Hned citát v úvodu této recenze však ukazuje, jak snadno lze sejít z cesty. Karl Mannheim vysmívající se liberálům, že si z toho, co má být, stvořili vlastní utopii, skončil pro svůj židovský původ v londýnském exilu. To ho však nevede k přehodnocení dosavadních názorů, naopak: Je sice Hitlerovou obětí, ale revanšuje se tím, že diktátora podřadí vlastní neudržitelné tezi o nástupu objektivní "nové věcnosti". Toto symbolické vítězství "realistického" Mannheima nad představitelem voluntaristického politického směru, jenž se vyznačoval dosud nepřekonaným cynismem ve vztahu k jakékoliv ideologii, mělo pochopitelně čistě subjektivní význam útěšného sebeklamu.

Základní otázka Dahrendorfovy knihy tedy zní: Co vlastně tolik intelektuálů 20. století přivedlo k tomu, že podléhali pokušení a zadali si s nacismem nebo bolševismem? A co naopak způsobilo, že někteří intelektuálové prokázali tak pozoruhodnou rezistenci?

Veřejně činní intelektuálové, na než se Dahrendorf zaměřuje, podléhali nacismu buď z kariérních důvodů, nebo proto, že je sváděl skrze jejich touhu po vazbě na společenství; protože uvěřili v apokalyptickou moc vůdce; kvůli slibu zjasnění skrze odložení břemena individuální existence a mystické splynutí s celkem. Na bolševismu je lákaly věci podobné: Opět vazba; věroučná kvalita doktríny; orientace na budoucnost, v níž dějiny zaujaly místo Boha.

Bylo by ovšem chybou myslet si, že Dahrendorf je jakýmsi kmotrem českého Ústavu pro studium totalitních režimů a mezi oba svody v zásadě klade rovnítko. Dva ze tří nejdokonalejších členů jím vyhlášené Erasmovské společnosti (viz níže) byli totiž po určitý čas dobrovolně členy komunistické strany... Raymond Aron prý z pocitu, že je povinen osobně udělat něco pro odstranění sociálních zlořádů, kdežto Karl Popper údajně z čistě humanitárních důvodů. Podle Reaganovy definice byl dokonce komunistou i poslední z Dahrendorfovy velké trojky, naprostý klasik liberalismu Isaiah Berlin, neboť dokonce i on velmi důkladně studoval Marxe. Tato velkomyslnost autora zvlášť ostře vynikne ve srovnání s prostorem, který Dahrendorf věnoval jedné pokrytecké recenzi na zhudebněné bláboly vůdce národně socialistické mládeže Baldura von Schirach, jejímž autorem se stal krátce před emigrací Theodor Adorno. Dobře míněné asimilační snahy pokřtěných Židů Arona a Poppera se prostě hodnotí docela jinak než zjevně vypočítavé klopýtnutí symbolu Frankfurtské školy.

Ctnosti svobody

Co tedy některým intelektuálům zabránilo, aby se - pomineme-li problematické epizody - vážně angažovali na straně nesvobody? Nebyl to ani "vědecky správný světový názor", ani "správná politická orientace", a už vůbec to nebyla "správná organizační příslušnost". Jedinou zárukou rezistence vůči nesvobodě jsou podle Dahrendorfa individuální ctnosti.

První z těchto ctností je odvaha - nejde však o fyzickou odvahu, jakou se vyznačují poddůstojníci, ale odvaha zachovat si jasnou hlavu, když ji ostatní ztrácejí. Taková odvaha vede k imunitě vůči jakémukoliv nátlaku, včetně imunity vůči dobovým hnutím - ale právě proto často také k naprosté osamělosti. Oficiální Hitlerův životopisec Joachim Fest napsal o Hannah Arendtové, že izolaci, v níž se ocitla již v mládí, "akceptovala jako cenu za svobodu". Dahrendorf stručně poukazuje na souvislost tohoto pojetí s univerzalitou osobnosti u Wilhelma von Humboldt. Hned se ovšem distancuje od Humboldtovy myšlenky, že "nápomocnou samotu" má vytvářet stát, a po zkušenostech se státem 20. století je opravdu těžké ho v tom nenásledovat.

Druhou ctností svobody je spravedlnost schopná vyrovnat se s neodstranitelnými protiklady. Nejde ovšem o harmonizování protikladů nějakou systematicky hegelovskou kličkou, ale naopak o pokus přijmout konflikt jako plodnou, hybnou sílu života. Utopie konečného smíření nepatří zkrátka k útěšným každodenním hračkám těch, kdo odolají.

Třetí ctností je rozvaha angažovaného pozorovatele. Ta je v podstatě ovládnutím neovladatelného, protože v pozorování hledá naplnění, jež pozorování samo přinést nemůže. Přibližuje ji scéna, v níž Raymond Aron s Golo Mannem na třídě Unter den Linden přihlížejí veřejnému pálení "zvrhlé" literatury. "Z pálení knih bez publika nás vzhledem k symbolickému významu mrazilo; ale té směšné inscenaci jsme se museli smát." Narozdíl od cílevědomého aktivního jednání je však angažovanost angažovaného pozorovatele až do konce zavázána pravdě, dokonce i tam, kde pravda brání dokončení volního záměru. Aron ve stáří vysvětloval, že se navzdory příležitostem nemohl stát Kissingerem, protože nedokáže mladé lidi posílat na smrt. Angažovaní pozorovatelé často končí na pomezí politiky a akademické sféry či jako novináři; vědci, s nimiž případně pracují, je přitom považují za politiky, kdežto z hlediska politiků jsou zase naopak příliš akademičtí.

Čtvrtou ctností svobody je ctnost vášnivého rozumu. To je ovšem další z paradoxů, jemuž se zejména Nietzsche nemohl nikdy dosti nasmát, ačkoliv sám ("vědomí jako úkol") vlastně také žil v jeho zajetí. Jde o morální rozhodnutí být vázán rozumem a nejednat proti němu. Toto rozhodnutí samo o sobě je samozřejmě hluboce iracionální, je aktem víry. "Kdo věří v rozum, nesmí přestat zdvihat hlas, když hrozí, že pole veřejné debaty ovládnou iracionální vášně" (s. 73). V souboji s iracionalitou ovšem rozumu často zbývá pouze a jedině vytrvalý křik, až do ochraptění...

Za zvěstovatele jmenovaných ctností svobodomyslného intelektuála označuje Dahrendorf Erasma Rotterdamského, po němž pojmenoval svou imaginární Erasmovskou společnost. Tak jako renesanční Republika dopisů, ani Erasmovská společnost není ovšem kolektivem v pravém slova smyslu. Jde o soubor vyhraněných individualit, které do něj - se všemi vzájemnými podobnostmi a rozdíly, se všemi nedostatky - Dahrendorf začlenil. Aby intelektuál mohl být pomyslně kandidován, musel být ovšem Evropanem či Evropankou a patřit ke generaci narozené mezi lety 1900-1910.

A kdože nakonec prošel sítem Dahrendorfových zkoušek? V první desítce nalezneme tři "příkladné" erasmovce: Francouze Raymonda Arona, ruského Žida v britském exilu Isaiaha Berlina a Rakušana Karla Poppera. Na dalších místech - s drobnými výhradami - figurují italský filosof práva Norberto Bobbio, český filosof Jan Patočka, němečtí filosofové Theodor Adorno a Hannah Arendtová a politolog Theodor Eschenburg. Ještě o příčku níže najdeme Poláka Manèse Sperbera a Maďara Arthura Koestlera. Z pěti kandidátů členství je českému publiku šíře znám pouze již zmiňovaný Golo Mann, z odmítnutých Jean-Paul Sartre. K "zahraničním členům" společnosti - tedy těm, jichž se pokušení nesvobody v jejich vlasti osobně nedotklo - patří Švýcarka Jeanne Herschová, Brit George Orwell a jeho přítel Stephen Spender, Američané George Kennan či John Kenneth Galbraith.

Druhotná pokoušení

Když byl v 90. letech zveřejněn dopis ducemu z 8. července 1935, v němž se Norberto Bobbio verbálně přihlásil k fašismu, komentoval to šokovaný autor slovy: "Diktatura korumpuje duši člověka" a prohlásil, že pro sebe nenalézá žádné ospravedlnění. A to přesto, že se až na tento jediný dopis ničeho nedopustil, jeho antifašistické názory byly lidem v okolí známy a na konci války působil v odboji. Sociální liberál Bobbio však měl pro vlastní osobu jen tvrdá slova o nedostatečně silném charakteru. Mnohem trvalejší a horší byly však kompromisy, které s nacismem udělal Theodor Eschenburg, a až komicky působí jeho příšerný strach z rukopisu, v němž Ludwig Erhardt už v roce 1943 načrtl koncepci poválečné hospodářské reformy. Přizpůsobení je zřejmě vždy do jisté míry pochopitelné. Jsou lidé nekompromisní, přizpůsobiví v mezích, a pak ti, kdo začnou a pak už nevědí, kde konkrétně vede hranice, na níž je každopádně třeba přestat.

Problematická je i vnitřní emigrace, kterou Dahrendorf ilustroval na příkladě Jana Patočky. Patočka byl přijat mezi erasmovce vlastně jen proto, že šlo pouze o emigraci přechodnou.

Dalším pochybným přístupem je zcizující pozorování, které vede ke ztrátě angažovanosti ve světě. Příkladem je Jüngerova novela Na mramorových útesech představující únik do estetických jinotajů, které se pokládají za lepší a zajímavější než svět sám. V této pasáži se Dahrendorf vcelku předvídatelně otírá i o Adorna, aniž bere v úvahu exaktní zdůvodnění jeho postupu jako adekvátního v konkrétní historické epoše filozofického "mezidobí". Charakterizovat Minima moralia jako "bezbřehý negativismus" znamená vynést stejně neanalytický odsudek jako strážci čistoty neostalinské ideologie v někdejší NDR.

Erasmovci jsou dále emigranti, nikoliv odbojáři. V odboji se zpravidla nedokážou oprostit od pochybností a morálních dilemat, která je dříve nebo později zlomí či zničí. Erasmovci jsou lidmi slova, nikoliv činu, a měli by to o sobě vědět.

A konečně, erasmovské individuality by neměly zakládat organizaci. Pokud nějakou přesto založí, zpravidla nefunguje; a pokud funguje, není to jejich zásluha. Příkladem byl projekt Kongresu svobodné kultury, do nějž se svými fondy nenápadně vstoupila CIA, a který po odhalení skončil bojkotem ze strany někdejších členů.

Existuje nové pokoušení nesvobody?

Poslední, dosti stručná kapitola Dahrendorfovy knihy zkoumá otázku, zda po 11. září nehrozí nové pokoušení nesvobody. Autor odmítá myšlenku, že taková hrozba může přijít ze strany militantního islámu - i kdyby celý islámský svět chtěl být nepřítelem Západu, není dostatečně silný. Nebezpečí však vychází zevnitř vlastní kultury, tkví v naší neochotě svobodu bránit, vzepřít se omezování svobody slova a habeas corpus act vlastními úřady, v ochotě tolerovat existenci mučení. Budoucí nebezpečí pro svobodu je spolu s Ianem Burumou spatřováno v autoritativní technokracii, "blahobytu bez politiky" à la Singapur.

Druhým nebezpečím je starý známý sklon jedinců vzdát se individuální identity ve prospěch zbožštěného celku. Tady jsou pohonnou hmotou zpravidla nejrůznější náboženství (včetně náhradních náboženství, jako například nacionalismus) produkující fundamentalistické, antiosvícenské verze odmítající individualismus a vědu.

Uprostřed patrně největší ekonomické krize od pověstného roku 1929 je Dahrendorfova kniha mnohem aktuálnější než v době svého vzniku. Jedna její zdánlivá slabina - totiž nekonkrétnost diagnózy možného rizika - může být v jiné perspektivě považována za přednost. Víme prostě, co potřebuje intelektuál v časech zkoušek, ať už jakýchkoliv, aby obstál. Čtenáři této knihy nehrozí, že se změní v antikomunistu s bolševickou tváří vyhánějícího čerta belzebubem.

Pochybnosti ale vznikají na jiné rovině. Že je volba generace narozené v letech 1900-1910 velmi libovolná je zřejmé, stejně jako fakt, že tak byli zcela odříznuti přeživší vojáci I. světové války. Bylo to skutečně nutné?

Další otázka nemůže nezaznít při pohledu na seznam erasmovců: Jen opravdu málokdo z nich nebyl pod silným vlivem německého kulturního prostředí. Aron mezi válkami v Německu pobýval, důkladně studoval Maxe Webera a napsal knihu o soudobé německé sociologii; Popper pocházel z Vídně; Bobbio vyšel z Kelsena a Patočka z Husserla; Sperber studoval u Alfréda Adlera. Skutečně existuje tak významná vazba mezi německou kulturou a duchem svobody, jak sugeruje složení Dahrendorfova seznamu?

Každopádně je "Pokoušení nesvobody" podnětná kniha, která neskýtá hotové návody, ale konfrontuje se zajímavými hledisky a otázkami. A už proto ji stojí za to číst - jako antidotum proti doktrinářství a zjednodušování.

Dahrendorf, R.: Pokoušení nesvobody. Intelektuálové v časech zkoušek. Z originálu Versuchungen der Unfreiheit. Die Intellektuellen in Zeiten der Prüfung přeložila Jana Zoubková. H&H, Praha 2008. 228 stran.