nadto vše za drahé peníze, opravdu myslím, že by bylo lepší vystavět něco, co by nehyzdilo okolí a co by představovalo pouze jednorázovou investici. Jenže zase: je sice pravda, že by auta na takovýchto parkovištích někdo mohl za směšný peníz hlídat (třeba nějaký starší občan by si chtěl k důchodu přivydělat) a že by i každý z nás nějakou tu stokorunu měsíčně za to obětoval. Na druhou stranu ale jsme tak pohodlní, že než se cválat od domu nějakých tři sta metrů k autu (někdo naopak jen deset a jiný skoro půl kilometru -- jaká to nespravedlnost v naší rovnostářské společnosti!), tak to si ho raději necháme před domem, třebaže riskujeme, že nám někdo poškrábe lak či vytrhne autorádio. (Pro někoho je opravdu problém ujít i kilometr. Nedávno jsem například mluvil s jedním podnikatelem a ten mi řekl, že i to je na něj moc.) Mimo to, kdo by pak v té proklaté garáži věděl, že ten červený bourák je můj a ne tam ta stará šunka vlevo... A co by pak dělaly stavební firmy, kdyby nemohly budovat?

Na výše uvedených, ovšemže zjednodušených příkladech jsem chtěl ukázat, proč se těžko někomu dá vyčítat to, že chodí do posilovny a ne do třeba do parku a proč raději pokaždé, byť to není nutné, sedáme za volant, než abychom ušli pár metrů. Zničili jsme si krásné okolí, a to teď každý z nás jen těžko bude napravovat, protože moc mají ti nahoře. Jenže ti jsou navyklí na stejný způsob života jako my. A tak se spirála roztáčí. My chceme jezdit, oni chtějí jezdit. Tak proč to měnit?

Když nedávno vláda oznámila, že sedm procent akcií ČEZu přinese nejméně 31 miliard a že drtivá většina z nich půjde na dálnice a silnice, jen jsem zvedl obočí. Ze země se stává pavučina cest. Více, více a více cest. Možná, že bych se nad tím ani tak nepozastavoval, kdybych ale nevěděl, jak to u nás při takovýchto zakázkách chodí. Rozkrádání je asi ostré, ale přesné slovo. Můj mladší bratr nedávno zavítal do prostor, myslím že Ostravské univerzity, aby si poslechl šéfa NKÚ. Zajímavé věci se to člověk doví, nebo spíše si jen potvrdí to, co už někde četl. Stavíme nejdražší dálnice v Evropě, neprůhledným systémem vybíráme zhotovitele staveb, a přestože NKÚ neustále apeluje na pány poslankyně, poslance, atd..., jak to u nás chodí (zlatá česká korupce), nic se nemá k lepšímu, jelikož NKÚ nedisponuje žádnými pákami, kterými by mohl efektivně stávajícím praktikám zabránit. A tak máme úřad, který hraje směšnou figurku a námi zvolení zastupitelé si dělají, co chtějí a je přitom úplně lhostejné, zda jsou zprava nebo zleva, poněvadž když ve stejných komisích a radách dobře se shodnou, nač by si škodili. Taková jest realita.

Jelikož se nedá vše vystihnout v několika větách, zvláště pak, když se pouštíte do takovýchto subjektivních rozborů, budu pokračovat příště. Kromě tohoto, někdo by opravdu řekl moralizování -- jak jsem na začátku tohoto textu toto slovo zmínil -- se budu snažit ukázat, že by vše bylo snadnější, jen kdyby lidé chtěli a že by i ta auta mohla v klidu jezdit a já bych se nemusel každý druhý den dusit tak, jako tomu je dnes. Rád přitom ukáži několik výmluvných příkladů ze zahraničí i z minulosti, kterým se v našich médiích nedostává z jistých příčin příliš velké pozornosti. Myslím, že bychom se neměli jen inspirovat pokrokem, který na západ (ale i na východ) od našich hranic proběhl a probíhá, ale i tím, jak se k němu a také ke svému životu lidé (nebo alespoň podstatně větší část lidí než je tomu u nás, ať negeneralizujeme) v západních zemích stavějí.