A pokračovalo vojenské nasazení amerických jednotek. 9.dubna 2003 padl Bagdád. Odpor byl sice výraznější než v Afghánistánu, ale ztráty amerických, britských a spojeneckých vojáků byly minimální. Hned byly představeny další cíle -- Libye, Korea a Irán. Bush se rozhodl, že terorismus bude zničen i se všemi, kdo ho podporují. V prosinci 2003 Američané dopadli Saddáma Husajna a veřejnost byla nadšena. A najednou se věci přestaly dařit...

V Iráku, kde za Husajna nebyl žádný viditelný terorista, jich najednou bojovaly tisíce. Íránci a opravdoví teroristé se spojili. Výsledkem jsou dnes téměř 4 tisíce zbytečně zabitých Američanů a možná statisíce zbytečně zabitých Iráčanů. V zemi vládne anarchie a miliony lidí jsou na útěku. Vláda Pákistánu nemá své území zcela pod kontrolou, Afghánistán je zdrojem neurózy všech generálů. Nejspíš právě zde přebývá srdce i mozek Al Kajda. A čas pracuje spíš pro teroristy.

Libye se "polepšila". Začala spolupracovat a otevřela se světu. USA si připsaly kladné body, ale vzápětí se ukázalo, že Korea a Irán se dali cestou budování jaderných arzenálů. A to už je jiné kafe. Válečníci si rychle spočítali, že na Koreu mít nebudou, protože nebezpečí odvety je příliš vysoké. A sousední Čína nevypadá, že by USA nějak podporovala.

Irán se stále ještě zdá jednodušším cílem, ale časy se rychle mění. V době, kdy se začíná probouzet odpor v Afghánistánu, kdy Irák netvoří pro Američany klidné zázemí a ochota světa nasazovat vojáky pro zájmy USA rapidně klesá, může válka přinést USA velkolepou blamáž a narušení amerického hospodářství. Ani americké bohatství pak nemusí stačit na současné financování války v několika zemích.

Ale vraťme se k terorismu. Válka s něčím nedefinovatelným pokračuje. Teroristé prý ohrožují náš civilizovaný svět. Nemají svou zemi, nemají vládu, jsou to nesourodé skupiny lidí, kteří nenávidí USA i naši evropskou civilizaci. Není se co divit -- lidem v Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, ale i v Palestině, Sýrii nebo Jordánsku se lépe vedle naší kultury nežije. A to je podhoubí, z něhož denně vyrůstají noví mučedníci.

Jak se v sobotu vyjádřila ministryně obrany Parkanová: "technický pokrok jde velmi rychle dopředu a celá ta technika (rozuměj rakety)se zlevňuje. Je jenom otázka času, kdy to, co je dneska velmi drahé a dostupné jenom státům, se dostane do rukou i takových skupin, kteří dneska používají třeba ty bomby." A tak prý budeme potřebovat rakety proti teroristickým raketám.

Asymetrická válka

Položme si přitom jednoduchou otázku. Budu-li teroristou, budu vynakládat obrovské prostředky na výzkum a budování raket , nebo raději pošlu několik stovek fanatiků, kteří založí požáry, rozšíří nemoci, otráví vodu, nechají vybuchnout vlaky, letadla nebo mosty...? Ať si každý odpoví sám, ale ta první možnost mi připadá hodně hloupá. Protože raketa se dá sestřelit, ale zastavit několik stovek sebevrahů, to je tvrdý oříšek i pro nejlepší zpravodajské služby světa. Že na to nepřijde naše vojenská "odbornice", to mne až tak nepřekvapuje. Ale že by tak uvažovali specialisté z CIA a dalších zpravodajských služeb? Nejspíš ne.

Ale proti komu se pak má budovat radarovo -- raketová základna v Brdech? Proti nepřátelům z Iránu a Koreje? Korea je na nejlepší cestě dohodnout se s USA na nějakém kompromisu. Irán je sice stále ještě zatvrzelý, ale jeho možnosti jsou omezené technicky i finančně. Navíc to není stát, který by v dohledné minulosti na někoho útočil.

Podle všeho se nové základny USA mají budovat jako opěrné body USA proti Rusku. I když si nikdo z našich ani amerických politiků nedovolil takto radar a rakety vymezit, Rusové si tato rizika plně uvědomují. Pro nás to znamená, že se necháváme zatáhnout do nové studené války, která není v žádném případě ku prospěchu našeho státu. Pro Evropu je důsledek stejný. Má se přizpůsobit USA a jejich světovládným ambicím. A podle všeho si to už mnozí politici začínají uvědomovat. Hodnocení radarů jako provokace ze sousedního Rakouska je ještě čerstvé. Také německý exkancléř Schröder nedávno vyzval německé politiky k odporu. A to se zatím nic nedojednalo...

Nedá mi to, abych nevzpomenul na 80. roky a jednání mezi USA a SSSR, vedená většinou prezidentem Reaganem a generálním tajemníkem Gorbačovem, která odlehčila světu od nukleárních zbraní a vedla ke zvýšení důvěry mezi nepřátelskými společenskými systémy. V 90. letech jsme si oddechli. Vždyť přestaly být důvody k obavám z nějakých válek, odstranily se dráty na hranicích a najednou jsme mohli vidět, že Němec, Ital nebo Angličan je docela přátelský člověk. Normální člověk, žijící pro svou práci a rodinu... Ale dnes se zase mohutně zbrojí -- proti komu?

Jak to vypadá, teroristé mohou být celkem klidní. Proti nim konvenční ani nukleární zbraně určeny nejsou. Teroristu prostě raketou nezničíte. A pokud zničíte, vstanou noví bojovníci... Zato velmoci se od spolupráce začínají zase dostávat do zápasnického postavení. Prim v tom sehrávají USA, ale Rusko chytilo druhý dech a Čína se už také rozhodla přidat na vojenských výdajích. Vytváří se nové ovzduší nedůvěry a vzájemných obav. Prostor pro jednání se zužuje, zbrojí se mnohem více a možná, že už zase někdo kalkuluje, jak využít teroristů proti druhé straně...

Za šest roků se svět změnil. K horšímu. Od úsměvů a dohod k fixlování, k snaze toho druhého přelstít. A to nevěstí nic dobrého. Problém je, že na obzoru nejsou vidět politici, kteří se budou chtít dohodnout na omezení zbrojení. Stále ještě je čas. Jak dlouho ?