Jak dovolit svobodu projevu, a to i pro urážlivé názory, a přesto poskytnout zranitelným skupinám ochranu před vyvoláváním nenávisti? Definovat tuto hranici není zrovna lehké. Často jde o otázku: Kdybych změnila svůj výrok, takže by se týkal mě a nikoliv té skupiny, o níž hovořím, urazilo by mě to? A pokud je odpovědí na tuto otázku "Ano", bude mít to, že takový výrok učiním, nějaký užitečný účel, anebo prostě jen užívám svého práva na svobodu projevu prostě jen tak, bez ohledu na následky? Politickou korektnost, kterou nenávidí mnozí konzervativní komentátoři v Británii i v České republice, je jistě možno přehánět, ale někdy slouží legitimnímu cíli. Demokracie je jistě, v jejím nejodvážnějším smyslu, vládou většiny, ale zralá demokracie by měla být natolik sebevědomá, aby poskytla dodatečnou ochranu ohroženým menšinovým skupinám.

Náhodou souhlasím, že je lepší dovolit vyjadřování urážlivých názorů, než aby byly cenzurovány a donuceny skrýt se v ilegalitě. Avšak jsem přesvědčena, že není správné nereagovat na názor, který mě uráží, a v mlčení být "zralejší než můj nepřítel". Jsem přesvědčena, že je mojí povinností reagovat, logicky a racionálně, pokaždé, když někdo něco takového pronese. Občané v demokracii by měli mít právo říkat, co si myslí, ale měli by také očekávat, že budou kritizováni, pokud budou jejich názory urážlivé. Naprosto odmítám názor těch, kteří zaujímají odtažitý morální postoj a tvrdí, že vyjádřené názory jsou tak pod jejich úroveň, že se k tomu není třeba vyjadřovat. Nikoliv: rasistické, homofobní, misogynské či jiné urážlivé názory, jakkoliv zvláštní, musejí být vždycky kritizovány na veřejnosti, protože zatímco vzdělaní čtenáři se možná stavějí skepticky vůči tomu, co slyší či čtou, někteří budou vždycky uvažovat o tom, zda na těch urážlivých výrocích nemůže být něco pravdy - není kouře bez ohýnku. Trvalá popularita "Protokolů sionských mudrců" v mnoha částech světa dokládá tento problém výmluvně.

A stejnou měrou musíme být opatrní ohledně toho, jak se postavit k extremistickým organizacím, o nichž si možná myslíme, že zastávají "primitivní" názory. Bylo by skutečně správné dovolit skinheadům, aby pořádali své "legrační" demonstrace, aby četli své "hloupé" knihy a zpívali své "hloupé" písně, vzhledem k tomu, že jsme si tak jisti, že jsou to omezení primitivové a to, co dělají, nemá žádný dopad na náš "daleko kulturnější" život? Tak to ne. Tolerovat jejich činnost takto povýšeným způsobem je velmi nebezpečná taktika. Nelze přesně určit, co může být důsledkem jejich činnosti, ale lze dost dobře odhadnout, že to nebude prospěch, ale neprospěch. Tyto lidi je nutno veřejně vyzvat, aby se vyrovnali s temnou historií holocaustu a s jejím dopadem na rodiny přesně takové, jaké jsou jejich vlastní rodiny.

Nechci spojovat politiky, jako je Liana Janáčková či Jiří Čunek, s extremistickými neonacistickými organizacemi, avšak jejich politika a jejich výroky pro tisk ohledně českých Romů urážejí, a proto by je tisk a parlament měl odmítnout. Nikoliv emocionálními apely na jejich lidskost - jsou to přece politikové - ale racionálními argumenty. Tito politikové nejsou vyslanci práva na svobodu projevu a to, zda skutečně jim jde o dobro většiny, je také pochybné. Poučili se ze zkušenosti, že jim protiromské výroky přinášejí volební hlasy.

Není nutně rasistickým výrokem říci, že se chová většina Romů nepřijatelně, ale je rasistické předpokládat, že osoba, která stojí před vámi, je hrozbou prostě proto, že vypadá jako Rom. Je možná pravda, že někteří Romové jsou špatnými sousedy. Mnoho Romů je nezaměstnaných a přežívají jen z podpory v nezaměstnanosti. Lidé, kteří nemusejí chodit do práce, mohou celou noc pořádat mejdany, pokud chtějí, ale to není celý příběh. Proč je tolik Romů nezaměstnaných? Možná, že někteří z nich záměrně nechtějí pracovat, protože si vydělají víc melouchy, zatímco dál přijímají podporu v nezaměstnanosti (což je strategie, kterou nepoužívají jen Romové). Avšak daleko víc z nich je nezaměstnaných, protože nemohou pracovat. Jejich velmi špatné životní podmínky jim od raného věku způsobují vážné zdravotní problémy. Dědictví systému zvláštních škol a komunistické politiky, kdy zaměstnání a mzda neměly nutně vazbu na školní vzdělání a kvalifikaci, způsobily, že mnoho z nich nemá dostatečnou kvalifikaci, aby si mohli najít práci. A i tam, kde má Rom, který hledá zaměstnání, příslušnou kvalifikaci, takže se o práci uchází, široká diskriminace na českém pracovním trhu znamená, že většinou dá zaměstnavatel přednost neromskému uchazeči.

Romové dobře vědí, že většina Čechů je nechce za sousedy. Vědí, že jsou lehkým terčem pro politiky, kteří chtějí získávat lacinou populistickou podporu tím, že se podbízejí masám. Vědí, že neromští rodiče nechtějí posílat své děti do těchže škol. Mnoho Romů má pocit, že i kdyby se opravdu snažili chovat se tak, jak to většinová společnost vyžaduje, stejně by jim většinová společnost nevěřila a nebrala by je vážně. Tváří v tvář této situaci, je snad překvapivé, že se někteří z nich rozhodnout na oplátku většinovou společnost a její normy odmítnout? Takže, ano: politikové mohou apelovat na Romy, aby se "přizpůsobili" a "začlenili" do české společnosti, ale kde jsou apely na českou společnost, aby se přizpůsobila a udělala prostor pro Romy?

Vytvořit správné podmínky pro efektivní začlenění Romů do společnosti je složitý proces, který bude vyžadovat čas. Neexistují žádná rychlá řešení, a proto dávají politikové přednost tomu se celému problému zcela vyhýbat. I kdyby politik výslovně prosazoval efektivní integrační strategii, je velmi nepravděpodobné, že z toho bude mít osobní prospěch, jednou, až se nakonec objeví pozitivní důsledky. Namísto toho je lehčí dělat drzé poznámky v tisku o tom, že všem koupíme letenku do Londýna, anebo doporučovat občanům, aby se hodně opálili, protože pak dostanou sociální podporu, a při tom podporovat politiku, která vážně zhoršuje už tak obrovské problémy vznikání ghet v českých městech.

Tlak z Evropské unie a od mezinárodních organizací, aby česká vláda řešila sociální ostrakizaci romských komunit v České republice, vedl k tomu, že vzniklo mnoho programů a politických projektů. Financování pro realizaci těchto programů je také k dispozici, od Evropské komise i z relevantních českých ministerstev. Výzkum, i můj, ukázal, že problémy většinou vznikají v etapě realizace těchto programů, protože na komunální úrovni nemají politikové o jejich realizaci zájem. Mnoho z nich se bojí, že když vytvoří dojem, že jsou na Romy "měkcí", tím, že budou financovat další sociální pracovníky, učitelské asistenty či přípravné vyučování, přijdou o hlasy voličů. Prostě příslušných fondů, které jsou k dispozici a které se nedají použít na nic jiného, vůbec nevyužívají. Projevují nezájem. Přitom realizace těchto programů by Romy nijak neznevýhodnila. Ano, kdyby byly ty programy úspěšné a vedly k lepší integraci Romů, měla by z toho prospěch celá společnost. Avšak potíž je, že tohle by zase byl dalekozraký pohled. Je přece daleko jednodušší lomit zoufale rukama, obviňovat Romy z jejich problémů, odstěhovat je co nejdále od ostatního obyvatelstva a ať řeší důsledky budoucí starosta.