Otec dítěte, kterého již dříve opustila žena, se zhroutí. Ztratí smysl života. Jediným motivem bytí se mu stane touha najít zbabělého řidiče, pomstít se a "bestii zabít". Ve svém rozhodnutí je utvrzován sice korektním, ale laxním přístupem místní policie k vyšetřování. Každý pohled na fotografii chlapce, každé setkání s lidmi, kteří mají kolem sebe děti, každý kontakt s předměty, které mu synka připomínají ho deprimuje a podporuje v něm touhu po pomstě, po naplnění "spravedlnosti".

Divák (nebo alespoň většina diváků) se snadno ztotožní s pocity zdrceného otce a nepochybuje o oprávněnosti otcova rozhodnutí. Solidarizuje se s otcem dokonce tak, že si přeje, aby byl bezohledný řidič nalezen a co nejtvrději potrestán.

Nemusíme asi být nadáni velkou schopností empatie, abychom si představili pocity člověka, který ztratí nejbližší bytost v důsledku bezohlednosti, cynismu jiného. Možná obtížnější je vžít se do cítění a myšlení někoho, koho zasáhne utrpení a smrt miláčka způsobená někým záměrně, tedy vraždou. Jsme nezřídka svědky požadavků pozůstalých, členů rodiny či rodičů vůči soudu, maximalizovat trest pro pachatele zabití či vraždy a to i v případech, kdy pachatelova vina není jednoznačná.

Dovolím si teď osobní laickou myšlenkovou konstrukci: Myslím, že touha po revanši je větší, když má ztrátou milované bytosti postižený člověk pocit, že pachatel nebude potrestán, nebo nebude potrestán úměrně spáchanému zločinu. Úsilí pomstít se bude také živeno představou, že viník je arogantní, zločin spáchal při vědomí vlastní přesily a svého činu nelituje.

Pravděpodobně nejsilnější emoce a pocity zoufalství, touhu po odplatě a potrestání viníka vzbudí zabití dítěte.

Bezmocnost, zoufalství, partyzáni a teroristé

Znám několik příběhů lidí, kteří byli během druhé světové války členy partyzánských oddílů. Byli německými okupanty označování za "teroristy". Byli tak nazýváni partyzáni v Norsku, Polsku, ve Francii, v Jugoslávii, v Itálii, v SSSR, na Slovensku i v Čechách a všude tam, kde tento způsob ozbrojeného odporu proti okupantům probíhal. Podle velmi zjednodušených encyklopedických definic (např. Masarykův slovník naučný, Kompas, Praha 1931) je rozdíl mezi partyzánem a teroristou zejména v tom, že partyzán atakuje vojenské cíle, zatímco terorista cíle civilní. (České vysílání BBC označovalo také členy kosovské UCK za partyzány. Je běžné, že volba pojmenování pachatele v praxi je mnohem častěji určována příslušností či sympatiemi k útočícím subjektům než charakterem cílů, příp. obětí .A naopak např. příslušníci Talibánu kteří napadnou vojenskou kolonu, nejsou nikdy označováni za partyzány.)

Z vyprávění několika přímých účastníků domácích partyzánských bojů nicméně vyplývá, že i partyzáni během války napadali civilní cíle a že dokonce nezřídka takovéto rozkazy dostávali od svých řídících centrál - v konkretním případě (který jsem slyšel vyprávět) - z Londýna.

Znám příběh mladé ženy, židovky, které se podařilo uniknout nacistům, když téměř celá její rodina skončila za ostnatými dráty koncentračních táborů. Odešla k partyzánům. Motivem její velké odvahy a ochoty položit život v boji proti vycvičeným a vyzbrojeným vojákům wehrmachtu bylo především zoufalství. Silný pocit křivdy, nemožnost dovolat se spravedlnosti, ztráta všech a všeho, co je životě drahé a blízké, ztráta naděje. To byly motivy ohromující odvahy, nenávisti a touhy pomstít se. Skutečné příběhy z války svědčí o tom, že např. smrt nejbližšího kamaráda způsobená nepřítelem vyvolávala často v přeživších spolubojovnících až nepříčetnou touhu pomstít se, divokou, bezhlavou odvahu, ztrátu pudu sebezáchovy. Slyšel jsem vyprávění vojáků z východní fronty, kteří se zúčastnili bojů u Sokolova a osvobozování Kyjeva, kteří měli tyto zkušenosti.

A teď si představte, že na venkovskou svatbu, vrcholný den života milujícího se páru, moment veselí a radosti, splněných přání a snů, dopadne puma a zabije svatebčany, děti, hosty, družičky, rodiče, rozmetá dům, pozabíjí domácí zvířata. Představte si, že na školu plnou dětí nebo na autobus převážející mládež z vesnice do školy dopadne raketa a z dětí udělá roztrhané kusy zkrvavených těl.

A představte si, že několik traumatizovaných jedinců přežije podobný masakr. A tito přeživší vědí, že viník, vrah, "bestie" která to způsobila, unikne trestu. Nikdo nebude potrestán, nikdo ani nebude pociťovat lítost nad tou způsobenou hrůzou, nikdo nebude souzen. Z těch , kteří přežijí, se často stanou "partyzání", nebo "teroristé".

Eliminovat terorismus - nevytvářet zoufalství

Stanoviska odborníků ke kriminálním činům a k jejich pachatelům obvykle akcentují příčiny či motivy těchto činů, zdůrazňují vlivy dědičné, výchovné, sociální, vliv prostředí a okolí. Nezřídka je zločin odborníky vysvětlován (někdy i téměř omlouván) právě těmito vnějšími faktory a specialisté opakovaně volají po prevenci, jako po nejspolehlivější a nejefektivnější léčbě zločinnosti. Mezi odborníky zřejmě panuje shoda, že vysokému podílu zločinnosti by bylo možno zabránit odstraněním jejích příčin. A najde-li se defekt ve výchově, v sociálním klimatu, traumatizující zkušenost z dětství, objeví-li se důvod, motiv v minulosti pachatelově, je to polehčující okolnost. Vede obvykle k hledání možné prevence, v optimálním případě k úsilí odstranit potenciální příčiny kriminálních činů.

Opakovaně si kladu otázku, proč se v boji proti terorismu nepoužívají tyto metody? Krátce po 11. září 2001 napsal redaktor Hekrdla v Právu komentář, ve kterém se zamýšlel nad způsoby boje proti terorismu. Napsal mj. pěknou metaforu (přibližně, přesné znění si nepamatuji): " Lepší než zabíjet komáry je vysušit bažiny.". Kolik moudrosti je v této myšlence! A jak málo moudrosti bylo ve výzvách jiných: "A jdeme je postřílet, bestie!".

Velmi se obávám, že současně používaný systém boje proti terorismu, zejména snaha "vybít, fyzicky zlikvidovat potenciální teroristy, jejich pohlaváry, organizátory a spolupracovníky" provázený násobky mrtvých, zraněných a zmrzačených nevinných civilistů, dětí, žen a celých rodin nemůže dospět ke kýženému cíli. Paralelně totiž vyvolává výše naznačené pocity zoufalství, ztráty smyslu života, beznaděje, vzteku a touhy po pomstě. A pravděpodobně rozmnožuje řady zoufalců, potenciálních mstitelů a tedy teroristů. Paralelně rozšiřuje řady těch, kteří budou celý život nenávidět. Rozšiřuje řady těch, které nikdy nepřesvědčíme o ušlechtilosti křesťanství, pod jehož praporem zybijíme nevinné, ničíme jejich domovy, bereme jim vše. Jak chceme dosáhnout víry v ideály demokracie, když jí šíříme raketami a tříštivými granáty. Mám pochybnosti, zda pro rodiny zabitých dětí, snoubenců, manželů, rodičů stačí jako satisfakce konstatovaní, že "došlo k politováníhodnému omylu" (to se přece ve válce stává ne ?).

Hledáme (a nacházíme) příčiny ?

Kladu si otázku, proč se proti teroristům (a jak se zdá, terorismus se rozrůstá) nepostupuje tak jako proti ostatním kriminálním činům? Proč se nepátrá po důvodech, motivech, příčinách? Jistě musí odpůrce terorismu napadnout: Proč to ti "ďáblové" udělali? Jen tak z nesympatií, lidské animosity, ideologických rozporů se mladý člověk nenechá dobrovolně zabít, roztrhat trhavinou, popravit nebo uvěznit na celý život. Tam přece musí být motiv daleko silnější. Odpověď, že je to "z nenávisti" mě neuspokojuje. Nenávist není přece vlastnost, se kterou se člověk rodí. Ta je něčím vyvolaná. Tak sakra zkoumejme, co jí vyvolává. Nikdy jsem neslyšel odpovědět na otázku, proč vlastně Bin Ladin tak nenávidí Ameriku? Proč se skupina mladých, nesporně inteligentních lidí, nechá přemluvit, aby dobrovolně narazila letadlem do mrakodrapu a na vrcholu mládí se nechala uškvařit v troskách zříceného letadla. Proč ta nenávist ? U každé jednotlivé vraždy se to pečlivě zkoumá. U terorismu se to zřejmě příliš neřeší.

Ptají se vyšetřovatelé na to? Pátrají po příčinách, zdrojích té nenávisti? Pokud ano, proč se výsledky nezveřejňují? A proč se, místo bombardování bezpilotními letadly, nevytváří týmy odborníků, psychologů, sociologů, filosofů, historiků, kteří by hledali a nacházeli cesty k odstranění té nenávisti?

Přece my, příslušníci vyspělých, demokratických, křesťanských zemí, bychom tento problém uměli vyřešit. Dovedeme vypátrat pohnutky vraha, najdeme v jeho minulosti ta uzlová místa, která vedla k jeho lidskému selhání. Nešlo by to u teroristů také? Nestálo by to lidské životy, utrpení nevinných, řešení by byla nesporně dlouhodobá a v porovnání s vojenským řešením téměř zadarmo.

Neznáte někoho z Talibánu ?

Vrátím se k filmu "Bestie musí zemřít". Otec zabitého chlapečka se plně oddá myšlence najít "vraha" svého dítěte a přizpůsobí tomuto cíli veškeré své konání. Po dlouhých, neskutečných obtížích a peripetiích bezohledného řidiče najde. Připravuje se, s pocitem zadostiučinění, na pomstu, na jeho likvidaci. Je velmi vzrušen, nespí, znovu a znovu si v duchu promítá těžkosti, které na cestě k tomuto cíli musel překonat, v hlavě mu víří směs strachu, uspokojení, odhodlání i pochyb. S objektem své nenávisti se nakonec setká. Neprozradí svou identitu. Hledanou "bestií" je žena. Dlouho s ní hovoří. Mnohé okolnosti tragedie se objasní. Dozví se několik detailů nehody, o kterých neměl tušení. Aniž by o to stál, vyslechne vyprávění o její rodině, o jejích problémech a strastech, o jejích životních tragediích. Nakonec zjistí, že řidička-vražedkyně o tom, že zabila dítě, nevěděla. Pomstu samozřejmě nevykoná. Nelze říct, zda odpustí, ale mnohé pochopí a veškerá touha po odplatě se rozplyne. Divák je překvapen, v prvém momentě možná i trochu zklamán. Poté ale spíš šťasten, že k dalšímu násilí nedošlo, šťasten, že lze dosáhnout pochopení i tam, kde se to zdálo zcela vyloučené.

Několikrát jsem něco podobného v životě zažil. Začínal jsem svou profesní "karieru" na počátku šedesátých let v pohraničí, v opuštěné německé vesnici, mojí spolupracovníci byli Romové, invalidní přestárlí Němci, a pár dobrodruhů- poválečných "zlatokopů". Jeden z nich, který se stylizoval do role přítele, ukradl část majetku statku, za který jsem odpovídal. Byl jsem jako podezřelý ze spolupachatelství vyslýchán a posléze symbolicky potrestán. Mojí prvou reakcí bylo zklamání, znechucení, pohrdání, nenávist a touha po revanši. Pak jsem -- shodou několika náhod -- poznal zlodějovu rodinu, jeho životní příběh, prostředí, ve kterém vyrostl a byl vychován. Ty chmurné pocity a nálady mě docela přešly. Už dávno jsem mu odpustil. Nebyl to zas tak špatný chlapík.

Mám jednu takovou svojí privátní životní zkušenost. Když někoho dobře poznáte, s někým se opravdu dobře seznámíte, nemůžete ho nikdy nenávidět. Prostě proto, že pochopíte okolnosti a vlivy, které na něj působí, pochopíte pohnutky jeho postojů, pochopíte jeho výchovu, zkušenosti, porozumíte mu. Daleko snáz je asi možné nenávidět někoho, koho znáte málo nebo vůbec. Možná, že by se proti terorismu dalo bojovat i vzájemným seznamováním. Zkuste si představit, že byste si k Vánocům napsali o svých současných starostech, radostech a snech, o svých dětech, poslali si pár předpisů na sváteční oběd, třeba s někým z Talibánu. Dovedete si představit, že by po vás pak hodil granát? A vy po jeho domě práskli raketu z bezpilotního letadla?

Pozn. JČ : Rozhlas a televize BBC mají interní předpis, že pro mezinárodní vysílání NIKDY neoznačují pachatele násilných činů jako teroristy. Kdo je pro někoho terorista, je pro jiného bojovník za svobodu. Kdyby se BBC postavila na jedinou stranu konfliktu, ztratila by desítky milionů diváků a posluchačů.

To, co pan Tuček navrhuje, se samozřejmě děje. Kromě amerického bombardování pohraničních oblastí v Pákistánu s Talibanem v Afghánistánu otevřeně vyjednávají o příměří britští činitelé, atd.