Podle Petra Matějů je jednou z velkých překážek zlepšování úrovně našich vysokých škol špatné fungování jejich vnitřní samosprávy. V posledních pěti letech jsem získal nějaké zkušenosti s provozem samosprávy Univerzity Karlovy -- a v podstatě souhlasím. Rektoři, kteří jsou na své vysoké škole vlastně takovými "předsedy vlády", tedy hlavami univerzitní exekutivy, jsou voleni univerzitními akademickými senáty. Formálně rektory sice jmenuje prezident republiky, ale na samotný výběr konkrétního člověka nemá (po pravdě řečeno - zaplaťpánbůh) vliv. Vlastní akademické senáty jsou pak voleny studenty a zaměstnanci. Většinou zhruba půl na půl, tj. polovinu členů senátu volí zaměstnanci, polovinu studenti. Voleb se typicky účastní jen menšina oprávněných voličů. Zejména u studentské části je účast často jen několik procent. Univerzitní akademický senát je složen (alespoň v případě UK) rovným dílem ze zástupců všech fakult, bez ohledu na to, jak je ta která fakulta velká. A tak na naší staroslavné pražské univerzitě sedí v senátu například 12 zástupců tří teologických fakult. Nic proti nim, ale jejich studentští senátoři zastupují průměrně něco okolo 300 studentů. Oproti tomu tři pražské lékařské fakulty mají stejný počet zástupců, ale na každého z nich připadá více než 1000 studentů, a za Přírodovědeckou fakultu zastupuje každý studentský senátor dokonce téměř 2000 studentů! U zástupců zaměstnanců je situace podobně pokřivená. A takto podivně sestavený a viditelně málo reprezentativní zastupitelský orgán má pravomoc vybírat rektora, schvalovat způsob rozdělení financí i blokovat jakoukoli administrativní změnu vyžadující novelizaci vnitřních předpisů na univerzitní i fakultní úrovni. Věci by mohlo teoreticky pomoci například zrušení stejného zastoupení všech fakult, ale to je věc v současném stavu průchodná opravdu jen teoreticky...

Vůbec si nemyslím, že by stávající situace vedla k tomu, že rektory jsou voleni převážně nevhodní kandidáti. Problém je spíše v tom, že systém je svazuje tak, že se ani oni, ani jejich prorektoři nemohou příliš hnout z místa - i kdyby chtěli. Fakulty i univerzitní aparát si zejména totiž "hlídají své jisté", a většina věcí, které by mohly někoho nějak ohrozit, je dříve či později zablokována. A tak například chybí skutečné a funkční evaluační systémy vědecké kvality, které by se promítaly do rozdělování financí. Chybí nějaká patrnější koncepce zajištění a rozvoje informačních zdrojů -- zejména elektronických databází, které jsou pro aktivní vědeckou činnost klíčové.

A chybí také dostatečná kontrola utrácení prostředků celouniverzitními institucemi i kontrola jejich úrovně. Na UK je jedním takovým příkladem třeba odborné nakladatelství Karolinum s ročním rozpočtem přes 25 miliónů Kč. To vydává řadu vědeckých časopisů -- to by koneckonců člověk od univerzitního nakladatelství očekával. Ale on ani jeden jediný z nich není součástí prestižní databáze Web of Science a nemá tedy tzv. impakt faktor. Ani pro jeden z těchto časopisů není Karolinum schopno zajistit internetovou "pdf" verzi, která je u standardních vědeckých časopisů dnes zcela běžná. Na internetu dokonce Karolinum nemá ani seznam publikovaných článků, o abstraktech vůbec nemluvě. Srovnejme tuto situaci třeba s Oxford University Press a s jeho rozsáhlou kolekcí špičkových časopisů. Jistě, je to srovnání se samotným vrcholem, ale vydávají-li v Oxfordu na univerzitě okolo 70 impaktových časopisů, a v Praze ani jeden, je to zřejmě věc k zamyšlení. Přitom zaměstnanci UK ročně publikují řádově tisíce impaktových publikací, ale univerzita prostě nedokáže kvůli neefektivnímu fungování poskytnout substrát ani motivaci pro rozvoj špičkových časopisů na vlastní půdě.

Takový a podobným věcem by asi reforma mohla pomoci. Rektoři by nebyli nutně zavázáni a svázáni na všech stranách a mohli by snadněji provádět nutné změny. Je tu ale jedno velké ALE. Rektor zvolený správní radou univerzity, složenou ze zástupců měst, firem, atd., bude totiž nutně zavázán jinde. Fakt, že ve Spojených státech se rektoři vybírají takovým způsobem, pro naše podmínky bohužel moc neznamená. Tady tedy vyvstává zásadní otázka -- jak zajistit, aby se rektorské posty v systému prof. Matějů nerozdělovaly jako pašalíky za zásluhy pro vysloužilé politiky a jejich poskoky? Bylo by opravdu neblahé, kdyby se univerzity staly rukojmími "kapříků" z českého politicko-ekonomického příšeří. V tom je evidentně slabé místo navrhované reformy -- a způsob, jakým se s tímto rizikem navrhovatelé vypořádají, bude nesmírně důležitý pro její reálný význam. Současný stav ale změnu zasluhuje. Petr Matějů tvrdí: "Jsme si vědomi, že to narazí za výrazný odpor studentů i řady akademiků." Nu, já tedy opatrně souhlasím.