Bude to "rozumnné" chování nynější vlády quasi-státu Kosovo trvat i déle než měsíc? Jak je možno tuto vládu uznat, když se zatím nic kladného neděje (a zatím tu nejsou ani sliby) s bídně živořícími Romy a Srby v kosovských ghettech, kde jich žijí prakticky od roku 1999 desetitisíce (snad do 100 000) bez práce, bez zdravotního zajištění, bez škol, bez možnosti nákupů a za zcela nejisté budoucnosti. I to chce pan ministr uznat? Jak to, že nedbá Usnesení zahraničního výboru sněmovny č.107 o statutu Kosova (31.ledna 2008) a dalšího jedná ní ve sněmovně 6.února?

Na rychlost, jakým chce náhle náš ministr uznat nezávislost Kosova, má zřejmě vliv právě očekávané setkání NATO států v Bukurešti, začínající také 2.dubna. Přehnaná úslužnost pana ministra ani jemu ani nám na cti nepřidá. Nehledě na ostatní, chystá se i velmi deprimující skutečnost. Škrtnutím na papíru by se mohl ukončit tradiční bratrský vztah Čechů a Srbů (píše o něm i TG Masaryk) po krajně špinavé akci pana ministra Schwarzenberga. Protože toto plivnutí do obličeje v tak citlivé záležitosti pro Srbsko, jako je Kosovo, bude znamenat na vždy nesmazatelnou skvrnu pro naše vztahy. Jak musíme závidět Slovensku, že má v této situaci tak charakterní vládu. Zachová se i naše vláda charakterně, jako samostatná, a ne jako něčí vazal? Budoucí generace budou mít tu naši špínu (pokud se naším ministrem slibované uznání Kosova uskuteční) spojenou se jmény K. Schwarzenberg a A.Vondra. Ministr Schwarzenberg, kupodivu, neuznává podobnost našeho Mnichova v 1938 se Srbských Mnichovem na Kosovu z roku 2008. Mezi prvními, kteří uznaly quasi-stát Kosovo, byly Britanie, Francie, Itálie, Německo -- také signatáři Mnichova.

Kromě uvedených, do jisté míry sentimentálních a při tom krajně důležitých a naší cti se týkajících následků, má navrhované uznání celou řadu mezinárodně protiprávních, OSN urážejících a trapných důsledků. První je skutečnost, že jak naše vláda, pokud s uznáním bude souhlasit, tak i ostatní vlády, které quasi-stát Kosovo už uznaly, poruší rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1244 z roku 1999, která uváděla, že provincie Kosovo je nedílnou součástí Srbska. Trapné je, že podvodné jednání o uznání quasi státu ruší části Charty OSN o územní celistvosti (1945), zcela ruší závěrečný akt konference v Helsinkách (1975) o respektování hranic a celistvosti suverénních států, potvrzené v Paříži (1990). Hranice lze měnit p o u z e po vzájemné dohodě, vždyť na tom principu zahajoval i prezident Bush starší první válku v Zálivu.Dále je trapné , že se tím implicitně schvalují fantastické výmysly, fakty nepotvrzené, západní propagandy o genocidě Albánců na Kosovu, tak neomaleně šířené řadou členů vlády prezidenta Clintona i některých členů Evropské unie během NATO agrese proti Srbsku od 24.března do 10.června 1999. Nikdo už neuvádí osudy desetitisíců Jugoslávii a Srbsku loajálních Albánců, kteří byly buď zavražděni nebo museli uprchnout do Srbska. A zcela zapomenutým zůstává odškodnění za barbarské ničení a zabíjení letectvem NATO v této době agrese, řádu 50 miliard US dolarů. Ničení se po 60 letech zase účastnila i německá letadla, ne sice v rámci Luftwaffe, ale jako NATO.Následky toho ničení viděl autor na mnoha místech na vlastní oči.

Další velmi reálná nebezpečí pramenící z toho podvodného uznání jsou možné a téměř jisté krvavé následky na mnoha místech světa, kde se četné menšiny budou domáhat uznání samostatnosti (Baskové, Korsičané, Kurdové, Albánci v Makedonii, Řecku, jihovýchodní Černé Hoře, v jižním Srbsku, různé národnosti na Kavkazu, v Indii, Indonezii, Číně, Maďaři v Rumunsku, Slovensku atd.). Nedá si znovu říct i IRA v Severním Irsku? Nepřidají se časem i někteří Hispanici v USA?