Jako takový jsem neměl pevně stanovenou pracovní dobu, když jsem pro ústav něco psal, mohl jsem si to psát i doma. Moje práce pro ústav byla věnována převážně dvěma věcem:

1. spolupráci na rozsáhlém kolektivním elaborátu určeném pro politbyro KSČ, jehož přesný název si už nepamatuji, a kterému se prostě říkalo Prognóza.

2. semináři, který se pravidelně scházel každý týden, a byl věnován ideologickým a politologickým tématům, která byla pro jiná fóra tabu.

Začněme s Prognózou. To byl utajovaný dokument v podobě tlusté knihy, která, kromě veřejně přístupných dat, obsahovala četné utajované, nebo spíše zatajované, ekonomické, ekologické, sociologické a demografické statistiky, podrobně mapující stav věcí v tehdejší Československé socialistické republice. Z těch Prognóza vyvozovala závěry o vývojových trendech - nezřídka hrozivých - které z těchto údajů vyplývaly, a navrhovala strategie, které měly vést k co nejkrásnějším zítřkům. Ty strategie byly, až na drobné a nepodstatné výjimky, výlučně ekonomické. Jinými slovy, všelékem na marasmus, ve kterém se ocitla československá normalizovaná společnost, měla být více či méně rozsáhlá ekonomická reforma, která ale v žádném případě neměla ohrožovat monopol moci KSČ. Jednotlivé části Prognózy byly zadávány k napsání různým vědeckým pracovníkům ústavu, a na pracovních schůzkách se pak o meritech oněch příspěvků diskutovalo. Zařazení příspěvku do Prognózy vyžadovalo konsensus diskutujících. Část Prognózy, kterou jsem navrhl a vypracovával já, upozorňovala na politickou výbušnost megalomanského pojetí výstavby jaderné elektrárny Temelín vzhledem k budoucím vztahům s Rakouskem. Přesně pár minut po tom, co se mi podařilo kolegy přesvědčit, aby souhlasili se zařazením mé analýzy do Prognózy, vtrhl na naši pracovní schůzi Valtr Komárek, a bez ohledu na svůj pečlivě pěstovaný image liberála doslova na nás řval něco přes hodinu, že to tam bude jen přes jeho mrtvolu, protože on prostě nepřipustí konflikt s jadernou lobby v Akademii věd. Valtr Komárek totiž tehdy aspiroval na to stát se generálním tajemníkem KSČ, a to by mu ovšem na cestě k této metě mohlo být osudné. Jaderná lobby byla mocná zájmová skupina nejen v Akademii věd, ale i v aparátu KSČ.Takže jedním z přímých přispěvatelů Prognózy jsem se nakonec nestal, i když na diskusích o jiných příspěvcích jsem se podílel dosti intenzivně.

K té Prognóze ještě jednu poznámku mě se týkající. Když byla Prognóza hotová, požádal mě jménem Charty 77 o jednu její kopii Václav Trojan, tehdy jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Havla (v současné době se angažuje v Českém helsinském výboru). S Trojanem, kterého jsem o práci na Prognóze průběžně zpravoval, jsme byli přátelé ještě před mým odjezdem do USA, a v tom přátelství jsme pokračovali, k zuřivému vzteku vedení rozvědky, i po mém návratu domů. Vaškově žádosti jsem vyhověl hned druhý den, takže tu Prognózu měla Charta ještě dřív, než papaláši z politbyra. Ještě řadu let po Sametu na to Trojan vzpomínal v jedné z těch besed, které vysílala ČT 1 po každém dílu reprízovaného Majora Zemana, ve které se o mně mluvilo.

Poznámka ŠOK: Ten dokument se podle mých informací jmenoval „Souhrnné prognózy vývoje československé společnosti a ekonomiky do roku 2010“ a přezdívalo se mu také Adamcova zpráva. Jednalo se ale o komplex čtyř dokumentů. Jeden vypracovával Prognostický ústav, druhý Ekonomický ústav, třetí Státní plánovací komise a čtvrtý Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj a investice. Premiér je tehdy dostal jako tajný materiál od předsedy prezídia ČSAV Římana. Předkládat politbyru ÚV KSČ je měl on. Byl to dost zdrcující materiál pro všechny odpůrce perestrojky, protože ukazoval, že jedinou cestou je liberalizace alespoň takového typu, jakou prováděl v té době pouze Agrokombinát Slušovice s podporou Rudolfa Hegenbarta a jeho komise VTR. Byl to také jeden z interních důvodů, proč převrat v roce 1989 dopadl tak, jak dopadl. Podobnou zprávu, jen trochu dříve, měl ve stejné době od svých ekonomů a prognostiků i Gorbačov. S jejími závěry seznámil i tehdejší vedení Československé republiky při své návštěvě. Zdůraznil, že Sovětský svaz opouští model socialistického tábora v rámci RVHP a každá země si musí hledat vlastní ekonomický model. Striktně odmítl jakoukoliv intervenci v blízké budoucnosti. Senilnějící Husák byl zděšen a řada funkcionářů té doby se z toho nemohla ještě dlouho vzpamatovat. Věděli, že to je jejich konec. Přišla doba Štěpánů a Mohoritů. Začalo poslední dějství příprav všech navzájem znepřátelených skupin na střet. Psal se rok 1987.

Pokud šlo o ten seminář, probíhal, jak je u seminářů standardní: jeden ze členů semináře přednesl obsáhlý referát, a na jeho základě pak probíhala diskuse. Kopie referátů, číslované a označené jako utajované materiály, pak kolovaly mezi ostatními pracovníky ústavu. Pamatuji se, že mezi diskutovanými tématy byla na příklad analýza principů, na kterých spočívá právní stát v západní civilizaci. Jiné téma, které jsem zpracoval já, bylo zase přibližování se Evropské unii a předpoklady pro možný vstup Československa do EU. Ten seminář byl pozoruhodný mimo jiné i tím, že sdružoval osobnosti jak z komunistického vědeckého establishmentu – na příklad akademika Viktora Knappa - tak z disentu, jako třeba historika Jaroslava Šedivého, který později jako náš ministr zahraničí vedl jednání o vstupu České republiky do NATO. Ve své knize „Černínský palác v roce nula (Ivo Železný, Praha 1997) o své tehdejší zkušenosti z Prognostického ústavu Jaroslav Šedivý píše: „... poznal jsem tam pár zajímavých lidí, mimo jiné Václava Klause a Vladimíra Dlouhého, ale i bývalého českého špióna v Americe Karla Koechlera (sic), neurotika s velice odvážnými, až protirežimními názory. “ (str. 11).

Moje působení v Prognostickém ústavu, styky s Chartou a v neposlední řadě i kritika odbornosti ředitele ústavu, do kterého normalizační bossové vkládali velké naděje, ovšem nemohly uniknout pozornosti rozvědky, ze které jsem do Prognostického ústavu přišel (stále za mě odpovídala, i když jsem byl čistě papírově po svém návratu do Československa veden jako civilní zaměstnanec 2. správy). Reakce byla pochopitelně nenávistná, ale já jsem si s tím příliš hlavu nelámal. Spoléhal jsem na to, že má výměna za Ščaranského na žádost prezidenta Sovětského svazu mi poskytla takovou prestiž, že bylo prakticky nemožné mě postihnout z politických důvodů. Náčelník rozvědky, generálmajor Karel Sochor to nesl skutečně těžce, o čemž svědčí celá řada dokumentů z archivu 1. správy. Nechci unavovat jejich obšírným citováním, ale pár perel mi dovolte: - nesmlouvavě prosazuje opatření a kroky ve svůj prospěch (v posledních týdnech je to zejména otázka nostrifikace vědecké hodnosti - udržuje široké styky na opoziční představitele (CHARTA) – negativní trendy v jeho vystupování mají jednoznačně stoupající tendenci (místo aby se uklidnil a začal pracovat) – jeho činnost v ústavu má destrukční charakter a vzniká situace, která může vyústit v politický skandál (Záznam o jednání náčelníka odboru 52 pplk. Imre Ondráše s. konfidentem 1. správy v Prognostickém ústavu Z. Jirků .I. Správa SNB – odbor 52, č.j. A-01251/52-88, v Praze 16.11.1988. Tajné!) – ...uvedl, že....prognóza, která byla zpracována pro předsednictvo ÚV je narůžovo laděná nepoužitelná informace - R. (=RINO, moje krycí jméno v rozvědce) vyjádřil svůj názor, že nevěří socialismu, že nesouhlasí se současným vedením a nevylučuje svůj odchod z KSČ - v obecné rovině obsáhle a velice negativně hovořil o situaci a vedení v ČSSR (Záznam odposlechu ze schůzky mezi mnou a důstojníkem 1. správy KGB, který přijel na služební cestu do Prahy, ve vile I. Správy ve Čtyřkolech, I. Správa SNB – odbor 52, č.j. A-01306/52-88, v Praze 1.12. 1988. Tajné!).

Několik dní po 17.listopadu 1989 byla svolána plenární schůze celého Prognostického ústavu, jejímž účelem bylo zaujmout formální stanovisko k událostem 17. listopadu. Vedení ústavu předložilo plénu ústavu rezoluci, ve které se říkalo že „varujeme před dalším použitím násilí“ a dále pak že „cestou k řešení situace je urychlené přijetí ekonomické reformy navrhované soudruhem akademikem Komárkem, obsažené v Prognóze“.  Přihlásil jsem se o slovo a žádal přijetí rezoluce, která by jasně řekla, že násilí proti demonstrantům kategoricky odsuzujeme, a že řešení, které situace vyžaduje, je zásadní řešení politické“. Reakce byla skutečně bouřlivá. Křičel na mě nejen soudruh akademik Komárek, ale i někteří další, později proslulí členové ústavu, že ohrožuji ústav, že projevuji neúctu k jejich soudruhovi řediteli, a že žádat „politické řešení, tak na to tedy nemáme.“ Pak se hlasovalo. Pro můj návrh hlasovali, pokud se pamatuji, kromě mne Randsdorf, a pak jedna paní z účtárny. Z těch ostatních profesionálních prognostiků ani jeden neměl nejmenší tušení, že totalita byla po smrti.

Na začátku roku 1990 jsem z Prognostického ústavu odešel, a od té doby se do kontroverzí a zápasů pouštím opravdu jen když je to naprosto nezbytné.