Kotrba uvádí, že Henleinovu stranu volilo před válkou 95 % sudetoněmeckého obyvatelstva. Toto tvrzení je nepravdivé. Henleinova Sudetoněmecká strana v posledních předválečných volbách v roce 1935 získala celkem 67,4 % hlasů z celkového počtu hlasů pro všechny německé strany. Tedy, tři další německé strany (sociální demokraté, křesťanští sociálové a zemědělci) získaly celkem jednu třetinu všech německých hlasů. SdP získala celkem 1.249.530 hlasů, ostatní tři strany o zhruba polovinu méně. (Mimochodem, Kotrbovo tvrzení je směšné už proto, že z oněch zmíněných 95 % německého obyvatelstva by SdP musela volit i velká část sudetoněmeckých novorozenců. Ale nešť, vždyť se provinili všichni ...)

Z Kotrbova argumentu, že až do roku 1947 v pohraničí řádili banderovci, zbloudilí nacisté a kořistné bojůvky, vyplývá snaha omluvit vražedné excesy tzv. divokého odsunu. Vláda nemohla kontrolovat své území, a tak se vraždilo. Tento argument je slabý už proto, že přeceňuje sílu těchto skupin. Především ale nebere v potaz, že některé "excesy" byly spáchány samotnými příslušníky státních institucí (viz masakr německých dětí u Horních Moštěnic u Přerova). České úřady masakry neorganizovaly, ale v mnoha případech proti nim nic nepodnikaly. S kontrolou pohraničního území to nemělo moc společného.

Pan Kotrba se mýlí, pokud tvrdí, že československá levice byla po druhé světové válce internacionalistická. KSČ vykazovala minimálně od roku 1945 silně nacionalistické, xenofobní a šovinistické rysy. Cílem strany nebylo nic jiného než vybudovat homogenní slovanský národní stát Čechů a Slováků, sen každého správného nacionalisty. Nacionalistická rétorika vůdců strany včetně Klementa Gottwalda a šéfideologa Kopeckého je až zarážející. Z proklamovaného internacionalismu se stala pouhá fráze a i ta měla spíše náplň prosovětského panslavismu, než internacionalismu Marxova. Tato programatika se straně hodila především před volbami v roce 1946, ale zdárně v ní pokračuje do dnešních dnů. KSČ v roce 1946 čerpala své hlasy převážně z vysídlených sudetských oblastí, kde kontrolovala přerozdělování německého majetku českým přistěhovalcům. Být nacionalistou a připsat si volební body za vysídlení a přerozdělení majetku byla velmi úspěšná předvolební strategie.

Současná KSČM i velká část ostatní levice je v zajetí protiněmeckých schémat nastolených po druhé světové válce. Pokud podle Kotrby názory Petra Uhla vybočují z tradice české antifašistické levice, pak to vypovídá spíše o stavu české levice než o Petru Uhlovi. Ideologická schémata tohoto typu budou přetrvávat dál. Horší je, že ideologa nepřesvědčí ani údaje správné. Pokud bych měl ale radit současným českým kritikům, pak doporučuji, aby se alespoň opírali o skutečnost. Vypadá to lépe.