Topolánkova interpretace nepříznivé situace je taková, že jediné, proč má jeho vláda ještě smysl, jsou nešťastné reformy. Proto se bude dále jeho kabinet snažit reformy prosazovat. To se však nebude dařit. Je totiž dost možné, že kromě několika reformátorům jim již nikdo nevěří. Možná ty reformy nejsou tak úžasně nutné, jak psali na objednávku ekonomičtí analytici. Možná místo dogmatismem (a vírou v různé ekonomické poučky vytrhané z kontextu učebnic) podložených reforem potřebujeme někoho, kdo se začne zajímat o společnost a její potřeby. Někoho, kdo bude pečovat a nikoli vládnout.

Topolánek je nakonec díky prohře a podrazům od "přátel" v situaci, kdy by mohl mnohem lépe dokázat vnímat potřeby občanů. Tak by mohl dát reformám hloubku, ke které je nejvíce otevřen člověk, který trpí a ztrácí. Předtím ale musí pochopit, že vláda se neudrží prosazováním "ismů", ale diskuzí s voliči a sebereflexí. Mohli bychom se dočkat i skutečného projednání otázky radaru.

Vláda buď začne komunikovat s voliči a naslouchat (pokud k tomu bude mít příležitost), nebo skončí a s ním opět na čas možnost politické změny, kterou opět ovládne Václav Klaus a "ismy".