Buddhismus a jeho přední protagonisté jsou tak vyloupnuti z jejich duchovního základu, jejich poselství je zkomoleno a jsou prezentováni čistě ze zploštělé světské perspektivy. Buddhismus je jistě jedním z nejpluralitnějších proudů, jaký nám známá historie vydala, a jeho diverzita se dodnes prohlubuje. Je to dáno neuchopitelností jeho základu a jistě také faktem putování jeho ohnisek v průběhu uplynulých tisíciletí.

Ovšem že XIV. dalajlama je pro většinu lidí především ikonou, řekněme ikonou dobra a lidskosti, a dá se jistě říci, že k tomuto schématu sám vydatně přispívá. Ač se nám skrze obrazovky jeví jako jakýsi mediální frontman buddhismu, je ve skutečnosti představitelem pouze jednoho z jeho nepřeberného množství směrů, škol a hnutí. To jistě neumenšuje jeho morální autoritu a nesnižuje význam příkladu, který svým učením a životem dává. Jen bychom při vší generalizaci neměli zapomínat na to, že zastupuje či přímo zosobňuje určitou výlučnou větev Buddhova učení, a to včetně jí vlastních postojů a přístupů, jež nemusí mít v každé situaci tak říkajíc exoterický charakter.

Buddhismus jak známo není zaměřen na misii a v běžném slova smyslu není "goal oriented", což může být původcem nedorozumění při pokusu o hodnocení jeho motivů, potažmo dosažených výsledků. Dalajlamova trpělivost je vnitřním postojem a ve smyslu transcendující kvality i cílem, nesměřuje k ničemu dalšímu vnějšímu, není diplomatickou výzbrojí a padesát let pro ni není žádným měřítkem. V tom je její síla a přesvědčivost.

Ona sama ruku v ruce s laskavostí je onou opcí, kterou dalajlama světu nabízí, nikoliv ovšem ze strategických důvodů či z přání změnit tento svět. Je to její volba co formuje vlastní pracovní rámec Buddhova učení a co má především napomoci překlenout dualitu tohoto a onoho v nás samých. Z toho vyplývá jednak to, že současného dalajlamu nelze vtěsnat do role pouhého politika, ale zároveň i to, že jeho pozice jakožto politika se jeví paradoxně jako mnohem choulostivější, než jak tomu je u běžného, ryze pragmaticky smýšlejícího politika. Abychom pochopili jeho motivaci, musíme být obeznámeni s Dharmou nebo být naladěni na podobné vnímání světa.

Z běžné perspektivy vskutku nedává smysl to, že se dalajlama nechává v Čechách na veřejném vystoupení uvádět hedonistickým uhlobaronem Bakalou jakožto svým osobním přítelem, přátelíčkuje se s domácím válečným jestřábem Havlem a s povděkem přijme pozvání od G.W. Bushe tehdy, kdy se mezi současnými kandidáty na US prezidenství vyprofilovali lidé dalajlamovým východiskům zdaleka bližší. Je pak pochopitelné že žurnalistovi, který se pohybuje z podstaty své profese výhradně ve vztazích, navíc povýtce deformovaných, naběhne v mysli podezření z účelovosti, korupce a závislosti na chlebodárcích, tak jak to prolíná článkem p. Kotrby.

Je ovšem vskutku obtížné vysvětlit, proč tomu tak není, a je třeba dodat, že není samozřejmé ubezpečit v tomto ohledu ani sama sebe jakožto toho, kdo přijal náhled Dharmy bez výhrad za svůj. Proto je zde také dostatečná reflexe navýsost žádoucí.

Z pohledu žurnalisty, plně zaangažovaného v dění této "planoucí uhelné sloje", jak náš svět Buddha nazval, je dalajlamovo konání uchopitelné především jako prostředek k dosažení proklamovaných či předpokládaných cílů (autonomie Tibetu, návrat z exilu atd.). Jeho slova o nenásilí a trpělivosti jsou v tomto kontextu chápána jako nepodstatné klišé, prostě proto že tomu tak v politice bývá a její optika má zpravidla paranoidní zbarvení.

A jaký je tedy pohled z té druhé strany? Jak bylo již naznačeno, potíž osvětlit toto spočívá mimo jiné ve skutečnosti, že tu žádná "druhá strana" není. Mezi transcendující kvality, jichž je podle učení jež dalajlama přijal a předává celkem pět, patří také nestrannost. Té se zde rozumí jako nezaujímání extrémní, tj. skutečnost štěpící čili dualistické pozice. V praxi to znamená nebrat druhým možnost být dobrými tím, že bychom si ji sami rezervovali či uzurpovali.

Říká se, že dalajlama jednou procházel tržištěm, až došel k ženě, která měla den co den za úkol dlouhým nožem uřezávat hlavy jedné slepici po druhé, kuchat je a předávat do prodeje. Dalajlama se prý před ní zastavil, pak poklekl a žena vložila špičku nože na jeho temeno. Po chvíli vstal, poklonil se a beze slova odešel.

V setkání s G.W. Bushem a spol. nenajdeme sice přímou analogii tohoto příběhu, nicméně je tu osvětlující paralela. Může se zdát že Bush zde něco vyzískal nebo že dalajlama něco ztratil. Můžeme připadnout i na opak. Možná nám příjde že je tu jen další příklad toho, jak zlo kontaminovalo dobro. A nebo v tomtéž uvidíme dalajlamův triumf dobra, jež penetrovalo ono zlé. Zdá se ale že žádná z těch možností nevyjadřuje plně to, oč nám tu běží.

Jak se v korespondující úrovni Buddhova učení říká, naše karma je společná. To je nesnadné do důsledku pochopit a zřejmě zdaleka nesnadnější vědomě uskutečnit. Pokud by se nám v tomto dařilo, jak vidno nebude třeba nic vyhledávat, ničemu se vyhýbat, a nádavkem si ještě odlehčíme od rozporů a půtek světa. Aniž by to ovšem vylučovalo naplnění dalších dvou kvalit přesahu, za něž jsou v kontextu Dharmy považovány radost a účast.