10. 3. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 3. 2008

Základy stupidologie

Stupidita

"Na výši IQ je stupidita nezávislá. Máme zato, že nejefektivnější bývá, jsou-li jejími nositeli a tvůrci lidé mocní, jejichž IQ je vyšší než 140"

František Koukolík, Jana Drtilová

Kapitoly jsou z knihy Koukolík, F., Drtilová, J. Život s deprivanty II. Základy stupidologie. Praha, Galén, 2002. Rukopis byl dokončen v roce 2000. Citovaná literatura pochází převážně z devadesátých let minulého století. Výzkum mezi tím pokročil, což kniha nepostihuje.
Současnější fakta a souvislosti v tomto směru najde motivovaný čtenář v knihách Koukolík, F., Drtilová J. Vzpoura deprivantů. Nové, přepracované vydání, Galén, Praha 2006; Koukolík, F. Sociální mozek, Karolinum, Praha 2006; Koukolík F. Proč se Dostojevskij mýlil? ( O vědomí, empatii, altruismu, lásce, zlu a religiozitě), Galén, Praha 2007.

František Koukolík, Jana Drtilová: Iracionalita ZDE

František Koukolík, Jana Drtilová: Racionalita ZDE
František Koukolík, Jana Drtilová: Propaganda a logické klamy ZDE
STUPIDITA František Koukolík, Jana Drtilová

Stupidita, kterou se snažíme popsat,

  • NENÍ 1. nadávka nebo posměšné označení, ale neutrální pojem,
  • NENÍ 2. mentální retardace neboli duševní zpozdilost, popisovaná učebnicemi psychologie a psychiatrie, měřená poklesem inteligenčního kvocientu (IQ). Na výši IQ je stupidita nezávislá. Máme zato, že nejefektivnější bývá, jsou-li jejími nositeli a tvůrci lidé mocní, jejichž IQ je vyšší než 140,
  • NENÍ 3. nevědomost, což je stav, kdy relevantní informace v prostředí buď nejsou, nebo jsou, ale jedinec, skupina, případně systém je nejsou schopni rozlišit a vnímat,
  • NENÍ 4. omyl, což je stav, při němž relevantní informace v prostředí jsou, jedinec, skupina, případně systém, je rozliší, vnímají, ale mylně zpracují (Tuchman, 1984).

Definice stupidity

Welles v prvním vydání své knihy (1986) definuje stupiditu slovy:

" (Stupidita)...je dysfunkční, přitom normální [P1] duševní proces, který blokuje učení a/nebo přizpůsobování. Má epistemologické, sociální a morální rozměry. Stupiditu obvykle vytváří interakce dvou vzájemně provázaných poškozujících vlastností - psychoticky bludné neschopnosti sbírat informace a neurotické neschopnosti uvést do souladu (vlastní) chování s nahodilými proměnami zevního prostředí. V epistemologické souvislosti se stupidita projevuje selháváním při efektivním získávání a užívání informací. [P2]

..."Stupidita je zcela normální způsob, kterým lidská mysl dociluje kompromis mezi svou neschopností přímé interakce s informacemi přicházejícími z fyzikálního prostředí a odměnami, jejichž zdrojem je sociální prostředí". [P3]

Ve vydání z r. 1995 definuje Welles stupiditu slovy:

Stupidita je naučené poškozování procesu učení. [P4] Stupidita je normální dysfunkční psychologický jev, který se projeví, jakmile Schema vytvořené jazykovým zkreslením a sociálními normami vytvoří prostřednictvím neurotického paradoxu pozitivní zpětnovazebný systém, jenž dovede chování do maladaptivních krajností.

Stupidita je zcela normální způsob, jímž lidská mysl dociluje kompromis mezi emočně podloženou neschopností přímé interakce s informacemi přicházejícími z fyzikálního prostředí a odměnami, jejichž zdrojem je sociální prostředí.

Stupidita je zhroucení mechanismu zpětné vazby mezi chováním, a prostředím, podmíněná funkcí Schématu.

Co tyto definice říkají?

Pojem "nevíme" má dva významy.

Ve vztahu ke zpracování informace a poznání je nutné rozlišit stav, kdy je informace, která v prostředí je, není zjistitelná například proto, že ji nelze známými a dosažitelnými prostředky rozlišit ("agnosie"), od stavu, kdy v prostředí klíčová data jsou také, ale jedinec nebo skupina jim nevěnuje pozornost ("ignorance").

Příklady

Příkladem agnosie v tomto smysl je radioaktivita do Becquerelova objevu, nebo infekční příčiny nemocí do objevů Pasteurových a Kochových.

Příkladem ignorance by bylo nedostatečné sledování prostředí v okolí jaderných elektráren a skladů radioaktivního odpadu měřením, nemocničního prostředí nebo potravinářských továren a provozoven, včetně jejich zaměstnanců pravidelnými mikrobiologickými kontrolami. [P5]

Lékaři vědí, jak velkou zkušenost vyžaduje sdělení závažné, život ohrožující diagnózy. Stává se, že lidé s těžkým, život ohrožujícím onemocněním, které se za obvyklých okolností nijak nápadně neprojevuje, například s těžkým arteriosklerotickým postižením věnčitých srdečních tepen, vedou-li poklidný, tělesně a duševně nepříliš namáhavý život, žijí zcela spokojeně. Zjistí-li však svou diagnózu a prognózu, část z nich v poměrně krátké době zemře, přestože se jinak nic nezměnilo. Příčinou úmrtí je stres, který tato informace přinesla.

Z posledního příkladu plyne, že ignorance je psychosociálně složitý jev, který nemusí za všech okolností znamenat stupiditu. Některé informace z prostředí mohou narušovat individuální a/nebo skupinové Schéma (viz níže) natolik vážně, že může být adaptivní, když jim jedinec nebo skupina nevěnují pozornost.

Stupidita může být zároveň adaptivní i maladaptivní

Pojmem neurotický paradox se označuje chování zaměřené na získání bezprostředního, případně krátkodobého blaha nebo výhody, bez ohledu na to, že v dlouhodobé perspektivě má toto chování ničivé důsledky. V tomto smyslu může být stupidita adaptivní. Například pomůže jedinci, aby se přizpůsobil normám chování skupiny, do které se dostal. Jedinec v takové skupině přežije jen v tom rozsahu, v jakém je ochoten přijmout její stupiditu. Neurotický paradox, projev tohoto druhu stupidity, omezuje kritiku a nedovoluje inovace. V dlouhodobé perspektivě je tudíž toto chování maladaptivní.

Pojmem psychotický paradox lze označit chování, které je bezprostředně maladaptivní a to za příslib vysokého úspěchu nebo odměny ve vzdálené, neověřitelné budoucnosti.

Stupidita a skupinová soudržnost

Život lidských skupin je možné v ideálním případě chápat jako rovnovážnou směnu danou vztahem mezi logickým, racionálním, objektivním zpracováváním informací na straně jedné a skupinovou soudržností a spoluprací na straně druhé. První může narušovat druhé a naopak.

Stupidita se začne projevovat při narušení této rovnováhy z jakékoli strany: objektivní, logické, racionální informace mohou poškodit nebo zničit skupinovou spolupráci a soudržnost. Přílišný důraz na spolupráci a soudržnost narušuje objektivní, logické a racionální zpracování informací.

Příklady

Jestliže logická analýza prokáže rozdíly kvality a kvantity práce mezi jednotlivými členy dosud dobře spolupracující a soudržné skupiny, jejíž členové se mají rádi, může následovat její rozpad.

Jestliže je tlak uzavřené skupiny, jejíž soudržnost by poškodily nové, přitom životně významné informace tak vlivný, že je členové skupiny tyto informace odmítnou, může rovněž následovat poškození nebo zánik skupiny. Příkladem je odmítnuté očkování proti dětské obrně, které si mezi členy náboženského kultu v Holandsku vyžádalo dětské oběti.

Krajní případ stupidity, jejímž podkladem je převaha soudržnosti skupiny nad logickým a věcným zpracováváním informací, je groupthink, o němž je níže.

Jazyk jako zdroj stupidity

Jazyk slouží výměně informací a posiluje skupinovou soudržnost. Je pravděpodobné, že se z tohoto důvodu vyvinul - základem pro vývoj jazyka mohl být sociální grooming primátů. [P6] . To je interakce mezi dvěma jedinci, v jejímž průběhu jeden pečuje o druhého, u opic se to projevuje známým "vybíráním blech z kožichu". Smyslem sociálního groomingu primátů je zřejmě "spojenectví", které posiluje naději na přežití.

Příklad

Jakmile lidé mluví, sdělují (někdy) informace, zároveň sdělují příslušnost ke skupině. "Funkcionářština" minulého režimu, stejně jak "straničtiny" nebo "novinářštiny" v režimu současném, jsou v tomto ohledu fascinující. Užívaným slovníkem, syntaxí i sémantikou, například společnými metaforami a eufemismy, stejně jako takzvanými embolickými slovy (často neuroticky opakovanými, obvykle mimo kontext, bez jakéhokoli smyslu), mluvčí buď vyjadřují, nebo s různou dovedností předstírají oddanou příslušnost ke skupině. Zvlášť snaživí dokáží v průběhu veřejného sdělení i koktat a pokašlávat, aniž je jim to vlastní. Vzápětí po skončeném veřejném sdělení pak v soukromí mluví zcela plynule a někdy to má i hlavu a patu.

V kapitole o racionalitě jsme ukázali, jak výrazně je myšlení ovlivňováno, případně zcela zkreslováno emocemi. Informace obsažené v jazyku bývají nerozlišitelně prostoupeny emocemi jedince i skupiny bez ohledu na to, zda je například v mluvené řeči užitá prozódie, čili její citový obsah, vědomě "emoční" nebo "chladná". Bývají to právě tyto emoční složky, které znemožňují využití jazyka jako objektivního nástroje.

Jazyk a myšlení

Je nutné zdůraznit, že jazyk coby funkční systém mozku není závislý na myšlení [P7] , které se považuje za součást výkonnostních funkcí, a naopak. Oba tyto funkční systémy mohou vzájemně spolupracovat. Sledujeme-li však, co lidé dokáží říkat, nebývá spolupráce obou systémů postačující ani nutná. Snad proto, že jejich nedostatečná spolupráce nemusí ohrožovat bezprostřední přežití. Narozdíl od opačné situace: jejich výsostně dobrá spolupráce může přežití ohrozit, jak zjistily celé generace reformátorů. Jestliže nás jazyk, například jeho eufemismy a metafory, chrání před citově obtížně zvládnutelnými informacemi, mohou být druhem stupidity, který lze jej považovat za druh sociálního obranného mechanismu.

Příklady

Dvojitě záludný bývá pojem "narovnání cen", neboť neříká, že půjde o zdražování, zároveň říká, že ceny jsou "pokřivené" (a jen pokřivený jedinec může vyžadovat, aby se nezvyšovaly).

Výrok "získáváme strategického partnera" zní lépe než prodej podniku do cizích rukou případně pod cenou, leč s osobním ziskem malé skupiny prodávajících. Titulek oznamující, že průměrná mzda v republice stoupla, zní lépe, než oznámení, že třetina lidí je mzdově nad průměrem, dvě třetiny lidí pod ním.

Jestliže jazyk může chránit jedince před úzkostí plynoucí jak z poznání prostředí, tak sebe, pak může stupidita podobným způsobem chránit členy skupiny nebo celou společnosti před rozlišením neschopnosti nebo destruktivity jejích odpovědných činitelů. V tomto směru se jazykově podmíněné jedincovo Schéma (viz níže) dá chápat jako druh sociálního filtru.

Vnímání a prožívání skutečnosti a chování, které z toho plyne, zásadním způsobem ovlivňuje dlouhodobá emoční paměť

Smyslové informace přijímáme po jejich rozlišení a zpracování ve smyslových čidlech. Na vnímání se rozhodujícím způsobem podílí orientovaná pozornost, což je funkční systém mozku (Koukolík, 2000). Určuje, kterým podnětům se budeme věnovat, které opomineme. Oba systémy jsou pod výrazným vlivem emoční paměti. Na jedné straně usnadňuje zpracování složitých sociálních podnětů, na druhé straně může být klíčovým nástrojem jejich zkreslení.

Somatické markery mohou usnadňovat rozhodnutí, stejně jako být krunýřem stupidity

Pojem somatický marker znamená doslovně tělesná značka. Hypotéza somatických markerů je jedna z nejzákladnějších teorií vysvětlujících lidské chování. Říká, že si počínaje nejranějším dětstvím vytváříme pro zpracování situací, problémů, nových informací a podobně " tělesné značky" v podobě pocitů, které si můžeme, ale nemusíme uvědomovat. Tyto pocity jsou dány jednak zpětnovazebnou interakcí některých částí mozku a tělesných orgánů, jednak mohou probíhat jen v mozku. (Damasio a kol. 1990, 1991, 1994, 1995).

Podrobnější výklad hypotézy somatických markerů říká, že tomu, abychom se naučili vztah mezi některými druhy složitých situací na straně jedné a emoční odpovědí na straně druhé, je nutná nepoškozená činnost spodních a vnitřních oblastí kůry předních částí čelních mozkových laloků neboli prefrontální kůry.

Emoční stav je dán předchozí individuální zkušeností, tedy učením a pamětí. Emoce se podle této teorie vyjadřují proměnami tělesných stavů, například srdeční činnosti, elektrického kožního napětí.

Emoční stavy jsou v mozku reprezentovány v podobě přechodných změn činnosti struktur, které rozlišují a zapamatovávají si dotyky, tlak, bolest, napětí a další blíže obtížně definovatelné "tělesné pocity". Například pocit radosti vnímáme "v břiše", "na hrudi", "mrazí mne", "jako by ve mně šumělo šampaňské víno" a podobně. Což je důvod, proč jsou emoční změny zahrnuty do rámcového pojmu "somatický, neboli tělesný stav".

Do somatického stavu jsou tedy zahrnuty i odpovědi vnitřních orgánů, například urychlené pohyby střev, pocení a bušení srdce při intenzivním strachu i složité proměny vnitřního prostředí, například činnosti žláz s vnitřní sekrecí a tím pádem i hormonálních hladin. Kdo by nepocítil napětí v břiše nebo na hrudi před těžkou zkouškou, nebo závažným rozhodnutím? Kromě toho do somatického stavu patří i odpovědi pohybového systému (vyběhnu, praštím tě, natáhnu ruku a pohladím tě, televizní zpráva mne zdvihne z křesla).

Jestliže se emoční zkušenost opakuje, pak zmíněné části kůry čelních laloků, které vytvořily spojení mezi nějakou situací, emoční odpovědí a nějakým somatickým stavem, tento somatický stav reaktivuje. Takže nás opakovaná televizní zpráva s podobnou informací může z křesla zdvihnout ještě rychleji.

Reaktivace se může týkat "tělesného obvodu". V tomto případě reagují tělesné orgány a vnitřní prostředí a informace se zpětnovazebně znovu dostává do těch částí mozku, které oznamují a zpracovávají dotykové a blízké podněty (somatosensorických struktur). Při spatření stejného podnětu nás tedy podle okolností opět zamrazí, rozbuší se srdce, pocítíme nutkání zaútočit, pocítíme příjemné "napětí" nad nebo pod bránicí, případně si vyvoláme míhání srdečních komor, což znamená náhlou smrt, a podobně.

Reaktivace tohoto spojení se však může týkat neuronálního obvodu, jenž se týká jen činnosti mozku. V tomto případě jsou tělesné orgány "vynechány" a informace se z prefrontálních a dalších struktur dostávají do somatosensorických oblastí mozku přímo. (Tomuto obvodu se dá říci obvod "jakoby").

Výsledky obou cest informací, jak odbočky přes vnitřní orgány, tak jako přímého spojení v mozku, mohou být vědomé čili explicitní - to si uvědomíme, proč jsme se zaradovali nebo znechutili -, nebo nevědomé čili implicitní, pak si to neuvědomíme.

Důležité je, že proměny činnosti somatosensorických struktur mozku, ať už dané přímou aktivací paměťového záznamu z mozkové kůry, nebo nepřímou aktivací prostřednictvím "tělesného obvodu", ať už si je uvědomujeme nebo neuvědomujeme, pomáhají omezit počet možných rozhodnutí. Označí je totiž jako "příjemná", "neutrální", "nepříjemná", "dobrá a "špatná". Jakoby na ně navěsily označující nápisy - což jsou somatické čili tělesné markery, neboli značky ohlašující tělesný stav.

Příklad

Somatické markery jsou kromě jiného podkladem "slušného chování", "zábran" v tom kterém kulturním okruhu. Tlumí impulzivní nápady, před započetím nějaké akce oznámí nepříjemným pocitem "tohle se nedělá", "tohle je neslušné", "špatné", "rouhání" a naopak: "tohle je správné", "tak se to dělá" a podobně.

V situacích, jejichž vyústění je nejisté, a v nichž je rozhodování podmíněno minulou zkušeností neboli učením, dovolují somatické markery udělat v krátké době efektivní rozhodnutí. Pokud somatické markery neexistují, jsou si všechna rozhodnutí do značné míry rovna a cesta k některému z nich je tudíž náročnější a pomalejší.

Z toho plyne: na jedné straně mohou somatické markery pomoci s efektivním řešením nastalého problému bez přemýšlení. Na druhé straně mohou být jak nezvladatelným pramenem, tak ochranným krunýřem stupidity.

Emoční paměť je doslova napěchovaná somatickými markery z raného dětství. Do značné míry určuje, jak se budeme chovat k lidem, jejichž tvář, tón hlasu, pohyby, způsob řeči naprosto náhodně připomene z valné části zapomenutou citově kladnou nebo zápornou postavu, určuje vztah k novým a neznámým jevům, novým informacím, ovlivňuje sexuální chování.

Příklad

Je běžné, že je nám, kromě lidí na první pohled neutrálních, někdo na první pohled milý (včetně lásky na první pohled), stejně jako na první pohled, podobně "iracionálně" nemilý (včetně antipatie nebo nenávisti na první pohled). Podkladem těchto složitých pocitů bývají somatické markery. V případě vzájemné lásky na první pohled, stejně jako vzájemné antipatie na první pohled, může jít o důsledek zcela náhodného setkání jedinců vybavených podobnými somatickými markery.

V jiném případě může jít o "spirálový, případně lavinový efekt". Chování jedince A podmíněné somatickým markerem nebo jejich větším počtem, vyvolá stejnou odpověď v chování jedince B, jenž zpočátku podobný somatický marker nebo jejich větší počet nemá, nicméně tato odpověď pozitivní zpětnou vazbou ("zpevňováním", reinforcing), způsobí další krok ve stejném směru u jedince A, jehož případně mylné přesvědčení o jedinci B je chováním tohoto jedince posíleno, atd.

Zbavit se vlivu vlastních somatických markerů vyžaduje dlouholetou zkušenost a výcvik. Je otázka, do jaké míry je to v úplnosti možné - předpokládáme, že nikoli.

Zdrojem stupidity může být Schéma

Popis Schématu užívaný soudobou neurovědou je ve stejnojmenném odstavci kapitoly o racionalitě. Welles (1986, 1995) Schéma popisuje jako "verbálně behaviorální konstrukt, jehož prostřednictvím vnímáme situace v jazykových souvislostech soustavně zkreslujících vstupující informaci tak, aby posilovalo samo sebe na vrub zneklidňujících dat, která jsou s ním v rozporu." [P8]

Schéma se dá chápat jako kognitivní neboli poznávací program. Určuje způsob poznávání. Individuálním Schématům lidi naučí sociální prostředí. Schémata určují způsob jakým poznáváme. Citově jsou Schémata vázána prostřednictvím slovních označení, "nálepek", které mohou probouzet somatické markery. Bez většího ohledu na skutečnost "nálepky" určují, co je svět.

Schéma může být jak výhodné, tak nevýhodné. Schéma pomáhá při řešení problémů, které byly jeho prostřednictvím úspěšně řešeny již v minulosti. Stejným způsobem může Schéma zabránit ve vnímání a rozlišování nových skutečností a problémů a to bez ohledu na výší IQ, zkušenost a případnou genialitu jeho nositele. Uvedeme několik záporných příkladů funkce Schematu.

Příklady

Je známo, že genius jako byl Niels Bohr, považoval konstrukci laseru za nemožnou, protože byla podle jeho názoru v rozporu s úhelným kamenem kvantové teorie, na jejímž vzniku se podílel. Podobně považoval úspěšnou konstrukci laseru za nemožnou I.I.Rabi a další fyzikální experti, protože princip laseru měl odporovat 2. termodynamickému zákonu (Editorial, Nature, 2000).

Geniální nápad M.R. Capecchiho o „vyrážení genů“ považovala skupina expertů z amerických Národních ústavů zdraví za nesmyslný. (Současný dodatek: M.R. Capecchi získal podíl na Nobelově ceně za medicínu a fysiologie r. 2007)

Několik měsíců před "černým pátkem" na newyorské burze r. 1929, který odstartoval světovou hospodářskou krizi, napsal A.T. Simmonds do časopisu Nations's Business článek, v němž předpovídal ekonomický propad. Článek však byl odmítnut pro "pesimismus".

Vlastní i cizí rozvědky varovaly J.V. Stalina před nacistickým útokem v létě r. 1941, aniž by Stalin patřičným způsobem na tuto informaci odpověděl. Následovaly katastrofální porážky Rudé armády a ústup až k Moskvě .

Průzkum a další zdroje informovaly admirála Kimmela, velitele americké pacifické flotily, počínaje listopadem 1941 o možnosti nenadálého japonského útoku. Admirál informace ignoroval. 7. 12. 1941 následovala katastrofa v havajském přístavu Pearl Harbor. Japonci zde v průběhu nenadálého útoku zničili část americké pacifické flotily.

Průzkum a informace rozvědky, stejně jako návrhy generálů včas informovaly A. Hitlera o nutnosti strategického ústupu od Moskvy v podzimních měsících r. 1941. Hitler informaci ignoroval, v bitvě o Moskvu následovala porážka. Průzkum i zprávy Paulusovy armády obklíčené u Stalingradu včas informovaly Hitlera o bezvýchodném postavení. Hitler tuto informaci opět ignoroval, nařídil "boj do posledního muže". Výsledek byl zánik celé Paulusovy armády (1942/1943).

V průběhu české kupónové privatizace sdělovací prostředky opakovaně přinesly informaci, že se průměrná cena jedné kupónové knížky pohybuje kolem 30 000 Kč. Přesto reklamní kampaň přiměla velký počet lidí, aby tuto knížku předali fondům Viktora Koženého na základě pouhého příslibu výplaty 10 000 Kč v jednoroční lhůtě.

Členy náboženských kultů je možné bez jakéhokoli výsledku opakovaně varovat před katastrofálními důsledky rozhodnutí, které mohou vyplynout z jejich víry i v případě zdravotního stavu jejich vlastních nezletilých dětí. Například odmítnou-li očkování proti dětské obrně nebo spalničkám.

Rozbor lékařských diagnostických omylů, které měly katastrofální důsledky, poměrně často ukazuje funkci Schématu ignorujícího odchylné, rozporné, v protikladu stojící příznaky, zejména při skupinových interakcích, kde je v sázce prestiž. Je zřejmé, že se Schéma ve Wellesově smyslu vyhýbá jen málokomu

Vrůstání dětí do společnosti - vznik individuálního Schématu

Děti vrůstají do společnosti prostřednictvím rodiny a v našem kulturním okruhu i prostřednictvím školy. Dětská racionalita je ještě omezenější než je racionalita jejich rodičů a učitelů. Děti jsou vysoce, byť v různém stupni docilní, což znamená, že podléhají vlivu rodičů, později i vrstevníků, učitelů, zaměstnavatelů, reklamy, propagandy, případně indoktrinace.

Kritickému, samostatnému myšlení se děti přímo a systematicky téměř neučí. Daleko systematičtěji jsou děti učeny sociální, náboženské a politické konformitě, bez ohledu na míru stupidity, kterou konformita nese. Což je nejnápadnější v totalitních systémech jakéhokoli druhu, včetně chování organizací, které o totalitu usilují.

Zdrojem stupidity může být vztah jedince a společnosti

Evoluční psychologie předpovídá, že automatismem lidského prožívání a chování je spíše než kritické myšlení hluboká a zásadní potřeba být členem skupiny, potřeba nebýt osamělý, vyvržený, naopak potřeba být oblíbený, případně nějak milován, a to bez ohledu na míru, se kterou toto prožívání a chování přispívá ke skupinové stupiditě, byť by si jí jedinec byl jakkoli vědom.

Na této skutečnosti staví veškeré náboženské organizace, od umírněných až po destruktivní neboli zhoubné kulty. Stejně jako "světská náboženství", za něž lze považovat politické strany.

Bez náročného celoživotního výcviku naše vědomí není "orgán" kritického sběru informací, ani nezaujatého učení nebo logické analýzy. Je především "orgánem" důvěry, víry, přesvědčení, názoru (belief). Proto jsme tak snadno manipulovatelní.

Z tohoto důvodu jsou podle Wellese (1986, 1995) hlavními kulturními příčinami soudobé stupidity stát (včetně politických stran) a církve. Hluboká, pokud možno co nejméně kritická, nejlépe zcela nekritická víra v prohlašované ideály těchto skupin, zabraňuje jejich členům pochopit, že smyslem jak jejich víry, tak jejich chování je

  • udržet skupinové Schéma
  • udržet skupinu (a její vnitřní mocenskou hierarchii)
  • teprve nakonec pomáhat skupině zvládat proměny svého zevního i vnitřního prostředí.

Evoluční psychologie předpovídá, že se v rámci skupinových interakcí lidé snaží daleko víc udržovat a prodlužovat užitečné sociální vztahy, než přinášet nové informace, být poctiví, čestní, nebo se něco dozvědět. Proto ve jménu uchování organizace, zejména její hierarchie, běžně obětují cíle, pro které skupina vznikla, o nichž systematicky, případně celá staletí tvrdí, že je stále má. Proto jsou notorickým příkladem nerozborné stupidity tohoto druhu jsou náboženské a politické organizace všech dob a míst.

Často se říká, že isolace od reality je od výkonu moci neoddělitelná. Ve vrcholných vývojových fázích skupinové stupidity mohou mocenské špičky ztratit kontakt s realitou téměř úplně a žít převážně svým vnitřním životem. Což v různých směrech a v různém rozsahu prokázaly například špičky kněžských i politických hierarchií Mayů, císařského Říma, Inků, v některých období dějin mocenské všech církví, mocenské špičky Francie před revolucí r. 1789, carského Ruska v průběhu 1. světové války, nebo některých členů Hitlerova nejbližšího okolí v závěru 2. světové války, gerontokracie Brežněva a jeho okolí v koncem sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let 20.století.

Groupthink - častý, svérázný, nebezpečný druh skupinové stupidity

Groupthink (Janis 1972, 1983) je nové slovo, které doslovně znamená "skupinové myšlení". Ve skutečnosti jde o skupinovou stupiditu obvykle vysoce inteligentních lidí. Groupthink je:

"způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak." [P9]

Irving Janis tento častý a nebezpečný druh skupinové hlouposti popsal na příkladech politických rozhodnutí, jejichž vzorem bylo rozhodování prezidenta Johna Kennedyho a jeho poradců, které vedlo ke katastrofě při invazi v kubánské Zátoce sviní (Pig Bay) na počátku šedesátých let 20. století.

Groupthink může postihnout jakoukoli vysoce soudržnou skupinu, která musí dojít ke správnému rozhodnutí a přitom je pod výrazným tlakem, například míry odpovědnosti nebo nedostatku času. Groupthink se proto týkal a bude týkat špičkových politiků, štábních důstojníků, církevních špiček, vůdců mafiánských organizací, skupin expertů ve vědě, průmyslu, ekologii, stejně jako například skupinových lékařských konzilií.

Příznaky, že skupina propadá skupinové stupiditě typu groupthink, jsou:

1. Iluze nezranitelnosti, případně neporanitelnosti, přesvědčení, že se skupina nemůže dopustit chyby, že všechno musí dobře dopadnout.

2. Racionalizace chybných rozhodnutí. Chybné rozhodnutí získá "správné" vysvětlení - skupinové Schéma označí nežádoucí skutečnosti žádoucími slovními nálepkami (což souvisí s funkcí výše popsaných somatických markerů podobně jako chování popsané v dalších bodech).

3. Víra v morální oprávněnost existence skupiny a jejích rozhodnutí. Sem spadá přesvědčení, že "ve více hlavách musí nutně být více rozumu", že skupina nutně ví víc než jedinec, je nutně moudřejší a zkušenější než jedinec.

4. Sdílení myšlenkových stereotypů, které řídí rozhodnutí skupiny, včetně stereotypizace jiných skupin. Stereotypy jsme podrobněji popsali v kapitole o racionalitě.

5. Autocenzura - jakmile člena skupiny napadnou "nežádoucí", "hříšné", "kacířské" myšlenky, potlačí je, případně se z nich vyzpovídá nadřízenému členu skupiny. Tři budhistické opičky, z nichž si jedna zakrývá oči, druhá uši a třetí ústa, jsou vyjádřením "správného postoje", v jehož rámci jedinec chyby, které rozlišuje, nevidí ani neslyší, nemluví o nich, ani o jejich možných anebo skutečných důsledcích.

6. Iluze jednomyslnosti. Členové skupiny nevyjadřují své skutečné pocity nad tím, co se děje. Nevyjadřuje-li nikdo nesouhlasný názor, posiluje se pocit, že je vše v pořádku. Čímž vzniká iluze jednomyslnosti.

7. Tlak na nekonformní členy skupiny. Groupthink vnáší mezi členy skupiny pocit harmonie. Autocenzura a tlak na případně nekonformní členy skupiny se dá považovat za prostředky, jimiž se pocit harmonie udržuje.

8. Ochrana vlastního vědomí a ochrana vědomí druhých členů skupiny před negativními informacemi, čehož se někteří členové skupiny (self-appointed mindguards) chápou spontánně a bývají vysoce výkonní.

V průběhu vývoje groupthink skupina přestane uvažovat o alternativách řešení. Volí jednu myšlenku, které se drží. Začne přehlížet námitky a skutečnosti, které svědčí v neprospěch vlastních úvah nebo řešení problému. V množině možných řešení tím pádem může přehlédnout řešení, které je optimální. Skupina přestane zkoumat rizika řešení, které zvolila, včetně nákladů, které jsou s ním spjaté. Je lhostejná vůči špatným nebo katastrofálním důsledkům svého rozhodnutí i v době, kdy ještě byla možná rozhodnutí odlišná. Klíčové informace skupina nevyhledává v dostatečné šířce a hloubce. Získané informace skupina obvykle výběrově zkresluje. Volí jen některé informace, jiné nevolí nebo vylučuje.

Příklady

Před kombinovanou britskou operací v holandském Arnhemu r. 1944 zjistil letecký průzkum, že se v místě předpokládaného výsadku nečekaně objevily německé tanky. Generál Browning, důstojník štábu britské armády, nad jejich fotografiemi pronesl: "Nedělal bych si s nimi hlavu...patrně nepůjdou použít." (Dixon, 1976. Komentář: Arnhemská operace ztroskotala, ztráty britských výsadkářů dosáhly 75%.)

V roce 1950 varoval důlní inženýr radnici města Pitcher v Oklahomě, USA, že v důsledku masivního poddolování může dojít k sesuvu. Doporučil okamžitou evakuaci města. Vedoucí představitelé města svolali schůzi občanů, na které se společně s horníky návrhu vysmáli. O několik dní později následovala předpověděná katastrofa. Stála řadu životů.

Skupina není schopná znovu uvážit možnosti, které v průběhu procesu zamítla, přestože realita ukazuje, že by uváženy být měly. Skupina nemá jasnou podrobnou představu o tom, jak rozhodnutí provede, průběh akce podrobně nesleduje, nemá plán pro případ náhodných, nečekaných změn.

Dodatek 1 , 2008: Součástí původní textu byly Cippolovy zákony stupidity i s Livraghiho dodatky. Protože byly v BL uveřejněny nedávno, neuvádíme je zde.

Dodatek 2, 2008: Funkčním podkladem individuální i skupinové stupidity bývá kontrola racionálního rozhodování emoční pamětí. Ve prospěch této hypotézy svědčí experiment z r. 2004 (Westen a kol., 2006). Je podobou Lordova pokusu zmíněného v části Racionalita zdokonalenou o využití funkční magnetické resonance umožňující sledovat činnost mozku v průběhu řešení nejrůznějších druhů zátěže.

Před presidentskými volbami v nichž se rozhodovalo mezi G. Bushem a J. Kerrym sezvali autoři přesvědčené republikány a demokraty.Obě skupiny vyslechly „preparované“ výroky obou kandidátů a třetí, neutrální osoby. Výroky byly

  • vstupní,
  • následovaly výroky zmatené, vnitřně rozporné, „blábol.“. Tyto výroky „věřící“ svých stran a kandidátů emočně ohrožovaly.
  • po nich přišly výroky, které kandidáty ospravedlňovaly, vysvětlovaly, zdůvodňovaly.

Z aktivity funkčních map mozku plyne:

A. Jak demokrati, tak republikáni rozpory výroků svého kandidáta „uhlazovali“. Přitom se aktivovaly oblasti mozku kontrolující emoce. Oblasti odpovídající za rozumové rozhodování se neaktivovaly

B. Při poslechu ospravedlňujících výroků „svého“ kandidáta se jak u republikánů, tak u demokratů aktivoval systém odměny (slast, blaho, příjemný pocit). Oblasti odpovídající za rozumové rozhodování se opět neaktivovaly

Westen,D., Blagov, P.S., Harenski, K., et al.: Neural Bases of Motivated Reasoning: An fMRI Study of Emotional Constraints on Partisan Political

Judgment in the 2004 U.S. Presidential Election. Journal of Cognitive Neuroscience 2006, sv. 18, s. 1947--1958

Poznámky

Poznámka 1: Paradoxní spojení pojmu normální a dysfunkční v této definici není náhodné. Welles považuje "dysfunkci" tj. stupiditu za druh normálního lidského chování, a to nikoli jen ze statistických důvodů. Podle Wellese je stupidita behaviorální a kulturní univerzálie. Souhlasíme s ním.

Poznámka 2: ...(Stupidity) is the normal dysfunctional mentality which inhibits learning and/or adaptation. It has epistemological, social and moral dimmensions and is usually produced by an interaction of the intercorrupting faculties - a delusive inability to gather information and a neurotic inability to match behavior to environmental contingencies.

Poznámka 3: (In this cognitive context) it appears that stupidity is a very normal way for the human mind to compromise with its own inability to deal directly with information coming from the physical environment and rewards from the social environment.

Poznámka 4: Stupidity is the learned corruption of learning.

Poznámka 5: H. Becquerel r. 1896 náhodně objevil radioaktivitu. L. Pastéur v řadě objevů počínajících v 60. letech 19. století prokázal existenci mikroskopických původců chorob a r. 1885 vynalezl očkování proti vzteklině. R. Koch objevil příčinu slezinné sněti neboli anthraxu r.1876, příčinu tuberkulózy r. 1882.

Poznámka 6:Podrobněji viz Koukolík, F.: Machiaveliánská inteligence. Eseje ze třetí kultury v roce 2000, Makropulos, Praha 1999, s. 58 - 65.

Poznámka 7: Závislost myšlení na jazyku, přesvědčení, že jazyk lidi formuje, razila překonaná Sapirova-Whorfova hypotéza z třicátých let 20. století.

Poznámka 8: "The schema is a verbal/behavioral construct through which situations are perceived in a linguistic context which systematically distorts incoming information so as to reinforce itself at the expense of contradictory, disturbing data."

Poznámka 9: Groupthink is "a mode of thinking that people engage in when they are deeply involved in a cohesive group, when the members's strivings for unanimity override their motivation to realistically appraise alternative courses of action."

Literatura

  • Damasio, A.R., Tranel, D., Damasio, H.: Somatic markers and the guidance of behavior: Theory and preliminary testing. In: Levin, H.S., Eisenberg, H.M., Benton, A.L. (vyd).: Frontal lobe function and dysfunction, Oxford University Press, New York 1991, s. 217 -- 229
  • Damasio, H., Grabowski, T., Frank, R., Galaburda, A.M., Damasio, A.R.: The return of Phineas Gage: Clues about the brain from the scull of a famous patient. Science 264, 1994, s. 1102 -- 1105
  • Damasio, A.R.: Descartes' Error: Emotion, Reason and Human Brain. Picador, MacMillan, London 1995 (české vydání Descartesův omyl. Mladá Fronta, Praha, 2000, přel. L. Motlová, A.Hesová)
  • Dixon, N. The psychology of military incompetence. Cape, London 1976
  • Editorial: Resolutions to enhance confident creativity. Nature 403, 2000, s. 1.
  • Janis, I.L.: Victims of groupthink. Houghton Miflin, Boston, 1972.
  • Janis, I.L.: Groupthink: Psychological studies of political decisions and fiascos. 2nd ed. Houghton Miflin, Boston, 1982
  • Janis, I.L.: Groupthink: Psychological studies of policy. Decision and fiascos. Houghton Mifflin, Boston, 1983
  • Koukolík, F.: Lidský mozek. Funkční systémy. Norma a poruchy. 2. rozšířené a přepracované vydání. Portál, Praha 2002. (kapitola Orientovaná pozornost).
  • Tuchman, B.: The march of folly. Knopf, New York, 1984, s.46.
  • Welles, J.F: Understanding stupidity. An analysis of premaladaptive beliefs and behavior of institutions and organizations. Mount Pleasant Press, Orient N.Y., 1986
  • Welles, J.F.: Understanding stupidity. An analysis of the unnatural selections of beliefs and behavior in institutions and organizations. 6th.printing, May 1995, Mount Pleasant Press, Orient N.Y.
                 
Obsah vydání       10. 3. 2008
10. 3. 2008 EU: Klimatické změny mohou vyvolat konflikt s Ruskem
10. 3. 2008 Partnerem Jednoho světa na školách je velvyslanectví státu, který mučí lidi Ondřej  Slačálek
9. 3. 2008 Bush: mučení chrání USA před teroristickými útoky
10. 3. 2008 Stupidita Jana  Drtilová, František  Koukolík
10. 3. 2008 Omyly neoliberalismu Milan  Valach
10. 3. 2008 Současnost místního novinářství František  Řezáč
10. 3. 2008 Česká vláda jedná s iráckými teroristy Lukáš  Lhoťan
10. 3. 2008 Impuls: V Bratislavě údajně tajně přistávají letadla CIA
10. 3. 2008 Ve Španělsku zvítězili Zapaterovi socialisté, nikoliv však s absolutní většinou
10. 3. 2008 Nová vláda v Pákistánu
10. 3. 2008 Válka s mloky Lovelocky Karel  Dolejší
10. 3. 2008 Buď se zachráníme všichni, nebo nikdo Jindřich  Kalous
10. 3. 2008 Kde ve světě podléhají američtí vojáci cizím vládám? Miloš  Kaláb
10. 3. 2008 Odchází velký bojovník Jan  Keller
10. 3. 2008 Proč je jednostranné uznání nezávislosti Kosova nezákonné Rajko  Doleček
10. 3. 2008 Americká hymna a Dvořákova Novosvětská zazněly v Severní Koreji Jana  Ridvanová
10. 3. 2008 Šanghaj není Čína Lukáš  Zádrapa
10. 3. 2008 O něčem, co se nedá koupit, neboli Pohled na diskusi o 'kapitalistické racionalitě' Uwe  Ladwig
10. 3. 2008 Kormidelníci archy Noemovy Michal  Vimmer
10. 3. 2008 Průměrná mzda a platinové pero
10. 3. 2008 Cesta do USA a setkání s Noamem Chomskym Jan  Tamáš
10. 3. 2008 Odložené školné aneb hezký trik v moderním balení Jan  Mertl
10. 3. 2008 Michael  Marčák
9. 3. 2008 Rudolf Kučera o sobě šíří nepravdu Štěpán  Kotrba
9. 3. 2008 Ke smůle planety i životního prostředí Beno  Trávníček
10. 3. 2008 Zřiďme státní zdravotní pojišťovnu
10. 3. 2008 Německý TV film "Die Gustloff" vyvolal v Polsku kritiku Richard  Seemann
10. 3. 2008 Vítězství svobody slova (i přes malé zaváhání) Milan  Kohout
9. 3. 2008 Iniciativa a Liga starostů vrátí vládě radar
10. 3. 2008 Karle IV., kde jsi? Phyllis  Burch
10. 3. 2008 Odpověz... Vladimir  Majakovskij
9. 3. 2008 Cenzura, či zmatek v modrých hlavách?
9. 3. 2008 Moravec opět (ne)zklamal
10. 3. 2008 Paumer, stejně jako Mašíni, neprojevil lítost Andrea  Cerqueirová
10. 3. 2008 Spravedlnost, aneb česká média jsou skutečně média Alena  Breuerová
10. 3. 2008 Immanuel Wallerstein: Co může Obama změnit? Immanuel  Wallerstein
7. 3. 2008 Radar: Odstupující píárista Klvaňa si stěžoval na Britské listy v ČT24 Štěpán  Kotrba
7. 3. 2008 Devět poznámek ke stati Kapitalistická racionalita František  Koukolík, Jana  Drtilová
8. 3. 2008 (Patrně záměrně) odfláknutý pořad s Kateřinou Jacques Vladimír  Tupáček
8. 3. 2008 Wave na příští týden - aneb tohle rádio je i pro starý
11. 2. 2008 Britské listy ukazují, že tudy cesta nevede
30. 11. 2007 Jací jsme
12. 2. 2008 Hospodaření OSBL za leden 2008
11. 3. 2008 Inovace a soudobá globalizace Tibor  Vaško