Národní sebeurčení a demokracie byly tím posledním, co řeckou radikální levici stojící za rozpoutáním občanské války ve skutečnosti zajímalo. Řečtí komunisté zcela nepochybně usilovali o zavedení stejného totalitního zřízení a mocenského monopolu, jaké se vytvořily v zemích střední Evropy a Balkánu. Válka v Řecku byla prvním horkým konfliktem v soupeření mezi západními demokraciemi a sovětským blokem, který vstoupil do dějin pod termínem studená válka.

Občanská válka byla vedena oboustranně tvrdě, jak už to ve střetech tohoto typu bývá. Na obou stranách docházelo ke zločinům proti lidskosti a porušování válečných konvencí. Jedním z viditelných a bolestných zločinů bylo násilné rozdělení řeckých rodin, kdy bylo velké množství dětí z propagandistických důvodů v rámci nařízené evakuace odvlečeno proti vůli svých rodičů do zahraničí.

O porážce řeckých komunistů rozhodla nedostatečná podpora ze strany Sovětského svazu. Řecko hrálo v plánech sovětského diktátora jen okrajovou úlohu a Stalin nechtěl kvůli podpoře povstalců ohrozit své zisky ve střední Evropě. O to větší podpora přišla řeckým komunistům z ostatních zemí sovětského bloku. Ty se do řeckých záležitostí otevřeně vměšovaly -- jen např. Československo darovalo povstalcům zbraně za více než ¾ miliardy korun. Mezi povstalci působila řada bojovníků z Jugoslávie a řečtí komunisté bez problémů překračovali jugoslávské hranice a v makedonském pohraničí budovali své zázemí.

Hřebíkem do rakve se pro řecké komunisty stala ideologická roztržka mezi Sovětským svazem a jugoslávským vůdcem Titem. Ačkoli jugoslávská podpora byla daleko nejvýznamnější, řečtí komunisté měli poslušnost k Sovětskému svazu hluboce zakódovanou v genech a plně podpořili sovětské stanovisko.

Je pochopitelně možné tvrdit, že Britové a Američané v Řecku násilně dosadili k moci nacistické kolaboranty a neofašisty, stejně jako je možné napsat, že v únoru 1948 pracující lid Československa zvítězil nad reakcionáři a fašistickými kolaboranty podporovanými Američany a zavedl lidovou demokracii. Obojí má k pravdě stejně blízko.

K invazi do Afghánistánu mohl mít Sovětský svaz řadu důvodů, stejně jako je bezpochyby měl i v případě intervence v Maďarsku nebo Československu. Názor, že za vpád Sovětů do této země mohou Američané, má podobnou hodnotu jako výrok, že v srpnu 1968 pět bratrských armád splnilo svou internacionální povinnost a pomohlo československému lidu potlačit kontrarevoluci organizovanou západními špionážními centrálami. Okupaci Afghánistánu předcházel ve skutečnosti prosovětský vojenský převrat, teror vůči afgánské opozici a faktické zahájení občanské války. První, co Sověti v Afghánistánu udělali, byla poprava šéfa afgánské vlády a dosazení nového politického vedení. Před invazí do této země důrazně varovala sovětské politbyro i KGB, ale politická slepota sovětské gerontokracie zvítězila.